My jsme naštěstí během přestávek chodit dokola nemuseli, většinou jsme je strávili přecházením z třídy, ve které se učil jeden předmět, do třídy, ve které se učil druhý.
Obývali jsme přízemí a první patro budovy a „naše“ kmenová třída byla hned první v přízemí u schodiště. Druhé a třetí patro obývalo gymnázium.
Dnes je v přízemí a prvním patře první stupeň, ve vyšších dvou patrech druhý. Moje třídní a ostatní soudružky učitelky, které pamatují má alotria, jsou už statné penzistky.
A další vzpomínka, kterou máme navzdory tomu, že jsme každý vyrůstali v jiné části republiky, společnou, je cestování do školy. To, že jsem pěšky chodil já, který jsem to měl 10 minut volnou chůzí pana starosty na procházce s panem sekčním šéfem po dobrém nedělním obědě, nebylo divu. Pěšky chodili i ti, kteří to měli podstatně dál, dokonce i obyvatelé přilepených obcí. Když jsem se po letech vrátil na seriózní stranu katedry, minimálně polovinu žáků a žákyň dováželi rodiče auty. Až do chvíle, kdy se tehdejší paní ředitelka dožrala a ve spolupráci s Městskou policií prosadila zákaz příjezdu ke školní budově. O tom když tak až někdy jindy.
