Když člověk ztratí to, co miluje

V tomto týdnu bych si nejraději nafackovala. Stále dokola jsem si říkala, jaká jsem kráva, idiot, že jsem úplně blbá.

Odjela jsem na týden na chalupu, protože hlásili vedra a v Praze v pátem patře, kam svítí půl dne sluníčko, tam se pak nedá v noci spát. Kamenná chalupa skoro na Vysočině je ve vedrech ideálním útočištěm, i v létě tady spím pod peřinou. A jelikož jako obchodní zástupce můžu pracovat odkudkoli, v pátek jsem zabalila sebe i Šimi a jela směr Načeradec.

Vždycky jedu jinou cestou, navštívím naše zákazníky, nabídnu jim novinky, aktuální akce a Šimi je baví mezi tím, co já sepisuji objednávky. Je to teď takový můj maskot – papoušek v batohu, to je zatím docela rarita. Dost zákazníků už se mě do telefonu při sjednávání schůzky ptá, jestli jedu s papouškem.

Z chalupy pak vyrážím za zákazníky po okolí, na Vysočinu i do jižních Čech. Do Načeradce se většinou vracím až navečer. Tam mě na zahrádce vítá ,, tchyně,, Miluška i papoušek Šimi. V úterý jsem odjela směr Pelhřimov a vrátila se až po sedmé hodině. Chvátala jsem od auta za holkama, batoh ledabyle hozený jen na jedno rameno a na zahrádce jsem hned popadla klec, protože se mi zdálo, že se začíná ochlazovat.

Jenže co čert nechtěl, těžký batoh mi náhle sjel z ramene a prudce narazil do klece. Šimi se z leknutí rozbláznila, začala po kleci zmateně poletovat a mně v tom zmatku vyklouzla klec z rukou. Po dopadu na zem se otevřela dvířka a vyděšená Šimi vyletěla ven. Během pár vteřin přeletěla dvorek, střechu domu a zmizela mi z dohledu.

,,Miluško, ulítla mi Šimi,“ křičela jsem směrem na zahrádku a utíkala za barák. Stoupla jsem si pod nejbližší stromy a volala: ,,Šimi, Šimi.“ Mezi tím dorazila i Miluška, aby mi pomohla hledat. Šimi se ozvala z největší břízy u cesty. Šla jsem na louku pod břízu a snažila se jí nalákat dolů na chrastící sáček s krmením – doma nám to fungovalo dobře, ale ona konzole či skříň není tak zajímavá jako bříza. A tak Šimi seděla dál na špici břízy, kousala si tam větvičky a dolů se vůbec nechystala.

V tom se ozvalo z vedlejší zahrady:,,Jste na soukromém pozemku, jděte pryč.“ Začala jsem se omlouvat, že mi ulétl papoušek, že louka není oplocená, takže mě nenapadlo ptát se, jestli na ní můžu vstoupit. Paní ovšem začala zvyšovat hlas, ať okamžitě odejdeme, že jsme se jí nedovolili a papoušek jí nezajímá. Nejdříve jsem se snažila o vysvětlení. I osmdesátiletá Miluška se přidala s tím, že se omlouvá, ale máme na bříze papouška a nikde není napsáno, že louka je soukromá. Ale tu nepříjemnou paní to vůbec nezajímalo a nadávala dál. I tací lidé jsou v Načeradci, ale naštěstí jsem jich za těch osm let, co sem jezdím, potkala jen pár.

Mezi tím Šimi přelétla do zámeckého parku, nadšeně poletovala ze stromu na strom, létala mi i nad hlavou, ale ke mně nepřilétla. Přitom doma je na mé ruce přisáklá jako klíště a pokud někam odcházím bez ní, řve jak vrána. Poté na ní zaútočil kosák a Šimi odlétla přes střechy směrem na hřiště. S Miluškou jsme do setmění chodily, hledaly, volaly, ale nic. Večer jsem samozřejmě probrečela.

,,Co s ní bude, v noci je ještě zima, létá tu spousta dravců, co když jí chytí. Nebo půjde hledat něco k jídlu či vodu na zem a sežere jí kočka, kterých je tady všude kolem taky hodně.“ Miluška mě uklidňovala, ale já i v noci měla několik snů o Šimi a furt jsem se budila. A tak za rozbřesku, vyrazila jsem do okolí hřiště zase hledat, ale hledala jsem marně.

Na Facebook, do všech skupin s papoušky i do skupiny Máme rádi Načeradec, dala jsem fotku Šimi s prosbou o pomoc.

Celou středu jsem pracovala na zahradě (obvolávala zákazníky), aby mě Šimi slyšela, kdyby letěla kolem. Klec s krmením a vodou jsem dala k sousedovi na střechu a doufala, že jí hlad a žízeň přilákají zpátky. Večer přijel z Prahy i Michal a od pěti do devíti jsme chodili po celé vesnici a hledali v zelených stromech zeleného papouška. Kamarádi Markéta s Davidem nám vytvořili letáčky, které jsme rozvezli do všech okolních vesnic.

,,Udělali jsme co jsme co jsme mohli,“ řekl smutně Michal. A já si furt nadávala, jaká jsem kráva!

Ve čtvrtek ráno i Michal vstal za svítání a ještě hodinu hledal Šimi po okolí. Pak odjel do práce a já už přestala doufat. Kolem poledne mi volala paní z farmy Olešná. ,,Pán z Daměnic se tu zastavil, jestli nemáme papoušky, že jednoho zeleného viděl teď blízko farmy na stromě. Hned jsem vzala auto a jela tam, to víte, já zvířata miluju, tak jsem ho chtěla zachránit, ale už jsem ho neviděla. Podle Facebooku jsem zjistila, že bude asi váš. Nebo možná od Jankova, kde uletěl také zelený papoušek jménem Bubí.“

Poděkovala jsem paní farmářce a okamžitě jela na cestu mezi farmu a Daměnice. Dvě hodiny jsem tam chodila, volala střídavě Šimi a Bubí, kdyby to náhodou byl on, tak ať se alespoň někdo zachrání. Ale nikde nic. Cestou domů jsem viděla na polích několik dravců, jeden měl dokonce v pařátech něco malého chlupatého a já už přestávala doufat. ,,Chudák Šimi, já jsem takovej idiot,“ říkala jsem si celou cestu.

Ale jen jsem přijela před barák, zazvonil zase telefon. ,,Dobrý den, asi máme vašeho papouška, podle fotky z Facebooku. Přiletěl do Daměnic, naší sousedce na rameno. A ta ho donesla k nám, protože nemá sociální sítě. Poslala jsem vám fotku, je to on?“ Ptala se mě paní do telefonu a já radostí začala brečet. ,,Ano, je to on, hned přijedu.“ Popadla jsem batoh, krmení a letěla zase k autu.

Šimi seděla stále u paní na rameni, vypadala jako když prolétla roštím, byla načepýřená a vystrašeně koukala kolem. Připadala mi jak nějaký papouščí děda, né jako roční holčička. Jakmile jsem si jí vzala, hned mě začala pusinkovat a tulit se. Zase jsem radostí začala bulet, byl to fakt zázrak!!!

Dala jsem jí do batohu, kde okamžitě začala zobat slunečnice a pít vodu. Cítila jsem neskutečný vděk a úlevu! Z chalupy jsem pak volala na veterinu, abych věděla co dál. Šimi byla sice doma, ale její vzhled ani chování nebylo normální. Paní doktorka mi řekla, že důležité je hlavně teplo a také klid. Dát jí trochu najíst, napít, kontrolovat trus a chování. A tak Šimi prospala celé odpoledne, noc i páteční den. Občas si něco zobla, napila se, sem tam pípla a zase spala dál.

Dříve mě vždycky štvalo to její řvaní, ale řeknu vám, že když po těch dvou dnech spánku zase normálně zařvala, měla jsem neskutečnou radost. Ono totiž to, že se našla, ještě neznamenalo, že se zachránila.

Až v pátek večer se konečně začala chovat jako předtím, už nevypadala jak nafouklá kulička, zase začala létat po kuchyni a já si podruhé pořádně oddechla! Když jsem pak koukala na Facebook, měla jsem radost, že i Bubí už se našel. Ale těch papoušků, co uletí, je tam opravdu hodně, a tak jim všem z celého srdce přeji, aby měli takové štěstí jako Šimi, že ve zdraví přiletí k hodným lidem, jako jsou Daměničáci a zase se vrátí domů!!!

Dnes už je Šimi zase ten můj roční puberťák, za což stále strašně moc děkuju!!!