Jsem ráda, že je nás v tom víc

Proč mě ta mrcha honí vždycky o půlnoci? Snažím se nereagovat, ale ona mě stejně čapne - večer co večer. Neuteču před ní! A podle toho co píše většina z vás, jste na tom stejně. 

,,Ne, nemám na nic chuť a nechci bejt jako bečka." Říkám si pokaždé, když sedím večer u televize. Ale ta mrcha mlsna mě pokaždé dohoní, i když od ní myšlenkama utíkám. Vyskočím z křesla a už čumím do lednice jako husa do flašky. Hlavou mi proletí mamky slova: ,,zavři tu lednici nebo se namrazí." Jo to bejvaly ještě jiné lednice a jiná zásoba. Tenkrát jsem tam našla tak taveňáky, párky nebo okurky. Nic jiného se bez ohřátí sežrat nedalo. Ale teď. Parmezán, prosciutto, mortadella, olivy, bílé víno.

Zelenina tam bývala a je stále, ale ta mi večer na mysl nějak nepřijde - škoda. Chroupat třeba fenykl by bylo jistě zdravější. Stále s hlavou v lednici, slyším Maurizia: ,,zase se cpeš panáčku Michelin?" Tak, mlsna mě rázem opustila a vracím se naprdnutá na křeslo. Ten mě teda dokáže naštvat. Ale vlastně jsem naštvaná na sebe. Co naštvaná, rozzuřená jak lev - proč furt v noci žeru a žeru?! 

Já nevím, jak on to dělá, ale s hlavou v lednici jsem ho nikdy neviděla. Pro Itala - a to jsem chodila se třema, jídlo končí večeří. Maximálně u fotbalu si dá pivo a brambůrky, ale to tak jednou za půl roku. Já zase tak jednou za půl roku v noci nežeru. Když mi je blbě.

Po chvilce se vracím do lednice. Vytáhnu sýr - odlomím, vytáhnu pizzu co zbyla od večeře a slupnu ji jak malinu - studenou, i když mám vedle mikrovlnku. Přitom poslouchám, jestli se Maurízio neblíží. Připadám si jako ,,alkoholik" - ,,žrádloholik." Ani nevím, jestli je pro tuto úchylku nějakej název. Já takovým lidem prostě říkám ,,kyselina." A řadím se k nim. 

Po pizze a sýru, naleju si skleničku vína - vodou se to špatně splachuje. V tom přijde Maurizio do kuchyně napít se vody. Já mám totiž české programy v kuchyni a on italské v obýváku. ,,Ty alkoholiku," řekne mi, když mě vidí se skleničkou vína. On ani to víno večer nepije, jen u jídla. ,,Tak, teď už jsem i alkoholik. To už mi chybí jen workoholik, ale to se mi nějak obloukem vyhejbá." Odpovím a oba se začneme smát. Hlavně když je veselo.

Jindy mě zas přepadne chuť na sladké. Jako včera. Sežrala jsem o půlnoci čtvrt polárkáče - ani jsem nemrkla. Naštěstí ho víc nebylo. Ale já za to nemůžu, to Facebook. Nemají tam o půlnoci dávat fotky dortů, jak se má pak jeden udržet. Stejné to mám se seriálem. Když si ve Vyprávěj dávají kafe, dostanu chuť na turka. Když si dávají bábovku, jdu si pro koláč. Když mají řízky, zachrání mě kus salámu - s řízkama se dělat nebudu. Jsem prase - a ještě ke všemu líné prase. 

,,Dám si kus zmrzliny," přišel dnes ,,s křížkem po funuse" Maurizio. ,,Došla, dej si koláč nebo čokoládu." Maurizio nevěřícně kroutí hlavou, jelikož on i zmrzlinu jí jednou za ,,uherák." ,,No co, kupovala jsem ji už před týdnem, každej den kousek ke kávě." Kdyby věděl, že to byla ta velká Viennetta, rodinné balení, to by bylo keců, že jsem Otesánek. ,,Čokoládu si dám, ta za chvilku taky nebude."

Můžu snad já za to, že když vidím o půlnoci v televizi řízek, začne mi kručet v břiše, i když jsem v půl desáté dovečeřela? On zase zpráská skoro čtvrt kila těstovin k obědu a já sotva polovinu. 

A podle mých blogů vím, že v tom nejsem sama. Nejednou jste mi psali, že jste třeba u blogu - Hospodyňka za socialismu uměla udělat ,,z prdu kuličku, sežrali ,,ledničku." 

Jsem opravdu ráda, že je nás v tom víc - nás ,,žrádloholiků."

Díky Bohu a rodičům za to, že nějak závratně nepřibírám. Pamatuji, že mamka jedla mnohem méně, cpala se těma ,,polystyrénovejma" knackebrotama, nízkotučným sýrem a cvičila v předsíni. 

Já sežeru na co přijdu a necvičím. Všichni mi říkávali: ,,počkej po dvacítce, jak začneš přibírat." A já byla furt stejná. Občas jsem držela nějakou dietu, snažila se jíst méně, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Opravdu jsem se tenkrát bála, že si nebudu moct dát dort, chlebíčky, zmrzlinu. Pamatovala jsem si mamku, jak se držela a cvičila. 

Pak jsem slýchávala: ,,počkej po třicítce, počkej po čtyřicítce." Ano, nějaké to kilo nahoře mám, ale za dvacet let se těch pár kilo při mé výšce nějak rozloží. A kvůli těm dvoum špíčkům a dvoum týdnům u moře se nebudu celej rok trápit. Prostě zatáhnu dech a vystrčím prsa. 

Teď mi říkají: ,,počkej po přechodu." A já jim odpovídám: ,,tak ten je ještě doufám daleko." A mezi tím si snad užiju těch dobrot, co Itálie nabízí. No třeba jen ty italské kopce zmrzlin nebo letní aperitivy na terase. To prostě nejde nedat si.

Když jsem byla u maséra, nevěřil mi, že jsem nikdy nedělala žádný sport. Dietoložka zas nevěřila, že furt jen žeru. Oba mi řekli, že je to dar od Boha.

A tak já strašně, ale fakt strašně moc děkuji Bohu a mým rodičům, kteří jsou tam s ním. A prosím, ať mi to ještě nějakej ten ,,pátek" vydrží

Vždyť největším přáním všech žen není mít ideálního partnera, ale žrát a nepřibrat!