Je mi těch Italů zase líto

Už to zase začíná a rok od roku je to horší. Spousta Italů dneska nechápe, jak to dříve jejich rodiče zvládali.

Jen pár dní veder stačí k tomu, abych zase začala děkovat za české léto. Člověk se u nás přes den ohřeje, vykoupe, opálí, ale večer hezky ochladí a hlavně se v noci vyspí. Občas, když jsou ta vedra trochu delší a v bytě mám kolem třiceti stupňů, tak to se spí hůř. Ale pár dní se dá zvládnout nebo prostě odjedu na chalupu. Jenže v Itálii není kam odjet, tam je večer i v horách vedro a hlavně to netrvá pár dní, ale několik měsíců.

,,To už se nedá, i večer je kolem třiceti stupňů a trvá to už tak dlouho, že je z toho člověk fakt unavenej,“ stěžoval si mi kamarád Corrado, u kterého jsme byli s Michalem jednou ubytovaní. ,,Rok od roku je to horší (delší) ty vlny veder. I když máš doma a v práci klimatizaci, vylezeš ven a dostaneš takovou facku vedrem, že se kolikrát nemůžeš ani nadechnout. Kdyby tu bylo alespoň moře, od něj trochu fouká.“ Pokračoval Corrado, který má restauraci a apartmány v Assisi. Ano, ve vnitrozemí je větší vedro než u moře. A i když jsme jezdívali večeřet na horu Subasio, abychom se trochu zchladili, bývalo vedro i tam. Proto se v Itálii v létě večeří až po deváté hodině, spíš kolem desáté, když už teploměr klesne pod třicet stupňů.

Jenže u moře to není o nic lepší. Sice občas fouká, ale zase ta vlhkost je nesnesitelná. Když jsem jezdívala ke ,,tchyni“ do města Siderno v Kalábrii, bylo to super, protože jsem tam byla na dovolené. Takže z klimatizovaného domu, chodila jsem v plavkách na pláž a večer jen tak v tílku na promenádu. I tak mi bylo vedro, hlavně kolem poledne, když jsme chodívali domů na oběd a na siestu. Člověk byl z té vzdušné vlhkosti stále jak opocenej. V Itálii se říká, že je člověk stále appiccicoso (lepkavý), protože se tím vlhkem oblečení lepí na kůži. Ale když jsi na dovolené a nemusíš v košili do práce, tak to vedro nějak zvládneš. Ovšem pokud jsme šli do kostela, kam se muselo v elegantním oblečení, trpěla jsem nejen já, ale i Maurizio, který se v Sidernu narodil. Asi čím je člověk starší, tím to vedro hůř snáší.

,,Jak jsme mohli dřív žít bez klimatizace? A jezdit autem bez klimatizace? Taková vedra určitě nebývala,“ říkávala Mauriziova máma, která s kamarádkami často sedávala večer na zahradě a všechny se ovíjely vějíři. Nakonec jsme se shodli na tom, že taková vedra bývala, ale nebývala tak dlouho a v kuse.

Každoročně mi kamarádky z Itálie píšou, jak je trápí vedra, která netrvají tři až čtyři týdny jako u nás, ale tři až čtyři měsíce. Spousta z nich jezdí na léto za rodinou do České republiky, trochu si od těch veder odpočinout.

Nevím jak na severu Itálie, ale v Umbrii, v Kalábrii a na Sicílii je od půlky června do půlky září horko. V červenci a v srpnu pak úmorné vedro. Denní teploty zde často překračují 35 stupňů a během vlny veder mohou vystoupat i nad 40 stupňů. Když člověk vyleze z klimatizovaného auta, baru nebo apartmánu, zdá se mu, že vlezl do rozpálené trouby. Ani po západu slunce nepřichází úleva, večer bývá stále velmi teplo a kdo nemá doma klimatizaci, tak se moc nevyspí. Když jsem bydlela v Assisi, tak jsme do noci sedávali na terase, kde alespoň občas fouklo. Já tam i koukala v počítači na filmy, protože uvnitř bytu se prostě nedalo být. Někdy jsem na lehátku i usnula a probudila se až k ránu. Dneska bych se z toho lehátka k ránu asi nezvedla.

Zlatý Čechy, říkala jsem si předloni na Sicílii několikrát. A to jsem měla u apartmánu moře. Jenže to vás neochladilo, bylo teplé jako vířivka. Ani v apartmánu ve sprše netekla studená voda, takže jediné čím jsem se mohla ochladit, byla klimatizace a voda z lednice. A tam kolem Etny to byla teprve rozpálená pec. Když člověk vylezl na čerpací stanici z auta, připadal si jako by nakoukl do chrlící sopky. Naprosto chápu tyhle jižní národy, že mají polední siesty. To se fakt od dvanácti do čtyř nedá!

Loni už jsme nejeli na žádný italský ostrov, ani do Assisi, protože to vedro dávám čím dál tím méně. A jelikož si musím brát dovolenou (dva týdny) v červenci, kdy má naše firma zavřeno a to začínají ta největší vedra, rozhodli jsme se loni i letos pro jezero Garda. Je to Itálie (kterou bych ráda každý rok navštívila dokud to půjde), je tam krásně (jezero je průzračné jako moře), ale je to na severu v horách (takže tam nejsou taková vedra). Jezdíme do oblasti k Malcesine, tam je voda nejčistší a je tam méně lidí než třeba v Limone.

Každoročně si říkám, jak jsem v té Itálii těch dvanáct let mohla ty letní měsíce zvládnout. Ale člověk byl o deset (i dvacet) let mladší, o deset (i skoro dvacet) kilo lehčí a nemusel chodit do práce.

Prostě čím jsem starší, tím to vedro nějak hůř snáším. Takže kamenná chalupa na Vysočině, ve které můžu spát i v srpnu pod peřinou a ve sprše teče ledová voda po měsíci veder, ta je pro mne ideálním místem na léto. A na koupání mi stačí místní hasičská nádrž (bývalé koupaliště). Když jí kluci takhle krásně vyčistí, je vidět až na dno a občas jsem tam úplně sama, to je paráda!

I když je 32 stupňů ve stínu, dýchá se tu krásně. Koukám do té zeleně všude kolem a pociťuji velký vděk za to, kde jsem se narodila a kde můžu žít.

Vůbec je tady v té české přírodě fajn. Všude spousta zeleně, od jara do podzimu si můžeme natrhat různé ovoce u cest i v lesích. A když kvetou na polích máky, u silnic vidíte kopretiny a chrpy, tak to je taková krása, že si vždycky vzpomenu na slova pana Hrušínského:,,To není země, to je zahrádka.“

A díky za ní!!!