Jak jsem prvně operovala

Itálie, to je země plná nádherných míst, úžasných měst, výborného jídla a voňavé kávy. Je to zem vstřícných lidí, rodinné pohody, ale také velké nezaměstnanosti. 

A tak se díky té nezaměstnanosti z české prodavačky stala (na pár let) italská veterinářka. Když nemáte dlouho práci a váš partner vám navrhne, aby jste pomáhala na jeho veterinární klinice, berete tu práci všema deseti, i když vůbec netušíte, co vás tam čeká. No veterinářka, to je silné slovo já vím, ale vy zase víte, že mé blogy jsou psané s nadsázkou. Mít domácího mazlíčka a starat se o něj jak se patří (já se o Sanny starala jako o dítě), to vás stojí pár peněz. A pokud je ten mazlíček často nemocnej nebo ho musíte nechat operovat, můžete si vzít rovnou půjčku. Nevím jak v Čechách, ale v Itálii zaplatíte například za operaci kyčle kolem dvou tisíc eur.

Když jsem před léty nechávala v Todi mojí Sannynku (bílého knírače) kastrovat a dělali jí k tomu sono, zaplatila jsem 400 Euro. Sanny naříkala při příchodu na veterinu, moje peněženka a já při odchodu. Veterinář, to je krásné povolání. Ale nejen krásné, navíc i krásně placené. ,,To jsem tě nemohla potkat o nějakej ten měsíc dřív? Dobrejch čtyřista éček doma a hlavně dobrej doktor." Říkávala jsem pak Mauriziovi v jeho ordinaci (když jsme spolu žili). 

,,Tenkrát, než Sanny uspali, málem jim umřela strachy na vyšetřovacím stole. Kvičela jak napíchnutý prase a krev stříkala na zdi. Já čuměla jak vejr, protože jsem nevěděla, jestli je to krev z její tlapky po kanyle nebo jestli pokousala jednoho ze tří doktorů, kteří se jí snažili udržet na stole a uspat. Umělci! Nervama jsem si tam okousala všechny nehty. Několikrát jsem se zeptala co se děje, proč ještě nespí. A oni že je to divnej pes. Oni byli divný! Já si myslím, že být veterinář je lepší povolání než normální doktor, protože pokud něco zvoráš nebo ti někdo umře, tak to není takovej průser."

,,V dnešní době už to tak není. Dnes tě majitelé zažalují za špatnou diagnózu, nepovedenou operaci a často si vyžádají i pitvu. Ale je pravda, že zvíře není člověk," vysvětloval mi Maurizio. ,,To není. Když si vzpomenu na tu paní s tím setrem, bejt to dítě, tak jí zavřou," posmutněla jsem. To takhle jednou přišla ještě do staré ambulance paní se středně velkým psem, že prý ho chová v kotci (jako spousta lidí v Itálii, když mají psa k lovu nebo na hledání lanýžů) a pes že má na zádech čím dál větší boule. Maurizio sáhl psovi na záda a řekl: ,,Okamžitě ven." Jenže bylo pozdě. Pes se v tu chvilku oklepal a tisíce klíšťat lezlo po zdech i po zemi. To jste v životě neviděli. Pes měl prožrané tělo od klíšťat. Co řval Maurizio na tu ženskou, to už si nepamatuju, ale dodnes vidím ty černé boule, když odhrnul srst a tu spoustu klíšťat na podlaze. Okamžitě nalil na zem i na stěny alcool etilico (etylalkohol) a zapálil. Jinak by mu tam ta klíšťata asi lezla ještě dnes. Tenhle hnus jsem zažila naštěstí jen jednou a ne na klinice. Ale několikrát jsem za ta léta zažila to, že bych lidem  psa odebrala a je postavila před soud (hlavně myslivce a hledačů lanýžů). Pes těmhle lidem vydělává tolik peněz a oni se o ně starali-nestarali hůř než o prase. 

Než si Maurizio se Simonou otevřeli velkou veterinární kliniku, měli malou ambulanci. Když Simona poprvé otěhotněla (jako těhotná nemůže být na operačním sále kvůli anestezii), zastupovala jsem jí jako instrumentářka u operací já. ,,Carlo, dnes půjdeš se mnou na sál," řekl mi jednou Maurizio, ale už neřekl, že nebude dělat malou kastraci kocoura, u které jsem před tím několikrát asistovala, nýbrž velkou operaci třicetikilového psa. Vzala jsem si green (tak se říká oblečení, které nosí veterinář na sál), roušku a připravila si sterilní ručník i rukavice. Dezinfekci rukou jsem také zvládla, znala jsem to z filmů, ale nasadit si ty sterilní rukavice bez doteku, to byl pro mne vždycky boj a nervové trauma! Maurizio to dělal pětadvacet let, takže se mu zdálo, že jsem hrozný střevo. Ale zkuste si nasadit gumovou rukavici bez toho, aniž by jste se jí druhou rukou z venku dotkli (a té druhé zevnitř). Psa jsme přivázali na operační stůl, jinak by se nedalo operovat, připravila jsem nástroje, vydezinfikovala a Maurizio řekl: ,,Skalpel prosím."

Když rozřízl břicho, musela jsem si představovat zabíjačku v Pileticích u tety Máni, abych sebou neřízla. U koček a malých psů si představuji kuře, protože mají slabou kůži, svalovou tkáň a malé vnitřnosti. U velkých psů to bylo horší. ,,Podrž mi tenhle orgán," řekl a dal mi do ruky něco teplého. Nebudu vám popisovat, co tenkrát musel z břicha toho psa všechno vyndat, kolik orgánů jsem musela postupně držet (ať nad břichem nebo uvnitř), aby mohl odoperovat co bylo třeba. Připomnělo mi to pohádku o Karkulce, jak rozpárali vlkovi břicho. Držela jsem ty vnitřnosti a jen jsem se modlila, abych sebou nesekla, protože bych tak nejen přišla o práci, ale pes nejspíš o život.

,,Carla, hai fatto la prova delle nove (prošla jsi kontrolním testem)." Usmál se Maurizio, když došil poslední steh. A že těch stehů bylo. Nejdříve se sešije sval, pak spodní kůže a nakonec vrchní. Naštěstí se u velkých psů na vrchní kůži používá ,,sešívačka." Jinak by se šilo déle než operovalo a čím kratší dobu je zvíře připojené na anestezii, tím lépe. A tak jsem začala asistovat u různých operací a porodů. Pokaždé jsem připravila operační sál, při operaci jsem dělala pomocnou ruku, instrumentářku i anestezioložku. Z počátku jsem nevěděla kam koukat dřív, abych nic nepo....a. To byly nervy! Po operaci jsem umyla nástroje a uklidila operační stůl. Měla jsem ráda tuhle práci, cítila jsem se strašně důležitě při každém zákroku a strašně dobře při každé záchraně zvířete. I když do práce na veterinární klinice spadá i čištění klecí po hospitalizovaných pacientech, venčení psů a krmení, všechno mě to bavilo. Jen ty rozbory výkalů, to bych asi nedala (tam se mi zvedal žaludek), ale naštěstí tohle můžou dělat jen studovaní veterináři. Co však bylo horší než rozbor bobíka, to bylo ucpané střevo (ne, já se neucpala, já u toho jen asistovala). Nikdy nedávejte malým psům kosti (jakékoli), protože jednou tím toho psa můžete zabít!!! MVDr. Maurizio Ritorto je specialista na operace orgánů v dutině břišní, ale toho pejska, co měl ucpaná střeva nezachránil ani on. 

Veselejší a voňavější operace byla ortopedie. Maurizio malé kočičce drátoval nohu - v kosti. Takovou piplačku, jsem taky viděla jen jednou. Kotě mělo nožičky jak kuře a bylo celé polámané. Vlezlo někam pod kombajn. Nevěřila jsem, že to přežije. Po týdnu už běhalo jako by nic. Kočky mají fakt devět životů. Musím říct, že tenhle doktor je fakt ve svém oboru machr. Nebojí se žádne specializace, ať je to chirurgie, ortopedie, stomatologie, endoskopie, radiografie, sonografie, dokonce i psychologie (ano, má certifikát i na psího psychiatra). Je to takovej ten doktor stylu doktor Haus, ale pro zvířata. Se vším si poradí, všechno nastuduje a odoperuje, ničeho se nebojí a každého pošle klidně do zadele, když si je jistej, že má pravdu. A on, jako sebevědomej jižan si je jistej dost často, takže va fan culo (jdi do pr...e) lítali na klinice jak holubi nad Prahou. A občas letělo nejen va fan culo, ale také veterinářské náčiní. Skalpel naštěstí neházel, ale nerváček, jo to on je. Ještě teď se musím smát, když si vzpomenu, jak sousedi říkali, že jak začne pan doktor řvát, postaví se do pozoru i jejich Žerik u boudy.

Nejvíc se vyvztekal u operací Bennyho. To mu takhle jednou přivezli kocourka až z Terstu (jezdili za ním klienti i ze severu Itálie), aby mu vyspravil díru v puse. Díra jak do flašky byla v horním patře. Trvalo to rok hospitalizace, několik desítek operací u kterých lítaly nadávky a nástroje všeho druhu po operačním sále, dlahy z různých materiálů až došlo i na chirurgickou ocel (takže Benny má doslova plechovou hubu), dlouhé hodiny krmení stříkačkou přes sondu do krku, u kterého jsme se střídali všichni dnem i nocí, no prostě každodenní zápřah a nakonec ... zázrak! Benny žije, i když by ho už každý druhý veterinář (a nejen) dávno uspal navždy. 

,,Vždyť je to jen kočka," slyšeli Maurizio i majitelka Bennyho xkrát. Ale zabijte zrzka, kterej na vás kouká těma nádhernejma očima a jako by říkal:,,Já chci žít, já miluju život." A přitom se o vás tře a vrní jak traktor. Peníze na operace vybrala majitelka snad od celé rodiny, udělala se i sbírka na Facebooku, a pak už to Maurizio dělal i za cenu materiálu. Nevzdal to ani když už to vzdával Benny! Podle mne si tímhle činem MVDr. Ritorto vysloužil plusové body tam nahoru (ale za těch dalších padesát let si vyslouží určitě ještě nějaké).

Nejkrásnější operace byly porody. Ať už koťata nebo štěňata, vždycky bylo úžasné vidět to první nadechnutí, ty nové malé životy. To jsou okamžiky, na které v životě nezapomenu. Jsem moc ráda, že jsem tenkrát, ještě ve staré ambulanci, tu ,,prova delle nove" dala!

Kdo by si kdy pomyslel, že já budu někdy asistovat u operací všeho druhu (jen to vyndavání oka jsem nedala), u porodů malých i velkých psů, dokonce i u porodu telete (nemyslím tím den, kdy jsem se narodila, ten si nepamatuju). Stejně tak by mě v životě nenapadlo, že napíšu knihu. Vůbec, že někdy něco napíšu, co budou lidi rádi číst.Dva nečekané a nádherné zvraty v mém životě!

Ač je to již několik let, co jsem začala psát, neustále se nad tím podivuju. Jak je tohle možný? Nevím, ale jsem za to strašně vděčná! I za to, kolik úžasných lidí jsem díky mému psaní potkala, ať jsou to moji čtenáři, kolegové blogeři, admini blogu iDNES, ale i známé osobnosti jako je pan Michal Petrov (jehož knížky miluju) nebo můj životní vzor Tomáš Klus.

Život mě několikrát hodně překvapil a tohle byla zrovna ta nádherná překvapení. 

,,Jen tak dál, ty živote jeden úžasnej!"