Italské sociální nejistoty aneb Važme si toho co máme

Můj blog o (ne)emigraci do Itálie spustil vlnu souhlasných komentářů od holek žijících na tomto poloostrově, což mě velice překvapilo. Prý vám mám ještě napsat, jaké je tam šílené školství, zdravotnictví a úřady. 

Začnu tedy tím zdravotnictvím, které je na jihu Itálie opravdu šílené.

Staré nemocnice, málo míst a hodně pacientů. V Neapoli se nejednou stalo, že nemocní leželi na chodbách třeba týden, než se uvolnil nějaký pokoj. Navíc, za každé vyšetření (krom obvodního lékaře) platíte zdravotní lístek - lístek za služby (ticket sanitario), který se pohybuje většinou kolem třiceti eur.

S každým problémem musíte jít nejdříve za obvoďákem, bez toho by to nešlo. Ten vám vypíše papír (je-li nutné odborné vyšetření) a pokračujete buď do lékárny, na polikliniku nebo do nemocnice ke speciálnímu okénku (u vchodu), kde vás objednají do nějaké nemocnice ve vašem kraji (tam, kde mají nejblíže volný termín), i do nemocnice vzdálené 100 km. U okénka zaplatíte částku, která vyjede z počítače (nikdy nevíte kolik to bude) a počkáte si pár týdnů i měsíců na vyšetření. Nejednou jsem jela přes celou Umbrii  třeba jen na gynekologii. Pokud nechcete či nemůžete jezdit na vyšetření do jiného města, čekáte i půl roku. Na sono jsem měla čekat skoro rok, tak jsem si raději zaplatila vyšetření u soukromníka (80 euro). To můžete vždycky v krajním případě udělat, ale každé vyšetření u soukromého lékaře stojí kolem 100 eur.

Ecografii (sono) dělala i Simona u nás na veterině (má na to diplom) a občas mě jen tak pro zajímavost a pro můj klid před vyšetřením zkoukla. Ale s kobylou mám společný jen ty zuby, takže jsem pak mazala o dům dál, kde jsem zaplatila dva tisíce Kč a řekli mi to stejné jako Simona. Ale nemyslete si, i u veterináře zaplatíte stejnou částku, pokud přijdete na ecografii se svým čtyřnohým miláčkem. Prostě zdraví je v Itálii hodně drahé!

Pokud je vám opravdu špatně, může dát obvoďák na váš ticket jakési číslo do rámečku. To pak máte přednostní vyšetření (urgenci) většinou do týdne. Jenže toto je prý kontrolované z vrchu a může se to použít jen při akutních případech. Vím to, měla jsem obvodní doktorku a potom starostku Massa Martany jako ,,švagrovou" a v dalším vztahu doktora, poté starostu města Siderno jako ,,švagra." Kdo chce mít sourozence starostou ... stačí žít chvilku se mnou.

Nejrychleji vás vyřídí na pohotovosti (tam mě moje obvoďačka také často posílala, abych půl roku nečekala). Třeba, když jsem byla po řetězové autohavárii v Římě. Naštěstí jsem dojela na pohotovost do Assisi a počkala jsem si (na rentgeny, CT, TAC) jen pár hodin. Jeden pár, ze stejné havárie, šel na pohotovost do Říma. Čekal dvanáct hodin! Ale oproti několika týdnům je několik hodin jak prd. Navíc, pokud je vaše návštěva pohotovosti oprávněná, zdravotní lístek neplatíte. Trochu to rozvedu pro ty, co pojedou do Itálie třeba jen na dovolenou a z jakéhokoli důvodu by pohotovost potřebovali. Né, že bych vám něco chtěla přivolávat, ale třeba jen sluneční alergie dokáže hodně potrápit. Na pohotovosti dostanete po prvním rychlém vyšetření papír. Červený - situace je hodně kritická, okamžitá léčba. Žlutý - situace je kritická, rychlá léčba. Zelený, situace je málo kritická, nízká priorita (počkáte si x hodin). Bílý papír, situace není kritická, není to urgentní příjem (vykopnou vás a zaplatíte 25 euro a při každém dalším vyšetření, pokud ho požadujete 23 euro). V tomto směru bych řekla: ,,zlatí komunisti, jak nám to tu zařídili" a my se toho naštěstí stále držíme. Jen ten zubař už začíná bejt drahej i tady.

Střední Itálie je na tom se zdravotnictvím lépe. Nové nemocnice jsou jako náš Motol. Krásné, čisté, výborně vybavené (třeba zrekonstruovaná nemocnice v Perugii). Pokud je nemocnice menší a nemá takové vybavení, mají v Itálii vychytávky. Koukala jsem jako blázen, když jsem šla v Assisi na magnetickou rezonanci a přistavili k nemocnici kamion vybavený tímto zařízením. Objíždí menší města, jako v Československu dřív objížděla pojízdná prodejna potravin malé vesnice. Jen ty staré, nezrekonstruované nemocnice, to je ve střední Itálii jako návrat do minulosti, návrat do české maloměstské nemocnice osmdesátých let (viz můj blog Proč jsem nikdy neotěhotněla).

A pak je tu sever Itálie a to je luxus. Jela jsem do Milána za Ricardem, bratrem Maurizia. Měl rakovinu kostní dřeně a odmítl se léčit na jihu Itálie. Jelikož je to také lékař, dostal se naštěstí do Milána. Nádherná nemocnice, ve které vstupní hala vypadala skoro jako hotel, restaurace, eskalátory, služby všeho druhu. U takových vážných nemocí bych přála opravdu z celého srdce všem pacientům takovou nemocnici!!!

Prostě, abych to shrnula. V Itálii jsou některé nemocnice šílené (hlavně jih a starší nemocnice ve střední Itálii, sever tolik neznám), platíte za každé vyšetření kolem tisícovky, čekáte půl roku nebo se musíte rozjet do měst vzdálených x kilometrů, ale ... nejen negativa má italské zdravotnictví.

Podpora rodiny je u nemocného velice důležitá a to Italové vědí. Proto může být rodina s pacientem ve dne i v noci! 

Když jsem ležela v nemocnici v Todi, přišlo mi to zvláštní a tak trochu vyčůrané. Se mnou na pokoji byla starší paní a měla u sebe čtyřiadvacet hodin badante (pečovatelka, která bydlí u starého či nemocného člověka v bytě, stará se o něj většinou čtyřiadvacet hodin - šest dní v týdnu). V Itálii tuhle práci dělají hlavně Ukrajinky, které nechaly na Ukrajině rodinu a posílají jim každý měsíc výplatu (třeba přes kartu v tabáku), protože k výplatě mají ubytování a jídlo zdarma, což jim stačí. To musí být hodně těžkej život! Znala jsem i jednu Českoslovenku (z facebookové skupiny Italky - Češky a Slovenky v Itálii), která se dlouhá léta starala o starou paní někde na severu Itálie a byl to pro ni druhý domov (po tom, co ji vlasní syn okradl). I takové jsou lidské příběhy - hodně smutné. Dodnes na tu holku vzpomínám a mám před očima ty její fotky zasněžené chalupy a jejího čivaváka ve dvou metrech sněhu. Jen ta moje skleróza ... už nevím, jak se jmenovala. 

Ale vraťme se do nemocnice v Todi, kde moje spolupacientka měla celý den i noc k ruce mladou Rumunku. Připadalo mi to zvláštní, ta mladá holka spala v křesle vedle našich postelí, přes den ji někdo z rodiny té paní vystřídal, aby se holka mohla na pár hodin vyspat v posteli a odpoledne zase nástup. Sestřičky neměly s paní žádnou práci, vše zařídila badante (umyla, nakrmila, odvezla na toaletu i do kaple). Ano, do kapličky. V každé italské nemocnici je taková kaplička neboť spousta Italů se potřebuje denně pomodlit. Zvláště, jsou-li na tom bídně. V Todi byla pro mne nejen kaplička a badante velkým překvapením, ale i personál nemocnice. Stará nemocnice v centru kamenného města, kde jsem jeptišky potkávala nejen v kapličce a v baru, ale také nám nosily snídani, vozily nás na vyšetření, chodily do obchodu pro to, co komu scházelo, prostě byly v nemocnici všude. Tenkrát jsem si těch pár dní docela užívala a bylo to pro mne hodně zajímavé. Jako bych vlezla do nějakého starého italského filmu. 

Ráda na Itálii vzpomínám, i když má spoustu nešvarů, jako je třeba italské zdravotnictví, školství či státní úřady (to je taky kapitola sama pro sebe, ale o tom zase třeba příště). Vím, že bych se tam teď vrátit nechtěla, ale začínám si všímat, že se občas zasním, jako když vzpomínám na mé dětství v socialismu. Byla to kapitola mého života, která stála za to, a které rozhodně nelituju. Není to zatím tak silné zasnění jako vzpomínky na osmdesátá léta, ale kdo ví, třeba za pár let ... .