Díky dítě!

Moje dítě bude mít desáté narozeniny a já jsem mu hrozně vděčná. Ti co mé články znají, nejspíš se teď podivují. Né, nezbláznila jsem se, já vím že jsem nikdy nerodila, ale jedno dítě mám.

Dneska ráno byla mlha, že by se dala krájet. Ani kříž na kostele sv.Václava nebyl vidět. Kříž, ke kterému každý večer z okna vzhlížím a děkuju! Děkuju za to, že tu jsem – jak na světě, tak právě na tomto místě. A teď prší. Né, nechci vám tady dělat rosničku s předpovědí. Chci jen říct, že i v takovém počasí se tu cítím spokojená a šťastná, protože jsem doma! Doma v Čechách, v Praze, ve svém bytě, který miluju a každodenně za něj našim děkuju. A za to že tu teď jsem, děkuju i mému dítěti, které bude na sv.Mikuláše slavit deset let. Strašně ten čas letí!

Právě před deseti lety jsem totiž žila (také desátým rokem) v Itálii a čím dál víc se mi stýskalo po České republice, po našich (kteří už nežili), po kamarádech, po českém podnebí, ale taky po práci. Ano, i po práci se mi tam stýskalo, ač mi spouta lidí říká, že by se jim líbilo nepracovat. Ale nevěřte tomu, je to hrozná nuda být doma a jen vařit, nakupovat, uklízet, chodit na procházky, na aperitivi, do restaurací.

A tak jsem si v té Itálii začala psát vzpomínkové blogy na iDNES, abych se tak nenudila a trochu se dostala z té nostalgie. A jak jsem psala a vzpomínala, tak jsem se víc a víc při psaní nořila do dětství, do doby s našima, do krásných bezstarostných let a bylo mi nádherně. Vzpomínám si, jak jsem psala dlouho do noci, protože jsem se z těch vzpomínek nechtěla vrátit do reality.

Né že by můj život v Itálii byl špatný, to vůbec ne! Měla jsem se tam velice dobře, jen se mi prostě stýskalo.

A moje stránka blogů se lidem tak líbila, až mě to samotnou zaskočilo – nikdy předtím jsem nic nenapsala. Líbila se tolik, že jsem vyhrála cenu Skokan roku 2015, které si strašně moc považuji, jelikož i díky ní jsem jela v roce 2016 do Prahy na předávání cen. No a také z mých blogů nakladatelství E-bohém vydalo knihu Zrzavé dětství v socialismu. Nejdříve jí chtěli vydat jen v elektronické podobě, ale já jsem jim strašně vděčná, že ji vydali i v podobě tištěné, protože moje tetičky a Hlubočepské babičky by si e-knihu určitě nepřečetly, ale hlavně proto, že jsem díky tomu musela do Prahy na autogramiádu!

Nebýt totiž té autogramiády a Skokana roku, tak jsem asi do Prahy sama neletěla (bála jsem se v té době létat a x let jsem v Praze sama nebyla).

A věřte či ne, ale když člověk jede do své rodné země sám, je to jiné, než když sebou vezete cizince. S cizincem chodíte po centru Prahy, po památkách, po restauracích a stále mluvíte dvěma jazyky. Sama jsem chodila za kamarádkami, po místech mého dětství, do starých hospod, které mi připomínají mládí a na hřbitov. Cítila jsem se najednou tak strašně doma a ač to bude znít zvláštně, měla jsem pocit, že je mi zase dvacet. Užívala jsem si každou minutu, mluvila jsem jen česky a do Itálie se mi vracet nechtělo. Po návratu do Assisi byla moje nostalgie po domovině ještě větší. Naštěstí měla ségra to léto promoci, takže jsem za necelé dva měsíce zase letěla do Prahy. A Maurizio asi tušil, že to není dobré, takže se stupňovala jeho naštvanost a s ní naše hádky. Střelec, to jsem prostě já ... jak rychle jsem se stěhovala do Itálie, tak rychle jsem se stěhovala v září 2016 (po jedenácti a půl letech) zpět do Prahy. Asi je vlastně dobře, že mám jen to knižní dítě, tomu nedělají ty mé životní změny problémy.

Od té doby jsem ani jednou mého návratu nelitovala, přestože nové začátky tu pro mne nebyly vůbec jednoduché. Ale měla jsem spoustu kamarádů z mládí, co mě podrželi a hodně mi pomohli. Jedním z nich byl i můj první kluk David Halla, kterému patří můj velký dík – dnes už tam nahoru, do nebe. Od začátku mého psaní mě na dálku podporoval, všechny mé články komentoval a když jsem si nebyla jistá, vždycky mě podpořil. Před dvěma měsíci zemřel a tohle bude první blog, který si nepřečte – i když, člověk nikdy neví ... takže Davsone – díky!!!

Teď, po deseti letech od narození mého knižního dítěte, kterému vděčím za můj návrat, sedím doma kde se tak i cítím a jsem šťastná, že tu můžu být. Miluju to české podzimní počasí – mlhy i déšť, kdy si člověk udělá horký čaj, zachumlá se do deky a má čas na rozjímání a konečně i na psaní. A už se těším na zimu, až bude padat první sníh, až si půjdeme pokřupat a pak se vrátíme domů ke kamnům.

Tohle je můj domov, moje rodné město. Tady cítím, že tu mám kořeny a že patřím právě sem!