Člověk s věkem zraje jako víno, jen občas potřebuje větší sud

Když si kupuju spodní prádlo, bývám v kabince sama a zjišťuji, do jaké velikosti se ještě vejdu. Tentokrát jsem sama nebyla a velikost podprsenek mi byla úplně fuk. Viděla jsem jen to moje břicho, které nešlo zatáhnout.

Před nedávnem jsem se rozhodla, že už je čas nechat si poradit, jaké nosit spodní prádlo, aby to mé poprsí nebylo taková zátěž pro moje záda. Nemůžu totiž chodit celoročně na rehabilitace.

Objednala jsem se tedy na poradu do jedné nejmenované společnosti, která má prý kvalitní a pro velká prsa skvěle padnoucí podprsenky. No v mé velikosti už jsou to spíše padáky od Svazarmu.

Často vídám na tuhle značku reklamu s jednou známou modelkou. Hezky se tam o ní v té poradně starají. Tak jsem si řekla, že i já si dopřeji takovou péči a chvilku se budu cítit jako modelka. No, ještě teď se tomu směju.

Přišla jsem na domluvenou schůzku, na stole voda a bonbóny, žádné prosecco s jahodami, které jsem viděla v reklamě. Tak nevadí, pomyslela jsem si, když mě po chvilce paní zavedla do kabinky. Vzala metr a měřila si můj obvod přes prsa i pod. Pak mi začala nosit podprsenky – černé. Asi proto, že černá opticky zeštíhluje a když mě viděla, jiná barva jí nejspíš ani nenapadla. A to jsem se snažila stát rovně, břicho zatažené – moje nejhubenější pozice, ve které vydržím jen pár minut, než mě začne bolet v kříži.

V kabince horko jako v sauně a do toho paní poradkyně, která stála za závěsem a něco si šuškala s paní prodavačkou. Občas se i zasmály. Hned jsem si pomyslela, že se smějou mně – co jiného taky může napadnout plnoštíhlou ženu, když se vidí nahá v tom ohromném a snad stovkou žárovkou nasvíceném zrdcadle. Takže jsem se začala potit ještě víc a oblékání podprsenek šlo ještě hůř. Ženy s větším poprsím to asi znají – vpředu zapnout, podprsenku přetočit zapínáním dozadu a prsa do ní v předklonu nahodit. Šup kozeny do chlívku, ještě je tam porovnat a ,,hotovo.“ Ozvala jsem se paní poradkyni.

Ta vlezla do kabinky a začala ty kozeny v tom chlívku ještě rovnat. ,,Tak ta vám sedí perfektně,“ řekla a tvářila se spokojeně. Já byla stále ve své nejhubenější pozici, ale už jsem se nutně potřebovala nadechnout. Pustila jsem břicho, povolila záda a vzpomněla si na Vodníka od pana Erbena:,,Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola.“

Najednou jsem měla na zádech madla lásky, kterých by se mohla chytit celá armáda, vpředu břicho jak pneumatiku od traktoru, ale je fakt, že prsa držela výborně. ,,Tak tu beru!!“

Chtěla jsem i jinou barvu, protože na stránkách této značky jsem viděla spousty barev, střihů i velikostí, ale v prodejně měli vesměs jen černé a béžové. Když mi paní poradkyně donesla podprsenku v barvě béžové, připadala jsem si jako babička nejen postavou. ,,Červená nebo modrá by nebyla?“ Zeptala jsem se už bez ostychu a zatahování se, protože paní poradkyně byla u mne v kabince na rovnání kozích chlívků po půl hodině zkoušení jako doma.

Červenou sice neměli, ale modrá mi naštěstí taky sedla dobře a jiné prý si mám objednat na webu. Když já tak nerada objednávám na internetu něco, co se musí zkusit. Nechce se mi to pak přebalovat a posílat zpátky. Myslela jsem, že tady budou mít větší výběr.

,,Tak si vemte i nějakou béžovou,“ nabádala mě paní poradkyně, když viděla, že jsem chtěla různé barvy. Ale já se jí bránila, přece nebudu mít za tisíc korun babičkovskou podprsenku. ,,Nechcete tuhle barvu, ani když stojí jen 300 Kč?“ Usmála se paní prodavačka co stála za kasou a podávala mi jednu béžovou s krajkou. Ta pochopila hned na začátku, že spodní prádlo za tři tisíce není pro mojí peněženku. Opravdu nejsem modelka, nemám ani její míry, ani její příjmy.

,,No tak to jo, to mi jí dejte, na chalupu bude dobrá.“ Mrkla jsem na paní pokladní a pomyslela si, že ta by mi při tom poradenství asi sedla lépe.

Odcházela jsem s tím, že od dnešního dne opravdu začínám posilovat břišní svaly (což už si slibuju asi pět let – od začátku perimenopauzy) a nebudu jíst dorty – ten poslední ,,hřích“ co mi zůstal.

Jenže dva dny jsem večer poctivě cvičila břišní svaly a třetí den jsem se strašně divila, od čeho mám toho ,,housera.“ A pak jsem šla pracovně do jedné cukrárny a ten dort ve výkladní skříni na mne normálně mrkal?!? Zpočátku jsem si dala jenom kávu, ale chodit tak často do cukráren a nedat si dort nebo zmrzlinu, to prostě nezvládnu, to by pro mne bylo týrání se!

Stačí, že už jsem po té padesátce přestala jezdit každý víkend na svíčkovou a řízek, knedlíky mám tak jednou za čtvrt roku, víno či pivo si dám jen občas a s kouřením jsem sekla před lety.

Středomořskou kuchyni naštěstí miluju, takže ryby, sýry, vejce, zelenina a ovoce mi k životu krásně stačí. Ale to sladké, to miluju taky. A že ti naši cukráři umí ty dortíky skvěle udělat!

Člověk s věkem moudří (zraje) a už ví, co mu dělá dobře a co ne. V devadesátkách jsem jedla čínské polévky a ,,mekáče,“ protože jako dvacetiletá jsem neměla na vaření moc času a vůbec mi nedošlo, jak jsou to nezdravé věci. Kolem třicítky přišly na řadu omáčky, guláše a knedlíky, od nichž mě naštěstí vysvobodila Itálie. Tam jsem se naučila vidět jídlo a vaření úplně jinak. Občas si dám buřt na ohni, protože je to romantika a ke kytaře to prostě patří, ale v týdnu se uzeninám vyhýbám.

Ovšem to sladké, i když mi sice nedělá dobře na těle, tak mi dělá hodně dobře na duši – ten dortík je prostě pro mne svátek. A tak si raději nechám nějaké to kilčo navíc, ale budu mít hodně krásných - svátečních dní.

Jsou dny, kdy člověka rozhodí nějaká blbost, takže chce okamžitě něco změnit. Pak si ale uvědomí, že tak jak žije mu naprosto vyhovuje, že takhle je šťastnej a nějakejch pár kilo navíc na tom nic nezmění. Nejdůležitější je (hlavně po té padesátce) udržet si to zdraví a psychickou pohodu.

A tohle je podle mne to pravé zrání člověka. Né jak vypadá, ale aby se dennodenně cítil v pohodě, i když k tomu někdy potřebujeme větší ,,sud.“