Buongiorno

Zdravím vás z friťáku jménem Itálie. Trošku si tu připadám jak řízek z Kondrace. Ten je sice libovější než já a není tak připálenej, ale horko nám je asi podobně. Já si nestěžuju ... jen konstatuju, že ty Italy obdivuju.

A jsme zase tady, v mém druhém domově ... v Itálii. Hned za Brennerem jsem se musela zastavit na ,,un caffé.“ Podle mne je italská káva ta nejlepší na světě. Ale musíte si dát pravé espresso – silná a krémová káva, ve které cukr klesá pomalu, jelikož ho drží hustá pěna (crema). A né žádné cappuccino (to jenom ke snídani) nebo ještě hůř - caffé americano.

Vyjeli jsme minulý čtvrtek odpoledne, takže dálnice skoro prázdné a večerní přejezd přes Brenner (který opravují) byl také bez problémů. Přes den to tam musí být ovšem ,,díky“ jednomu pruhu masakr. Na dvě noci jsme se zastavili v horách, v příjemném hotýlku poblíž města Trento (naštěstí s bazénem, protože i tam bylo vedro) a pak pokračovali dál, na naše oblíbené místo, do vesničky Castello (u Brenzone sul Garda). Tady už na nás čekala Mari s Laurou. Holky (ve věku Michala) mají apartmány ve svém rodném domě, starém více než sto let. Miluju tyhle staré kamenné domy, které mají metrové zdi a dřevěné stropy (v podobném jsem žila pět let v Massa Martaně). Mám ráda historické (opravené) budovy, které mají svůj příběh a duši. Tento dům má ovšem smutný příběh. Žila zde holek prateta se svým mužem, dvěma malými dcerami a bratrem. Muž i bratr ale padli ve válce a dcerky ještě jako malé zemřely na horečku. Teta tak zůstala do svých skoro devadesáti let sama a dům odkázala svému synovci (tatínkovi holek), který se do druhé půlky nastěhoval i s rodinou v sedmdesátých letech. To tu ještě bývalo v zimě spousta sněhu a v létě málo turistů. Teď je v domě osm nádherných apartmánů s ještě hezčím výhledem na jezero.

Dolů k jezeru se dostanete buď pěšinkou mezi starými zahradami plnými olivovníků a historickým centrem (opevněním) vesničky Borago nebo přes vesnici Castello (tam jsme měli apartmán loni). Obě cesty trvají dolů necelých deset minut, ovšem nahoru je to v těch vedrech docela masakr. Do Castella vystoupáte pomalou chůzí (ono to ani rychlou do toho krpálu v tom vedru nejde) za čtvrt hodiny. V Castellu si odfrknete u hřiště a pokračujete dalších deset minut do vesničky Zignago. Cesta je to opravdu náročná (furt do kopce), ale výhledy užasné a to ticho tady nahoře je k nezaplacení. Žádná auta, žádný řev dětí, jen ranní koncert ptáků a celodenní cvrkot cikád. Hned v sobotu byla v Castellu na hřišti festa (slavnost). Takové festy bývají po celé Itálii od jara do podzimu. Většinou tam vaří místní speciality, prodávají lokální vína a celý večer hraje živá hudba. Mnoho slavností se váže k nějakému svátku svatých.

Jelikož jsme u jezera, na jídelním lístku mají většinou sladkovodní ryby a stejně tak tomu bylo i na slavnosti, ale těstoviny se sardinkami mi moc nechutnají. Na naše oblíbené plody moře, ať už slávky v různých omáčkách (rajčatová, pepřová) nebo fritované mořské plody, chodíme do restaurací, kde mají kuchaře z jižní Itálie. A že jich tu je. Na severu je totiž více turistů (celoročně), tím pádem víc práce, větší výplaty i spropitné.

Jelikož je v této oblasti většina restaurací u jezera, budete mít pokaždé krásný výhled na západ slunce, na olivovníky či oleandry a na ukotvené malé loďky. Tenhle pohled neomrzí. A hlavně u jezera navečer trochu fouká! Takže i když je v osm hodin třicet stupňů, lépe se to snáší. I místní si stěžují, jak se to počasí mění. ,,Ta vedra jsou tu už celé léto, to dříve nebývalo, vždyť jsme v horách.“ Horkých dní a nocí mají čím dál víc a deště čím dál míň. Tenhle rok tu za dva měsíce pořádně pršelo jen dva dny. Mari se už učí ,,la danza della pioggia“ (tanec deště).

Voda je v těchto místech průzračná a osvěžující. Malé plážičky s oblázky tu najdete od pondělí do pátku skoro bez lidí. Je tu čisto a klid. Proto se sem rádi vracíme a navíc jste v horách i u vody. Michael miluje hory, já vodu. Na jižní straně jezera už hory nejsou (je to tam taková placka), lidí je tam mnohem víc (větší množství hotelů, kempů i apartmánů), od rána do večera šňůry aut přes města a vzduch i voda teplejší. Ale zase je tam až smaragdová barva jezera a člověk si odstínem vody i její šířkou připadá jako u moře. My máme raději ten klidný a o trochu chladnější sever (i tady je na nás už vedro).

Jezero je opravdu nádherné, čisté, i ve dvou metrech stále vidíte na dno. A abychom nekoukali jen na hory směr Limone, vyfotila jsem z jezera i Castello a hory nad ním, kam se dnes vypravil Michael na túru. Já zůstala na terase, kochám se tou krásou kolem a píšu - teda spíš dopisuju blog - který jsem začala psát už v neděli ... a pak nějak nebyl čas.

Píše se tu hezky, po včerejší bouřce se ochladilo, ve stínu už se dá dýchat a je tu klid, jen cikády mají svůj koncert. Když jsem šla kolem této vily na fotografii, představovala jsem si, jak by se v ní krásně psalo, jaká je to romantika, na první pohled opravdu nádhera. Jenže pak si člověk uvědomí, že těsně nad vilou je hlavní silnice, kde od rána do večera projíždí spousta aut, motorek i náklaďáků a před vilou promenáda kolem jezera, na které je od rána do večera spousta lidí. A to nechceš!

Tady na kopci máme klid přes den i v noci. Jediný den kdy tu bylo rušno, to byla sobota, když se na hřišti konala slavnost (to ostře rozsvícené místo na fotografii). Jinak večer zmlknou i cikády a je tady naprosté ticho. Ani lidé tu nejsou hluční, jak bývá v rekreačních oblastech. Vědí, že tady je v tom tichu vše perfektně slyšet. A tak nikdo neřve, nedělá večer bordel, většinou všichni sedí na terasách a kochají se pohledem na rozsvícená města na druhé straně jezera. Tahle fotografie (pohled směrem na jih) je z kraje vesničky Zignago, kde máme na druhé straně apartmám.

Michal vždy po snídani vyráží za aktivní dovolenou po okolí (kopce, hory, kayak) a já si užívám dovolené jako – dolce far niente (sladké nicnedělání) neboli la dolce vita (sladký život). Pro každého je slovo dovolená něco jiného. Oba jsme rádi spolu, ale i sami ... s tím co nás baví. On potřebuje od rána do večera něco dělat (né práci, ale zážitky). Má sepsaný itinerář na každý den. Já mám ráda ten pomalý italský život. Alespoň na dovolené chci žít ,,slow“ a nic neplánovat, jen tak nechat čas plynout bez spěchu a bez toho, že něco musím. Začnu den vůní kávy a snídaní na terase, pozoruji probouzející se jezero a poslouchám koncert cikád. Až později zapnu počítač a píšu, což mě taky baví a je to pro mne relax. Když je moc horko, jdu na zahrádku. Tam máme trávník, stromy, lehátka. Po obědě sejdu k jezeru, abych si zaplavala a nafotila ty krásy kolem. Tam se většinou s Michaelem sejdeme a do apartmánu se vracíme spolu. Pak si také vychutnáváme na terase nebo v restauraci ty italské dobroty – to nás baví oba. Jeden den jsme jeli do Movilelandu (přemluvila jsem Michala), ale už pro mne tyhle ,,lunaparky“ asi nejsou. A přitom jsem je vždycky tak milovala. Další den jsme se vydali směrem na jih jezera, podívat se do jiných měst, ale bylo takové vedro, že jsme nakonec skončili v klimatizovaném nákupním centru Globo. Pětatřicet stupňů ve stínu a naprosté bezvětří, to se ve městě fakt nedá. Obdivuji ty, co v tom vedru sedí před restaurací, na té rozpálené ulici a dávají si teplý oběd a nějaké víno k tomu. Já v tom vedru nemám vůbec na jídlo pomyšlení (a to jsem jinak opravdu kyselina – sežeru na co přijdu a furt mám hlad). Měla jsem radost, protože shopping v Itálii, to mě hodně baví. Tolik krásných (většinou značkových) věcí za super ceny, to u nás nekoupíte. A italská móda je krásně barevná, různorodá a opravdu šik. Sleduji mojí kamarádku Lucku na Facebooku, ta o módě něco ví. Bydlí v Umbrii, kde jsem žila i já a otevřela si s maminkou na Moravě obchod s oblečením. Když Lucka nakoupí v Itálii ve velkoobchodech nové věci, udělá na Facebooku módní přehlídku a je to opravdu radost pro oko. Nejen pohled na Lucku, která je těch dvacet let co ji znám stále krásná, ale i na oblečení co předvádí. Jen by k sobě měla mít ještě nějakou modelku XL – XXL. Pak by byl výběr i pro nás větší ženy – pro ženy krev a mlíko – jak se lidově říká. Protože to co dá Lucka na sebe, to já mám tak na jednu ,,nohu.“

Dneska jsem ráda, že můžu být na terase a asi nepůjdu ani k jezeru – tak krásně je mi tady. Se Šimi si to užíváme. Ve stínu, s lehkým vánkem, v klidu, v italské přírodě a se spoustou dobrot z místních obchodů (i Šimi miluje jejich voňavé a šťavnaté ovoce).

Jsem opravdu moc vděčná, že můžem :)