Babičky - ze socialismu na parket

V osmdesátých letech odcházely ženy do důchodu kolem pětapadesáti let a většinou měly vidinu hlídání vnoučat, práci na zahrádce, pletení, vaření a pečení. Dnešní babičky potkávám na zábavách s drinkem v ruce.

Ráda poslouchám vyprávění Milušky, které bude tento měsíc 82 let. Často vzpomíná na své dětství, mládí i babičkovský věk. Teď už by mohla být klidně prababičkou, ale i v těchto požehnaných letech působí neobyčejně svěže, má fakt bystrou mysl, je pohotová, vtipná, má mladistvou energii i vkus a je plná chuti do života. Michal má štěstí, že si ještě ve svých jednašedesáti letech může užívat čas s maminkou, ať už na chalupě, na výletech, v kavárnách nebo o Vánocích. Co já bych za to dala!

Když jí bylo něco přes padesát, šla do předčasného důchodu, aby se mohla postarat o svého nemocného muže. Přitom hlídala vnoučka, rekonstruovala chalupu, zahradničila, pekla, pletla, šila, vyšívala i háčkovala. V té době, před více jak třiceti lety se to ještě takhle dělalo – furt se pracovalo. Dnes už má Miluška jiné zájmy – do nedávna jezdila na zájezdy k moři, jezdí s námi na výlety, chodí v Praze na procházky a na shopping, zajde ráda do kaváren a užívá si důchodu s kamarádkami. Za jednu z jejích kamarádek se považuji i já. Není to tchyně, je to prostě kámoška, se kterou prokecáme hodiny jak na chalupě, tak v zimě po telefonu nebo u kafe.

Hodně se ten svět babiček změnil a je to moc dobře. Člověk by si měl ten důchod užít, pokud mu to zdravotní stav dovolí a né se dřít dál. A není to jenom Miluška, kdo si v pokročilém věku váží každého dne a umí si ho tedy patřičně užít. Na country večerech potkávám víc takových žen, kterým je přes osmdesát let. Třeba Jůlie, maminka mého spolužáka Filipa ze základní školy a bývalá spolužačka mého táty. Ta má vždy krásně obarvené zrzavé vlasy, je hezky nalíčená, moderně oblečená a vždycky protančí celý večer. To já po třech písničkách odcházím odpočívat.

Nebo Zuzka – to je taky úžasný příběh! Už deset let chodím na hraní jedné pohodové skupiny, která hraje v různých restauracích k poslechu a tanci. Hrají country, folk i nějaký pop, takže si každý vybere. Znám léta kapelníka, se zpěvačkou jsem už kamarádka (je to skvělá a empatická holka v mém věku) a basáka této skupiny obdivuji. Je mu přes osmdesát let, je to velký gentleman (takový Oldřich Nový) a hraje několikrát týdně v různých kapelách. Je to opravdu gentleman, který se už dnes jen tak nepotká. Se Zuzkou, které bude teď sedmdesát let a má elánu, že by ho mohla rozdávat, se Tomáš (basák) seznámil právě na hraní a už přes rok spolu jezdí po výletech, na vodu, dokonce přespí i v autě nebo na palandě v horské chatě. No není to úžasný? Lásku a štěstí můžete opravdu potkat v každém věku!!!

Vzpomínám na můj blog psaný před osmi lety – Může za to trampolína. Na ten jsem měla velký ohlas od svobodných padesátnic, které mi děkovaly, že jsem jim dala naději, že i v tomto věku se člověk může takhle zamilovat a prožít si ještě nádhernou romantiku. A tady vidíte, že i v sedmdesáti či osmdesáti letech se můžete zamilovat, potkat fajn parťáka se kterým vám bude skvěle a užít si ještě spoustu romantických dnů.

Ale zpátky do osmdesátek. Moje babička Boženka mívala šedivé vlasy a šáteček na hlavě, co pamatuju. Chodívala jen na trvalou a tu jí většinou dělala moje mamka. Babička nás hlídala o prázdninách i na Silvestra. Mě někdy vyzvedávala ve škole, abych nemusela do družiny, občas jsem u ní spala a chodila se mnou do Prokopského údolí na procházky. Jinak si nepamatuju, že bych s ní jela někam mimo Hlubočepy. Možná párkrát na Zlíchov do kostela, ale hlavně jsme chodily stále na hřbitov zalévat hroby. Znám a dobře si pamatuji všechny ty příběhy mrtvých, o kterých mi babička na hřbitově vyprávěla (hlavně dětí) a ukazovala mi jejich hrob. Pamatuji také její hůlku i zuby ve skleničce na umyvadle. Zní to trochu hororově, ale trauma snad z toho nemám, i když si to pamatuju čtyřicet let úplně přesně. Boženka byla prostě stará babička už od šedesáti let co jsem jí znala. Umřela ve svých sedmdesáti, to mi bylo asi dvanáct.

Když si uvědomím, že Michael a jeho kamarádky jsou teď v letech mé babičky, je to neuvěřitelné, tam je neskutečný rozdíl. Dnešní šedesátnice jsou jako čtyřicátnice tenkrát, ale ještě víc sportovně aktivní. Nebo alespoň mi to tak připadá. Zrovna minulý měsíc jsme byli s Michalem na několika oslavách šedesátin a všude se tančilo dlouho do noci. Michael je teda extrém, ten může tančit celý večer. To já bych nedala jak s dechem, tak ani s fyzičkou. On celý život sportoval a ještě v padesáti letech jezdíval obden na bruslích nebo na kole. Já sedím už léta u počítače a píšu, maximálně si zajdu dvakrát za týden zaplavat nebo na procházku. Na fotografii Michael tancuje se svojí vzdálenou příbuznou Hankou, které už bylo sedmdesát let – je vidět, že to mají v krvi. Je fakt úžasné, jak se ten seniorský věk mění. Hanka miluje tanec, vyhrává soutěže v badmintonu a je pro každou pitominu. Vždycky, když se někde sejdeme, jsou to hodiny smíchu.

Občas mi připadá, že lidé nad sedmdesát let si toho života váží a užívají mnohem více než ti o generaci mladší. Mám pocit, že s přibývajícími roky člověk přestává řešit malichernosti a víc si váží obyčejných věcí. Nejspíš právě proto je mi v jejich společnosti tak dobře. Ráda je poslouchám a trávím s nimi čas.

A možná je to ta nejhezčí životní lekce – že na radost, lásku, tanec a smích není člověk nikdy moc starý!!!