Velíz

_Vydat se na chvíli pryč, nebýt, nemyslet, žít. Změnit se, nebo prostě jen objevit něco, co je dávno v tobě?_

Probudil se. Ještě byla tma, a tak mu hlavou prolétla myšlenka, jestli se mu tohle náhodou zase jen nezdá. Tentokrát ale opravdu ležel v lese, zachumlaný do toho nejteplejšího spacáku, jaký byl schopen pod postelí vyštrachat. Dal na sestřiny rady a vzal si i opravdu teplé oblečení, sportovní, takové to se spoustou nesmyslných švů, které jsou beztak na těch nevzhledných oděvech jen proto, aby tričko mohlo stát dvojku a nikdo neměl blbé řeči. Takhle na konci jara, kdy už se všecko probudilo, ale přeci jen jsou teploty ráno jen kousek nad nulou, si vzal i čepici. Teplou, zimní, dokonale padnoucí k jeho luxusnímu kabátu z hladké vlny, elegantnímu tak akorát, aby mohl nosit občas i kárované úzké kalhoty, byť ty se nehodí na ta nejdůležitější jednání.

Teď ale neseděl za stolem ve své kanceláři a nemusel s úsměvem každého zdravit. Ležel sám někde v lese kousek za městem, které mu najednou začalo připadat tolik cizí. Zhluboka a co možná nejtišeji vdechoval svěží vzduch a poslouchal všecky zvuky brzkého rána. Cítil, jak se svět probouzí. První slunce zabarvovalo nebe.

Nebe.

Kolikrát k němu vzhlížel, snažil se v noci najít nějaké souhvězdí, aspoň velký vůz. Ale nic; nikdy nic nenašel. I pohledem na nebe se cítil tak ztracený. Ve světě mimo kancelář je prostě ztracený. Nic není hezky urovnané, nic není uklidňujícím způsobem monotónní.

Hvězdy. Vybavuje si, jak mu kdosi v dětství ukazoval obrazy na noční obloze. Nebo to možná byl zase jen sen, kdo ví. On nicméně ví, že teď žádné souhvězdí nepozná. Vidí ale, že začalo svítat a les se mění. Jeho zvuky každou vteřinou sílí, s každým nadechnutím má les novou vůni. Od zemité hliněné se k němu dostává i vůně nějakých žlutých kytek, u kterých si ustlal. Když večer vybaloval svou improvizovanou postel, nemyslel si, že může něco tak omamně vonět. Netušil, že jsou to pozapomenuté petrklíče, co jen díky stínu lesa v tomhle chladném koutku mezi stromy ukrytého paloučku vykvetly o dost později. Tu vůni ale znal. Kdosi mu hodně, hodně dávno vaříval čaj, který voněl podobně. Málem by to byl zapomenul. Ale kdo ví, třeba je to nesmysl.

Ty jeho sny. Vždycky ho zanesou do úplně jiného, zvláštně cizího světa, který je tomu jeho tolik vzdálený. Ale má je rád. To kvůli nim se vypravil na Velíz do lesů, které ho už dlouho lákaly. Líbila se mu představa, že na pár chvil prostě zmizí od laciných úsměvů, dokonale padnoucích obleků, rádoby neformálních setkání s klienty, kterým vždy milá slečna v úhledné, nevýrazné sukni připraví dost odporné kafe, o kterém všichni budou tvrdit, jak lahodné vlastně je.

Dneska nemusí nic. Jen být. Nádech a výdech. Slunko už se začíná prodírat mezi kmeny stromů a jemu je možná až příliš horko. Ještě jedno pomalé nadechnutí, ve kterém ucítí borovou smolu; rozepne spacák, vyzuje tlusté vlněné ponožky, pak vyzuje i ty tenké vlněné ponožky, a vstane.

Bosýma nohama, a to už dlouho neudělal, že by šel bos, a zda vůbec to někdy udělal, bosýma nohama pomalu našlapuje na ještě chladnou, popadaným jehličím přikrytou zem. Přijde ke studánce (opravdu tady byla i včera?) a chvíli jen tak hledí, pozoruje ledovou vodu tříštící se o hladinu, na kterou nepravidelným, rozcuchaným pramenem dopadá. Najednou se zcela nechá vést náhlým nápadem – vyhrne si rukávy, sedne si na paty, aby byl níž, skloní se a nechá čerstvou vodu místo na hladinu dopadat do jeho dlaní. Překvapila ho ta náhlá potřeba splynutí s okolím. Překvapila, ale nevylekala, a to je co říct.

Chvíli s tím bojoval, bránil se té nenadálé myšlence utéct, ucítit život tam venku – úplně mimo všecko, co doteď znal. Ale pak se jí vzdal a nechal věci plynout tak, jak k němu přicházely. Sny. Nápady. Jednou se sestře svěřil – že by rád na pár dní pryč. Se spacákem, bez stanu, proč by taky tahal něco navíc. Ještě, že jí o tom řekl. Ušetřil si tím krušnou noc, kdy by chladem neusnul.

Opláchl si obličej, utřel do trika, vstal a cestou od studánky ke spacáku, aby jej na chvíli přehodil přes větev blízkého dubu, roztáhl ruce a konečky prstů se zlehka dotýkal všeho kolem. Nejprve narazil na borovou kůru, zpomalil a dál šel se zavřenýma očima. Pak byla pauza, ale jen tak jeden a půl kroku dlouhá. Levou rukou zavadil o habrovou větev klikatící se snad všude kolem; na chvíli zastavil a pohladil tenoučkou větvičku vedoucí k mladému listu. Lístek byl ještě zkroucený, a jeho překvapily drobné štětinky po jeho obvodě. Štětinky nebo drobné vroubky, vlastně si není úplně jistý. Bylo s podivem, že dík zavřeným očím toho nakonec viděl mnohem víc. Bosými chodidly viděl všecko opadané jehličí, každou hroudu mechu ještě stále oroseného, neboť slunce sice již vyšlo, ale stále nenabralo dost sil, aby všecku rosu vysušilo. Cítil, že naprosto nehybný vzduch, který ráno s neskrývanou radostí vdechoval, se proměnil na příjemný vánek a přinesl mu zvuky probouzející se nedaleké vesnice. Zaslechl štěkot psů a startování motorů kdovíčeho. Ale bylo to daleko, nijak jej to nevytrhlo z pocitu, že prostě je. Slyšel, že i když našlapuje opravdu zlehka, praskají mu drobné větévky pod nohama.

Po opravdu velmi, velmi dlouhé době se cítil doma, byť ve skutečnosti bydlel v krásném, teprve nedávno zrekonstruovaném bytě na Ořechovce, bytě s nájmem stejně vysokým, jak vysoké zde byly stropy. Ty krásné vysoké stropy jej před časem okouzlily. Měl byt ve druhém patře, ve staré bytovce s oplocenou zahradou, na níž rostlo pár ovocných stromů a sousedka od vedle na útlém záhonku blízko chodníku pěstovala spoustu různých květin dílem pro to, aby to tam měli jaksepatří hezké, dílem proto, aby se snad i vytáhla před kolemjdoucími. Rekonstrukci bytu řešil s architektem, s designery, řešil i s tehdejší přítelkyní – co kam umístit, jaká se kde bude hodit barva, zda bude lépe mít kuchyni matnou či lesklou. To všecko pro něj bylo důležité, a není divu. Chtěl se tam cítit dobře.

Ale doma, doma se po dlouhé době cítil až tady, v lese, ve kterém byl úplně poprvé, se zavřenýma očima, rozpaženýma rukama a obličejem čekajícím, až jej osuší slunce, které se teprve před chvíli přehouplo přes vedlejší, také lesem schovaný, kopec.

Ještě malou chvíli jen tak stál a nechal myšlenky, ať si v jeho hlavě proudí, jak se jim zlíbí. Pak ho napadlo, že by bylo nejlépe, aby se vydal dál. Sbalil tedy spacák, aniž by ho nechal vyvětrat, ale to může udělat i později, sbalil ho do batohu, který už mu najednou nepřipadal až tolik strašný, jak tomu bylo včera ráno, když nastupoval do vlaku a doufal, že ho nikdo známý nezahlédne se zrovna takhle příšerně sportovní věcí na zádech. Spousta dle jeho včerejšího názoru zbytečných, do prostoru trčících popruhů mu najednou začínala dávat smysl. Mohl si pohodlně na batohu nechat větrat nocí propocené a ranní studánkou lehce zmáčené tričko.

Najednou mu spousta věcí začala dávat smysl.

Cítil se být doma. Mohl se konečně zhluboka nadechnout. Konečně cítil. Konci prstů, dlaněmi, chodidly; celým svým tělem cítil, že žije. Vdechoval ptačí zpěv, ochutnával ranní slunce i vítr, z ledovou vodou rudých dlaní začal pít a najednou věděl, že přesně tohle mu chybělo.