Prostě jednou v noci odešel

_Jak zní konec v hlavě? A jak zní ticho v domě a hlava plná vzpomínek? Kdo zasadí na podzim další tulipány?_

Tak prostě jednou v noci odešel. Už dlouho bylo jasné, že se tenhle den blíží. Nikdo o tom nemluvil, natož aby chtěl o těchto věcech kdokoliv slyšet.

Seděl jsem na kraji stolu, který stojí v kuchyni snad odnepaměti, takového toho dubově dýhového stolu ze šedesátých let, co ho člověk může rozložit, když se vás doma najednou sejde o čtyři víc, než je obvyklé. Většinou si opírám nohy o židli, nebo klidně o dvě židle, ale dnes jsem je nechal volně viset dolů, jako to dělávají maličké děti, když ještě nohama nedosáhnou na zem.

Hvězdami ozdobené nebe se začínalo rozbřeskem probarvovat. Díval jsem se ven na dvorek, do míst, kde jsem jen tušil tři keře šeříku, každý jiné barvy, a pár záhonků lemujících úhledný trávník, nevelký, ale hustě posetý sedmikráskami. Byla ještě celkem tma, ale drobné bílé kvítky hezky odrážely slabé světlo blízké pouliční lampy.

Bylo ještě příliš brzo. Příliš brzo na všecko. Příliš brzo, než aby byly v přítmí patrné slzy nekontrolovatelně stékající z mého obličeje dolů na vytahané bílé tričko s naprosto senzačním nápisem, který jen pár lidem mohl cokoliv napovědět.

Bylo ještě příliš brzo na řešení čehokoliv, co mělo teprve přijít. A hlavně. Bylo stále ještě moc brzo na celé tohle loučení a mizení. Bylo ještě příliš brzo na takhle rychlé všecko.

Naopak jsem měl dost času na všecko rozpomínání. Úplně jako bych se vrátil v čase – zase jsem byl malý, docela malinký a držel se té jeho velké, už tehdá neuvěřitelně zvrásněné dlaně, abych se snad mezi spoustou lidí nezatoulal tak, že bychom se museli dlouze hledat. Nebo Vánoce. Každé Vánoce jsem se těšil speciálně na rodinné setkání – a dárky – u něj. Ne tedy, že jinde by to snad byla nuda. Ale jen on vše zvládl pomocí izolepy zabalit tak nedobytně, že už zbavení krabice obalu bylo vlastně darem.

Stejně ale byly nejlepšími ty nejobyčejnější každodennosti. Lovení sladkostí v kredenci. Upíjení pivní pěny. Prozkoumávání šopy. Kukačky. Vůně oprýskané omítky v prosklené verandě. Na trámu schovaný klíček, kdybych někdy potřeboval dovnitř a nikdo zrovna nebyl doma.

Jednou, když jsme společně prohlíželi poklady v tajemných šuplících v obyváku s hranatým stolem, objevil jsem něco zvláštního. Chvíli jsem nechápal, jen jsem se usmíval a prohlížel si dost nesourodou hromádku. A pak mi to došlo, a že jsem správně pochopil, mi bylo z jeho opětovaného potutelného úsměvu jasné. Byla v něm patrná neskrývaná hrdost. Celou tu dobu, co znal moji mámu, si schovával výstřižky z novin, články a zprávy, no prostě úplně všecko, co se jí týkalo. A bylo za tím jeho nadšení, že jeho syn, můj táta, přivedl do rodiny ženu, která byla a je nejlepší ve sportu, který on tolik miloval.

Seděl jsem na hraně dubově dýhového stolu, nohy jsem měl smutkem spuštěné dolů, ale na zem přece nedosáhl, a zavřel jsem bolavé, uslzené oči. Ucítil jsem jeho vlídnou dlaň na zádech. Snažil jsem se nedýchat, abych tu vzácnou chvíli nevyrušil, ale přes všecku mou snahu se mi vzduch sám dral do plic. A spolu s vůní kuchyně a usychajícího, čerstvě umytého nádobí, jsem při těch mělkých nadechnutích zacítil jakoby z dálky vůni mýdla, kterým vždy prokládal pečlivě uložené, do rovna poskládané oblečení. Nadechl jsem se, představy byly pryč.

Je to teprve pár chvil, a přece člověk snadno zapomene. Na hlas. I některé do té doby strašlivě důležité věci se najednou úplně rozpadnou, úplně se poztrácejí. Rozkutálí do všech koutů a zapadnou mezi prkna rozhoupané podlahy.

Svítá. První slunko prosvětluje verandu, po které jsem tolikrát pobíhal. Začíná foukat a vítr se opírá do odkvétajících tulipánů všech možných barev. Vysadili jsme je společně podél zdi, co jsem ji jako malý tolikrát tajně přelézal.

A on? Prostě jednou v noci odešel.