Během svého života jsem měl 6 prezidentů. Počínaje Antonínem Novotným byli čtyři z nich zvoleni komunistickým parlamentem, jeden z nich si pak pomohl ke zvolení uvězněním opozičního poslance, aby byl poté zvolen nejtěsnější většinou. Uznejte že nebylo moc důvodů být na ně hrdý.
Zatím poslední prezident Herman Van Rompuy je překonal, nebyl totiž zvolen, ale byl vybrán u večeře. Asi jsem příliš konzervativní, ale takhle si nepředstavuji ani volbu předsedy "Spolku navzájem se podporujících preclíkářů". Neznáme vizi světlých zítřků EU nového prezidenta ani netušíme jak o ní přesvědčil potřebnou většinu volitelů.
Můžeme jen spekulovat jak to probíhalo. Byla dohoda posvěcena mlaskáním u bruselské paštičky, došlo k ni u pisoáru při zkoumání kdo koho přečůrá nebo šlo o úsporu nákladů na cesťáky zvolením místního politika ? Je správné vybírat presidenta podle jeho schopnosti kompromisu a tak, aby nebyl příliš výraznou osobností ? Nebo byla kritériem schopnost vyhovět Německu, Francii a Itálii, současně se snahou nedráždit příliš konzervativce v Británii volbou Tonyho Blaira?
Už se těším jak bude charismatický pan Van Rompuy důstojným partnerem Dmitrije Medveděva nebo Baracka Obamy.
Když jsem přemýšlel jaký dar bych panu prezidentovi poslal, napadl mě kapesník. To bude totiž jediné do čeho bude moci strkat nos.
A proč se stydím za prezidenta, který ještě neměl šanci nic zkazit ? Když pominu, že nejspíš nedostane šanci něco dělat a tím pádem zkazit, tak to že přijal funkci do níž byl vybrán tímto způsobem mi zcela stačí k utvoření názoru.
Jestli takhle vypadá proklamované prohloubení demokracie v EU po přijetí Lisabonské smlouvy, je čas přemýšlet nad alternativou, nemyslíte ?
