Z ráje do pekla

Z nebeských výšin k pekelným branám aneb jak mi do chorobopisu přibylo pár nových diagnóz, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení.

Začalo to pomalu, postupně a nenápadně. Voláním. Každý den ráno jsem z práce volala manželovi, on mně kolem poledne nebo později odpoledne. Obvykle to vycházelo na půl devátou. Něky jsem ale měla práci, potřebovala něco rychle udělat nebo odevzdat, volala jsem tedy později. Někdy o pár minut, jindy třeba o půl hodiny. „Čekal jsem, že zavoláš dřív.“ „Nemohla jsem, měla jsem práci.“ „Takže na mě vůbec nemyslíš.“ „Myslím, ale nešlo to dřív.“ „To já na tebe myslím pořád.“ Tyto dohady probíhaly někdy rovnou po telefonu, jindy to mělo dohru ještě doma, a rozhodně ne vždy se toto odbylo pár věětami. Došlo to tak daleko, že jsem si po osmé hlídala doslova každou minutu a dělal vše proto, abych „zavolala včas.“ Další problém vyvstal hned vzápětí. Oslovovali jsme se se Zbyňkem slovy „Ahoj lásko.“ Bylo to spontánní a oboustranné. Když jsem mu volala já, chodila jsem při té příležitosti „na cigáro“, takže vše probíhalo, jak mělo. Když mi volal Zbyněk, zůstávala jsem v kanceláři. Seděli jsme tam čtyři, chodily k nám další kolegyně „na kopírku“, někdy tam byli i další kolegové, takže jsem při našich rozhovorech mluvila tlumeně, abych ostatní nerušila. „Já už nejsem tvoje láska?“, ptal se mě někdy večer doma. „Jsi, proč si myslíš, že tomu tak není?“ „Neřekla jsi mi to.“ „Řekla, vždycky to říkám.“ „Já jsem to ale neslyšel.“ „Mluvila jsem potichu, kancelář byla plná lidí.“ „To vypadá, jako že se za mě stydíš.“ „Víš, že to není pravda, proč to říkáš?“ „Protože jinak bys to řekla nahlas.“ Kromě těchto dohadů, ještě to nebyly hádky, bylo vše jako dřív. Nebylo to každý den, ale zhruba jednou za dva týdny, později za týden, k nim docházelo. Někde hluboko ve mně začala blikat varovná kontrolka. Ignorovala jsem ji a namlouvala si, že se nic neděje, že to nic není.

Asi po čtyřech měsících od Zbyňkova trvalého přesídlení do Prahy jsem měla sraz s kamarádkou Eliškou. Neviděly jsme se stejně dlouhou dobu, těšila jsem se na ni. Zbyněk o našem setkání věděl dva týdny dopředu. Bylo to moc fajn, s Eliškou jsme byly na stejné vlně a vždy jsme si měly co říct. Naše setkání se proto trochu protáhlo, domů jsem jela před 21. hodinou. Zrovna jsem seděla v tramvaji, když mi zapípal mobil. „Tos přehnala.“ Tato dvě slova způsobila, že jsem začala cítit svíravou bolest na hrudi a rozbušilo se mi srdce. To bylo něco nového, tyto pocity jsem do té doby neznala. „Copak je půlnoc?“ odepsala jsem. Žádná odpověď. Dobrá nálada z příjemného setkání byla rázem pryč. Domů jsem přijela ve 21:15. Starší syn Matouš tam měl na noc přítelkyni Lenku. Zbyněk spal, vedle postele ležel zabalený kufr. „Co se děje?“, ptalajsem se syna. „Já nevím, on se s námi vůbec nebavil, sbalil si kufr a šel si lehnout.“ „Poslal mi sms, že jsem to přehnala, připadá vám, že jedu pozdě domů?“ „Ne, tak normálně“, odpověděl Matouš, “vždyť je teprve čtvrt na deset.“

Zbyněk nespal, spánek jen předstíral. Náhle doslova vyletěl z postele, „Odcházím, nebudu s někým, kdo se tahá po nocích bůh ví s kým“, zasyčel. „Víš, že jsem byla s Eliškou, věděl jsi to dva týdny dopředu a myslím, že tahle hodina ještě není nijak pozdní“, namítla jsem. „Měla jsi být doma v osm.“ „V osm hodin? Ty mi budeš určovat, v kolik mám být doma? Jako dítěti, já jsem ale už dávno dospělá a nevím, proč bych měla být doma v osm hodin, protože ty mi to tak nařídíš.“ To jsem neměla dělat, neměla jsem mu odporovat. Začal doslova běhat po obýváku s napřaženou pěstí. Potřebovala bys dostat přes držku, co si myslíš, máš doma manžela a budeš se někde courat? Ty, ty... couro.“ „Přestaň bláznit, nejsme tady sami, to před nimi musíš dělat taakovouhle scénu? Co si o nás ta holka pomyslí?“ Bylo mu to úplně jedno. Ten den byl dnem zlomu. Naše dohady ohledně telefonátů a oslovování probíhaly nejprve mezi námi dvěma, později, jak přibývaly scény a konflikty, se bohužel začaly odehrávat i před syny. Dva roky jsem se maximálně snažila o to nedat sebemenší podnět a záminku k čemukoli, kontrolovala jsem se a dělala vše tak, jak jsem měla, později se však situace stávala neudržitelnou.

Hrubě si mě přitáhl za paži. Bolelo to, jeho síla se vztekem, a jak jsem pouzději zjistila i alkoholem, ještě umocňovala. Najednou přede mnou stál někdo jiný. Cizí člověk. V obličeji měl úplně jiný výraz, jeho oči, které se na mě dívaly s láskou a něhou, byly najednou studené a zlé. Nepoznávala jsem ho. Později jsem si tyto jeho proměny v duchu přirovnala k jedné knize. Jekyll a Hyde. Nikdy jsem nevěděla, kdo zrovna bude doma. I když přes den situace po telefonu vypadala normálně, odpoledne a večer bylo všechno jinak. Zpočátku tyto proměny probíhaly v řádu hodin, posléze to bylo klidně i z minuty na minutu. A umocňoval je alkohol. Zbyněk vzhledem ke své medikaci nesměl pít vůbec. Neřešil to a nezajímalo ho to, když měl chuť, tak si prostě dal. Vodku. Nikdy ne panáka nebo dva, ale minimálně dvě třetiny lahve. Většinou ale vypil celou lahev za večer, klidně behem dvou tří hodin. „Já ti dám přes držku, potřebuješ to jako sůl, nikde se courat nebudeš, tohle mi dělat nebudeš, odcházím do tebe.“ „Tak mě uhoď“, řekla jsem klidně, i když ve mně byla malá dušička. To zabralo, trochu se stáhl. Jak jsem časem zjistila, můj strach mu dodával nade mnou pocit moci, když sem ho najevo nedala, znejistěl. Ale netrvalo dlouho a vymyslel jinou strategii, jak mě dostat tam, kam chtěl. O tom v dalších článcích. „Co jsem udělala? Přijela jsem jen o něco později jsem pořád doma, nikam nechodím, jen do práce a domů.“ „Ty nemáš nikde co vysedávat, máš být doma s manželem.“ „Přestaň tady řvát, sousedi na to nejsou zvědaví, je deset hodin.“ „Aspoň budou vědět, co jsi zač.“ Začal se oblékat. „Kam jdeš?“ „Jedu do práce, radši budu tam, než tady.“ Nikam nejezdi prosímtě, vždyť jsi pil.“ V lednici zůstala třetina lahve. „O to se nestarej“, odsekl. Odjel. Matouš s Lenkou byli celou dobu vedle v pokoji. Zcela konsternována tím, co se právě událo, jsem šla za nimi. „Tak jste to slyšeli“, řekla jsem jim se slzami v očích. „To bylo jenom kvůli tomu,že přijela později?“ zeptal se Matouš. „Jo, kvůli tomu, že jsem nebyla doma v osm.“ „Cože, proč bys měla být doma v osm, co je to za kravinu? To je k smíchu.“ „No mně tedy do smíchu rozhodně není.“ „Kašli na to, on se do zítřka uklidní.“

Nemohla jsem usnout. Bolest na hrudi byla nesnesitelná, jako by mě svírala železná obruč a ležela na mně skála. Potřebovala jsem se zbavit toho napětí, té tíhy. Bezmyšlenkovitě jsem vstala, šla do kuchyyně, otevřela zásuvku a vytáhla nůž. Řízla jsem se do levého předloktí. Nejprve lehce, pak silněji. A znovu. A ještě. Fyzická bolest přehlušila tu duševní. Když mi začala téct krev, spolu s ní se ze mě odplavovala ta tíha a mohla jsem se znovu pořádně nadechnout. Ruku jsem ovázala a konečně na chvíli usnula. Vzbudila jsem se dávno před budíkem. Řezné rány byly sice jen povrchové, ale velmi výrazné a pálilo to jako čert. Když jsem si vařila kávu, ruce se mi třásly tak, že jsem se nemohla trefit lžičkou s kávou do hrnečku. V práci jsem se rozhodla, že zavolám své tchyni, jeho mámě, už jsem nevěděla, kudy kam. Všechno jsem jí řekla, důvod i průběh předcházejícího večera. „Tak to ne, tohle dělat nebude, já mu zavolám a dostane co proto, to se spolehni.“ „Moc děkuju a nezlob se, že jsem ti zavolala, ale musela jsem, abyys věděla, co se u nás děje.“ „To je naprosto v pořádku, kdyby cokoli, tak volej, já si to s ním vyřídím.“

A vyřídila. Když jsem to odpoledne přijela domů, kufr zmizel a Zbyněk byl jak beránek. „Promiň, včera jsem to přehnal.“ „No to jsi přehnal a ještě před nima, bylo to pro ostudu.“ „Já vím, něco jsem popil a měl jsem vztek a přestal se ovládat.“ „Nezlob se, ale musela jsem to mámě zavolat, nechtěla jsem to nikomu říkat, ale s tímhle si poradit nedokážu, nevím jak.“

Omlouval se týden. Dostala jsem kytku. Pozval mě na večeři. A sliboval. Že už se to nestane, že neví, co to do něj vjelo, že ví, že mi ublížil, že nebude pít, že mě miluje, že mě nechce mě ztratit. Byl to zase ten Zbyněk, do kterého jsem se zamilovala. Pozorný a něžný. Mé city k němu se nezměnily, ranilo mě to, ale pořád jsem k němu cítila to, co doposud. Moc jsem chtěla věřit tomu, že to byl jen momentální zkrat, že si uvědomuje, jak moc se mě jeho chování dotklo, že už se to nestane. Ruka se mi zahojila, vše se vrátilo do normálu. Ale jen na pár týdnů, posledních pár týdnů, kdy jsem žila ještě relativně běžný a normální život...