Psychiatrická léčebna

Pokračování mého blogu po téměř třech letech, nějak mě všechno semlelo a neměla jsem sílu ani motivaci pokračovat, snad tentokrát vydržím déle..

Po nezbytných přijímacích formalitách a podpisu souhlasu s hospitalizací mě sociální sestra odvedla na oddělení. Byla ve mně malá dušička, absolutně jsem si neuměla představit, jak to „tam“ chodí a co mě „tam“ čeká..Bylo mi přiděleno lůžko, představila jsem se spolubydlící (pokoj byl pouze dvoulůžkový, takže pohoda) a samozřejmě jsem hned šla kouřit (kuřárnu mi ukázala sestra před přidělením pokoje). Kuřárna byla malá místnost se starou pohovkou, stolkem asi 12 židlemi kolem dokola. A byla téměř plně obsazena, ženami i muži. Zapomněla jsem uvést, že oddělení ve zdejší léčebně byla smíšená, tedy muži i ženy dohromady, pokoje byly samozřejmě výhradně mužské a ženské. „Dobrý den“, pozdravila jsem roztřeseně. Asi jsem vypadala dost vyděšeně, protože nejbližší spolupacient hned nato vstal a podal mi ruku. „Ahoj, já jsem Pavel.“ Postupně vstávali i všichni ostatní, podali mi ruku a představili se. Po čtvrtém jménu jsem už nevěděla nic..Obecně nemám ráda, když si cizí lidé hned tykají, nicméně v léčebnách to tak chodí. Všichni si tykají a oslovují se jménem. Rychle jsem si na to zvykla, byli jsme v podstatě komunita, která spolu měla trávit nějaký čas a všichni jsme byli na stejné lodi, tak proč nevypustit oficiality.

V léčebně byl každý den nějaký progrram, týdenní seznam aktivit každý dostal při přijetí. Dvakrát týdně jóga, třikrát skupinové terapie, jednou individuální, relaxace, rozcvička (ta byla naštěstí nepovinná) nebo „pracovky“ – pracovní terapie, což byla malá dílna v přízemí, kde se pacienti pod vedením terapeuta učili vyrábět drobné předměty z drátků, korálků, papíru. V době, kdy jsem tam byla já se vyráběly náramky z voskované příze a korálků. Mohli jsme si je vyrobit za symbolickou cenu příze a korálků, nebo si koupit vlastní ve městě a vyrábět pro sebe, pro rodinu, přátele. Hrozně mě to bavilo, takže jsem ve městě nakoupila zásobu příze i korálků a tvořila a tvořila. Každý v léčebně nosil několik náramků, takže když nás „vypustili“ ven, asi každý ve městě hned věděl, kdo je chovanec na vycházce..

Ještě bych měla podotknout, že jsem byla v 1. patře léčebny na tzv. otevřeném oddělení, to znamená, že jsme mohli chodit individuálně na vycházky, každý všední den od 13 do 17 hodin, případně prodloužené do 20 hodin. Pacienti, kteří byli v léčeně několik týdnů až měsíců měli nárok i na celodenní vycházky nebo víkendové propustky. Vždy byl přesně stanovený čas od kdy do kdy. V přízemí bylo tzv, uzavřené oddělení, kde byli hospitalizováni lidé s těžkým psychickým onemocněním, případně lidé se závislostí a z toho plynoucím dalším psychickým onemocněním, abstinenčními příznaky, se zhoršením průběhu nemoci v důsledku neužívání léků a podobně. Občas policie převážně v noci přivezla nějakého pacienta a o tom věděli všichni, ten křik a řev, který nás budil, se nedá zapomenout. Tito pacienti měli vycházky pouze na uzavřeném dvoře a my „lehčí“ případy jsem s nimi nikdy do styku nepřišli.

Vycházky se staly mou další terapií. Město bylo vzdálené dva kilometry, cesta tam v podstatě jen z kopce, cesta zpět v opačném sledu. Při první vycházce jsem myslela, že na cestě zpět nechám plíce (vím, to kouření), několikrát jsem odpočívala a další tři dny měla svalovou horečku (spolubydlící se velmi dobře bavila, když jsem ráno vstávala z postele), ale postupně si tělo na zvyklo a na konci pobytu už jsem „nahoru“ vybíhala jako srnka a ještě jsem měla o pět kilo méně.

Tenkrát se v léčebně sešla fajn parta lidí, kuřáků. Obecně v těchto zařízeních to tak prostě je, kuřáci a nekuřáci. Kuřáci spolu tráví logicky víc času, víc se mezi sebou baví a tím pádem utvoří kolektiv, i když jen na omezenou dobu pobytu. Dokonce jsme si udělali Vánoce, v srpnu, no blázinec. Ozdobený stromeček papírovými ozdobami, které jsme si udělali na „pracovkách“, pacientka, která pocházela z města u léčebny osmažila řízky a přinesla i bramborový salát, i dárky jsme měli a poslouchali koledy. Atmosféra, zábava, smích. Bylo to zvláštní, všichni jsme vlastně byli nemocní lidé, ale v ten večer to byla jen přítomnost a komunita lidí, kteří na chvíli zapomněli na to, kde jsou a proč. Lidé tam byli otevřenější, upřímnější a sami sebou, nikdo neměl potřebu si na nic hrát. A měli pochopení, protože věděli...

pokračování příště...