Psychiatrická léčebna 2. část

Více o léčbě, co mi pomohlo a co jsem nedávala, a také o jednom nečekaném pozvání na kávu, které se moc nepovedlo.

Na ten „vánoční“ večer vzpomínám dodnes, a to od mé první hospitalizace letos uběhlo již 14 let...Ale toto byl jen jeden večer z třiceti dní, které jsem tam strávila a rozhodně to nebyla dovolená..Za tu dobu jsem měla asi tři sezení u psycholožky, kde jsem se pokaždé totálně „rozložila“. Kromě zdravotních problémů syna jsem v té době měla i názorové neshody s mámou, náš vztah se začal vyhrocovat po mém rozvodu. Vdaná jsem byla 17 let, a i když jsme se občas s mámou chytly, většinou po telefonu, nebylo to takové, jako když jsem zůstala bez manžela, jehož přítomnost při jejích návštěvách, a taky jejich vzájemné vztahy, eliminovaly případné názorové střety. Víte, já jsem nikdy nebyla dost dobrá, nikdy jsem neslyšela „To jsi udělala dobře“ nebo „Máš pravdu“, „To se ti povedlo“, vždycky by to ona udělala jinak nebo by to nedělala vůbec, řekla jinak, neříkala vůbec. Z toho pramenilo mé nízké sebevědomí, sebeláska mi nic neříkala a neříká dodnes. Nebyla zlá, na dětství ráda vzpomínám, jen by prostě všechno udělala jinak a bylo by to samozřejmě správně. Později, i díky radám psycholožky, jak na našem vztahu pracovat, co si brát k srdci a co naopak přejít, došlo k určitému zlepšení a rozhodně ji nechci vinit z následujících událostí, nicméně nějaký vliv, byť ne tak podstatný, to na mě mělo.

Kromě návštěv psycholožky, které se neobešly bez slz, ale ve výsledku mi pomáhaly, byly skupinové terapie těmi, které jsem prostě nedávala. Měla jsem problém hovořit o svých trápeních a pocitech před více lidmi a ani se mi dobře neposlouchaly životní příběhy ostatních. Když se při jedné ze „skupin“ jedna z žen zoufale rozplakala, protože jí před dvěma týdny zahynul dvacetiletý syn při autonehodě, nebo tam zazněl příbeh ženy, které se před očima utopil přítel, jsem slzy neudržela ani já a nebyla jsem sama. Tyto terapie pro mě byly dost náročné a ani při dalších hospitalizacích jsem z nich žádný přínos nepociťovala, spíš naopak, pokaždé jsem byla rozhozená na půl dne, a pokud nebyla účast na nich povinně nařízena, využívala jsem možnosti na ně nechodit.

Osobně mně pomáhala jóga, která mě vždy zklidnila, pracovní terapie, individuální sezení s psycholožkou, relaxace a vycházky. A samozřejmě léky, při pravidelných vizitách jsme s lékařem či lékařkou konzultovali můj zdravotní stav, mé pocity, nálady, přínos hospizalizace nebo naopak její přípdná negativa, a podle toho mi byla nastavena léčba. Antidepresiva jsem začala brát několik týdnů před svou hospitalizací, asi dvoje nebo troje, přesně si to již nepamatuji, jedny mi nevyhovovaly, u dalších mi byla zvýšena dávka, jiná ponechána v původní dávce a množství. Z léčebny jsem odcházela se zhruba 5 – 6 prášky denně – ráno, v poledne, večer. Celkově mi bylo lépe, zlepšil se mi spánek (to ostatně při všech pobytech, a to platí dodnes, pořádně se vyspím prakticky jen „tam“), jen jsem stále nebyla přesvědčená o tom, že jsem opravdu psychicky nemocná, a že potřebuji „tolik“ prášků. Kdybych jen tušila, že je to jen začátek, a že u tohoto počtu nezůstanu dlouho...

Tenkrát byla ještě kuřárna otevřená celou noc, to dnes již neplatí. I když jsem spala podstatně lépe, asi 3x nebo 4x za pobyt jsem měla těžkou noc, takže jsem si zašla na cigaretu. Jednou jsem tam narazila na spolupacienta, říkejme mu třeba Zbyněk. Byl to divný člověk, za celou dobu pobytu jsem ho viděla jen párkrát, v podstatě téměř nevycházel z pokoje. Byl tam, jak jsem se dozvěděla, již několik měsíců, po pokusu o sebevraždu, to se pak pobyt počítal ne na týdny, ale na měsíce. Seděl na židli, spal a v ruce mu hořela cigareta, ještě kousek a spálila by mu prsty. I když byl jen o málo vyšší než já, šel z něj strach, vždycky jsem se mu spíš vyhýbala, když jsem ho náhodou potkala, a to by určitě mnohem mladší než já. Chvíli jsem se rozhodovala, ale pak mi to nedalo a dotkla jsem se jeho paže. Byl okamžitě vzhůru. „Hoří ti cigareta, tak ať se nespálíš.“ „Díky“. To bylo vše a dva dny se nedělo nic, takže jsem na celou událost zapomněla. O to větší bylo mé překvapení, když mě odchytl na chodbě a pozval do města na kafe. Přijala jsem, říkala jsem si, že to alespoň bude změna a nebudu trávit vycházku sama. No měla jsem. Pořád mluvil jen o smrti nebo o tom, že v tomhle státě už nechce žít, že odjede na druhý konec světa, že to tady nemá cenu, že nic nemá cenu. To fakt nechcete slyšet, takhle konverzace vás nepovzbudí ani vám nic nedá. Byla jsem ráda, že jsem to měla za sebou a do konce pobytu jsme se spolu maximálně pozdravili, a tím to pro mě skončilo. Netušila jsem, že tenhle člověk ještě někdy vstoupí do mého života a ovlivní ho zásadním způsobem.

Když se můj pobyt nachýlil ke konci, nechtělo se mi vracet zpět do běžného života, do reality, do práce. Na druhou stranu jsem se těšila na děti, stýskalo se mi po nich, byla jsem odpočatá, po dlouhé době jsem se normálně vyspala, terapie a pravidelné braní léků také udělaly své. Pobyt v léčebně mi každopádně pomohl a prospěl a načerpala jsem tolik potřebnou energii pro návrat do každodenní rutiny.