Opět v nemocnici

Jak nečekaná a poměrně vážná nemoc ovlivnila naše další plány a troufám si říct, že i vývoj událostí v následujících měsících.

Začal další pracovní týden. Manžel odjel jako obvykle v pondělí brzy ráno. Synové byli u bývalého manžela, neměla jsem tedy kromě práce žádné další povinnosti. První dva dny proběhly standardně, cítila jsem se normálně, byla jsem v klidu, nic zvláštního. V úterý večer mi najednou začala být zima a necítila jsem se dobře. Teplota 37,5°C. To nebylo dobré, teplotu, i když mírně zvýšenou, jsem mívala málokdy a nikdy to jen tak nepřešlo. Vzala jsem si Paralen a šla spát s tím, že ráno uvidím. A viděla jsem. Bylo mi daleko hůř, teplota 39°C. Omluvila jsem se v práci a přemýšlela, zda si mám dojít k lékaři. V té době řádily dvoudenní horečnaté stavy, říkala jsem si, že to možná postihlo i mě. Ani během dopoledne horečka neustupovala, rozhodla jsem se tedy, že si k lékaři přece jenom zajdu. Trvalo mi skoro dvě hodiny, než jsem se vůbec vypravila. „Antibiotika vám zatím dávat nebudu, nevíme, o co se jedná, dám vám žádanku, dojdete si zítra na krev, a pak uvidíme“, řekl mi lékař. Domů jsem to měla jen kousek pěšky a stanici autobusem, ale bylo to vyčerpávající, sotva jsem došla domů. Horečku jsem měla celý den, Paraleny ji na chvíli srazily, ale pod 38°C neklesla a hned zase stoupala.

Druhý den ráno jsem si na teploměr musela rozsvítit, protože při světle mobilního telefonu jsem myslela, že špatně vidím. Ale nemýlila jsem se, teploměr ukazoval přesně 41°C. Takže čtyři Paraleny a jela jsem na krev. Cestu si nepamatuji, vím jen, že jsem přejela zastávku a musela se vracet přes most. Pršelo a foukal vítr. Do odběrového centra jsem došla promočená nejen deštěm, ale i potem. „Vám je asi hodně špatně“, konstatovala sestra, když mě spatřila. „Je sestřičko, ráno jsem měla 41°C.“ „Jste domluvená s lékařem?“ „Ano, odpoledne si mám zavolat pro výsledky.“

I ve stavu, v jakém jsem byla, jsem byla rozhodnutá jet do práce. Zajela jsem se ještě domů převléknout, vzala si další čtyři Paraleny a vyrazila. Prvních deset minut v autobusu to šlo. Dalších deset minut, než jsem dojela k metru, se to však zhoršovalo. Když jsem nebyla schopná sejít schody vedoucí do metra, konečně jsem si uvědomila, že to nezvládnu. Vrátila jsem se domů, zavolala do práce, a pak už jsem jen ležela a téměř se nemohla hýbat. Začalo mě začalo bolet pod pravou klíční kostí. Při výdechu byla bolest nesnesitelná, abych ji trochu zmírnila, vydechovala jsem ústy. Odpoledne zazvonil telefon. Lékař. „Musíte okamžitě do nemocnice, naddiktuji vám nějaké hodnoty, napište si je, zavolejte si sanitku a sdělte je zdravotníkům.“ Zapsala jsem si, co mi lékař nadiktoval a ani jsem se nestihla zeptat, co mi vlastně je. Výše jedné hodnoty mě zaskočila. CRP, zánětlivé parametry v krvi. Když se synovi dostala do operační rány infekce, měl hodnotu CRP 99, já měla 176. To nebylo vůbec dobré.

Než jsem si byla schopna sbalit nějaké věci, obléknout se a zavolat si sanitku, byl již večer. Zdravotníkům jsem předala informace od lékaře a sdělila jim potíže s dechem. V sanitce mi ještě změřili teplotu, 39°C a dali mi infuzi. Vyrazili jsme. S houkačkou. Ležela jsem na lehátku, pozorovala modré mihotající světlo majáku a netušila nic. Co mi je, jak dlouho budu v nemocnici, co bude dál. Z příjmu si pamatuji pouze to, že mě na pohotovosti uložili na vyhřívané lůžko, jinak nic, nevím, zda jsem spala nebo prostě byla mimo. Před půlnocí mě vzbudili s tím, že mě budou sanitkou převážet na oddělení do samostatné budovy v areálu nemocnice, nebyla jsem tedy hospitalizována v „hlavní budově“. Když jsem si brala věci, zeptala jsem se konečně sestřičky, co mi vlastně je. „Máte zápal plic, pojedete na plicní“. Pak mám zase okno, vím jen, že jsem pozdravila spolupacientku, dál nic. Ráno mi řekla, že jsem se v noci dusila a chtěla volat sestřičku, ale nakonec jsem prý usnula. Asi hodinu pro probuzení jsem začala kašlat a vykašlala velký chuchvalec krve. Nikomu jsem to neřekla, měla jsem strach a navíc byla pořád napůl mimo.

V nemocnici jsem byla na kapačkách 11 dní, z toho dva dny nevím vůbec nic. Mluvila jsem s lékaři s spolupacientkou, telefonovala do práce, manželovi, dětem, ale to vše, co si pamatuji. Co mi říkali a co já jim, netuším. Pravá plíce byla zastíněna natolik, že mi bylo ošetřující lékařkou sděleno, že netuší, zda se na plíci neskrývá nádor, že to se uvidí, až začne zastínění ustupovat a bude provedeno další vyšetření. Podezření lékařů se naštěstí nepotvrdilo a byla jsem propuštěna do domácího léčení, kde jsem strávila ještě následující tři týdny.

Když mi začalo být zle, samozřejmě jsem hned volala manželovi a průběžně ho informovala. Uklidňoval mě, až mě překvapovalo, jak je klidný a je si jistý tím, že vše dobře dopadne. Později mi přiznal, že šílel strachy, že v práci nemohl vydržet, že se o mě strašně bál. Volal i ošetřující lékařce, první noc jsem prý byla v kritickém stavu, když mě přijímali, měla jsem již počínající sepsi organismu a CRP 228. V pátek mě hospitalizovali, v neděli se manžel rozhodl. Ze dne na den skončil v práci a odjel do Prahy, tentokrát již definitivně.

Takže v pondělí toho týdne jsme se rozloučili stím, že i nadále budeme zatím pokračovat v manželství „na dálku“ a v neděli večer již bylo všechno úplně jinak.

Manžel si naštěstí rychle sehnal práci, já se udravila a všechno se zdálo být ideální. V týdnech, kdy jsme měli děti, jsem byla spokojená asi nejvíc. Romantika ve dvou byla úžasná, ale jsem asi spíš rodinný typ, byla jsem nejspokojenější, když byl náš byteček plný lidí a fungovali jsme všichni jako rodina. Málo soukromí, ale zato hodně komunikace a pohody.

Jenže to moje vysněné nebe bylo bezmračné jen pár týdnů, pak se začalo zatahovat temnými těžkými mraky...