Nečekané setkání (2.část)

Dny po výletu, jak se vše vyvíjelo po návratu domů, a jak to nakonec celé během pár měsíců dopadlo.

Výlet dopadl dobře. Od začátku jsme našli společnou řeč i témata. Nejen co se týká našich diagnóz, což mi sdělil upřímně a na rovinu. Měl za sebou během několika let tři pokusy o sebevraždu, při posledním byl pár minut klinicky mrtvý, a kdyby v té době zrovna nepracoval v zahraničí, zřejmě by nepřežil. Prý tenkrát viděl peklo. Zmínil to jen na okraj, nezacházel do detailů a nikdy potom se na toto téma již bavit nechtěl. Nářek, bolest, nepopsatelné utrpení, to vše stále dokola, nikdy nekončící, syrové, realistické, hrůzné, tak to popisoval. To vše několik let zpátky, za poslední dva roky se jeho stav jen zlepšoval i z důvodu vyhovujícího nastavení medikace a v současné době byl v podstatě v pořádku. Já jsem se svěřila s tím, že mě poslední týdny čas od času bez jakéhokoli podnětu přepadají myšlenky na to, co za písně si nechám zahrát na pohřbu a v jakém pořadí. Nikomu jsem se s tím nesvěřila, ani lékařům, protože ta myšlenka mi přišla už za hranou, že fakt začínám bláznit a měla jsem obavy, co by si o tom mysleli, případně co by z toho vyvodili. Přesně věděl, o čem mluvím, napadalo ho to totiž také. Bylo osvobozující to někomu říct a zároveň vědět, že to ten druhý chápe a má k tomu co dodat. Teď to vypadá, že dva blázni na vycházce probírali své diagnózy a „optimistické“ vize, ale nebylo tomu tak. Spoustu společných témat jsme nalezli v hudbě a poslechových žánrech, filmu, sportu (jak televizním, tak aktivním), kultuře a v neposlední řadě i v pohledu na buducnost, že i když asi již nebudeme nikdy zcela zdraví, je jen na nás, jak s tím naložíme a jak se s tím popereme, že život tím nekončí. a že stojí za to žít.

Po zbytek pobytu jsme spolu trávili více času, ne pravidelně, ale večery postupně byly „naše“. V malinké místnosti s honosným názvem „klubovna“ jsme pravidelně sledovali filmy. Vždy po večeři se vyhlásilo, který film se bude pouštět a účast byla podle toho, komu a jak filmový žánr seděl. Někdy nás tam bylo více, někdy jsme tam byli jen my dva. Poslední večer před jeho propuštěním (o tři dny dříve než já) jsme se poprvé políbili. No spíš se líbali a nemohli se od sebe odrtrhnout, i když hrozilo, že každou chvíli se někdo přijde podívat, jaký běží film. Shodli jsme se na tom, že naše opětovné shledání byla obrovská náhoda, bydleli jsme od sebe téměř 200 kilometrů, a chceme i nadále zůstat v kontaktu. Vyměnili jsme si čísla a slíbili si, že si budeme psát a volat a podporovat se i nadále, i když jen na dálku. Oba jsme navíc byli ve vztazích, shodou okolností v dlouholetých, které však byly u obou již „slepované“, pár rozchodů a pár návratů. Ale ani jeden jsme nechtěli nic měnit, roli zde hrála i vzdálenost. Prostě přátelé, co o sobě budou vědět.

Zkrátím to. Po několika týdnech intenzivního telefonického kontaktu přijel do Prahy. Jednou, podruhé, potřetí. Po druhé návštěvě jsme oba ukončili své vztahy, po třetí si ke mně nastěhoval své věci. Vídali jsme se ale jen od pátku od večera do pondělního velmi brzkého rána, přes týden jsme oba byli v práci. Já v Praze, on ve městě, ze kterého pocházel s tím, že si časem najde práci v hlavním městě, ale zatím to necháme tak, jak to je. Za čtyři měsíce jsme se vzali. Tajně, jen se dvěma svědky. Ve městě, kde jsme se viděli poprvé. Rok 2015. Byl to jeho nápad, ale já jsem, i když mě to zpočátku zaskočilo, nebyla proti. Byla jsem zamilovaná, šťastná, v práci se mi dařilo, i zdraví se podstatně zlepšilo.

Jedna věc ale pro mě byla velmi důležitá, a to jeho vztah k mým dětem a obráceně. Po rozvodu jsem měla jen jeden dlouholetý vztah, kdy můj bývalý přítel měl dvě děti stejného věku jako byl můj mladší syn, a i se starším synem si rozuměli.

V tomto případě si starší syn nějakou dobu udržoval odstup a pár týdnů mu trvalo, než ho vzal „na milost“ (později jejich „skočíme si na chvíli na pivo“ končilo pravidelně až v ranních hodinách), mladší však k mému teď již manželovi okamžitě přilnul. V té době mu bylo 13 let. Manžel mu pomáhal se školou, mně matika nikdy nešla a fyziku a chemii jsem taky zrovna nemilovala, někdy si pro sebe „ukradli“ den z víkendu a podnikali něco sami. Když manžel nemohl na víkend přijet, jezdila jsem za ním sama nebo s mladším synem, někdy jezdil syn i sám a vždy se vracel nadšený s novými zážitky. Návštěva zámku, bazénu, projížďka na lodičkách, procházka „Stezkou v korunách stromů“, návštěva ZOO, pokaždé jiná aktivita. Po asi šesti měsících jsme začali řešit jeho trvalé přesídlení do Prahy. Ale narazili jsme, nemohl zde najít práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci, a když, tak byla hůře placená než ta, kterou měl. Chtěli jsme být spolu každý den a celá situace nebyla ideální, ale dohodli jsme se, že ještě alespoň půl roku věci necháme tak, jak jsou.

Když jednou v pondělí brzy ráno odjížděl, ani jeden z nás netušil, že následující dny zcela změní naše plány a vše dopadne úplně jinak, než jsme mysleli..