Nečekané setkání (1. část)

Osudová hospitalizace číslo tři, kde jsem jednak díky jedné knize přijala svůj stav, a která mi zásadním způsobem změnila život.

Letos mi bylo 55 let a za 14 let od stanovení (a pozdějšího rozšíření) mé diagnózy mám za sebou 12 pobytů v léčebně, 11 jsem strávila v zařízení mimo Prahu a jeden pobyt byl v Praze v PN Bohnice, k tomu se dostanu až za nějaký čas. Nebudu se zde rozepisovat o všech pobytech, z těch mimopražských zmíním ještě jeden, celkově třetí, který zásadním způsobem ovlivnil můj další život a směřování v něm.

Z kuřárny se ozývaly hlasy a smích. Právě mě sestřička „ubytovala“ a první, co dělají kuřáci je, že se jdou „seznámit“ s prostředím. Jen jsem vstoupila do dveří, zarazila jsem se. Byl tam on, ten divný patron z prvního pobytu, se kterým jsem přetrpěla pozvání na kávu a po zbytek pobytu se mu vyhýbala, Zbyněk. „Čau, co tady děláš?“ zeptala jsem se. Vzápětí mi došlo, jak stupidní to byla otázka vzhledem k místu, kde jsme se nacházeli. I on se na okamžik zarazil, poznal mě hned. „Čau Noro“ (vida, také si pamatoval mé jméno), „tebe jsem tady tedy nečekal, to je ale náhoda.“ „No to tedy je“. Postupně jsem se seznámila s osazenstvem a pozorovala dění. Zbyněk mě hodně překvapil. Byl to úplně jiný člověk než ten, kterého jsem si pamatovala. Smál se, vyprávěl, historky doslova sypal z rukávu, bavil celou místnost, i jeho tvář měla úplně jiný výraz. To je ale proměna, pomyslela jsem si, ale dál jsem to už neřešila.

Tento pobyt mi kromě jiného přinesl i velmi zásadní věc, a to pochopení. Má spolubydlící mi doporučila k přečtení jednu knihu. Shodou okolností bydlela v městečku pod léčebnou a kniha byla dostupná v místní knihovně. Jmenuje se Viditelná temnota od amerického spisovatele Williama Styrona. Je to vlastně jedna z prvních knih, ve které autor popisuje svůj boj s depresí, jejíž první ataka ho postihla v roce 1985 v Paříži, kam přijel převzít jedno z mnoha literárních ocenění. Byl úspěšný, bohatý, zdravý, žil spořádaným rodinným životem. Stejně jako já byl poté zmatený, nechápal situaci, netušil proč. Četla jsem ji jedním dechem, k určitým pasážím a kapitolám jsem se stále znovu a znovu vracela. To byly mé myšlenky, mé pocity, mé nálady. Asi nejvýstižnější, alespoň pro mě, byla kapitola, ve které autor popisoval jednu událost. Miloval dlouhé procházky se svým psím společníkem, miloval les, kde měl své oblíbené místo, kde znal každý strom, každý pařez, každý zvuk. Po propuknutí nemoci zde chtěl nalézt klid a útěchu. Právě zde však zažil svou první panickou ataku. Místo ho najednou děsilo, ten klid tam ho děsil, jeho samota ho děsila. Stromy vypadaly jinak, i zvuky zvířat byly najednou jiné, temné a hrozivé. Utekl, ne, běžel jako o život následovaným svým společníkem, který byl stejně vyděšený a zmatený jako on sám. Na ono místo se vrátil až po mnoha měsících. Po přečtení této výborně a výstižně napsané knihy jsem konečně pochopila, že to, co zažívám já, není jen „mnou“, že mnohdy téměž totožné myšlenky a pocity mají i jiní lidé, že to jsou prostě doprovodné stavy depresí. Tehdy jsem teprve, po třech letech a čtyřech měsících, plně přijala skutečnost takovou, jaká byla..

Z předešlého pobytu jsem neznala jen Zbyňka. Byl tam ještě jeden muž, Aleš. Problémy s duševním zdravím, bohužel bez možnosti byť jen minimálního zlepšení, u něho začaly po těžké autonehodě, a s tím spojeném úrazu hlavy. Byl emočně velmi nestabilní, s častými výbuchy vzteku. Když byl „v pohodě“, byl velmi přátelský a komunikativní. Ač sám nekouřil, chodil za námi na kuřárnu „na pokec“. Asi po týdnu mi tam začal ráno dávat pusu na dobré ráno. Nebyl dotěrný, nenutil mě, normální pusa, nic víc, nic míň. Protože přede všemi pronesl, že jsem fajn „holka“ a dobrá kamarádka (já vím, po týdnu, ale „tam“ čas plyne trochu jinak), nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo to nekomentoval, v podstatě se to přešlo. Za pár dní u toho byl i Zbyněk. „Můžu taky dostat pusu?“ zeptal se. „Můžeš, proč ne.“ Dodnes nevím, co mě to napadlo, asi ta „diagnóza“. Tahle pusa ale byla jiná, úplně jiná, osobnější. Od toho rána jsem tedy každý den dostávala pusy dvě a na tu druhou se vždy těšila víc. Jednoho dne mě Zbyněk pozval na výlet. Autem. Půldenní, v tomto případě od 13 do 20 hodin. Váhala jsem. Spousta času s prakticky neznámým člověkem. O čem se budeme bavit? Hodinku, možná dvě na kafi, proč ne, ale několik hodin? Co když se budu cítit nepříjemně a nebudu s ním chtít být tak dlouho? Jako by vycítil mé myšlenky. „Když tě to nebude bavit, můžeme se vrátit kdykoli dříve, jak budeš chtít.“ To rozhodlo, souhlasila jsem. Prodlouženou vycházku musel každému schválit lékař, ty byly ve všední den, o víkendu jste si mohli vzít i celodenní od 8 do 20 hodin. Jen podotýkám, že každá léčebna má svůj interní systém, který se týká terapií, vycházek, návštěv, kouření a podobně, záleží také na diagnóze pacienta a jeho aktuálním zdravotním stavu. Toto se událo před deseti lety, dnes je i v této léčebně spousta věcí změněných, upravených, zpřísněných, zdaleka ne tak benevolentních jako tenkrát. Prodlouženou vycházku nám oběma lékař při vizitě schválil, mohli jsme tedy vyrazit..

pokračování příště..