Vnímání zdánlivě neexistujících barev

V publikaci Reichenbachovo světlo (Československý spisovatel, Praha 2011) a ve svém článku na serveru ResearchGate (Can we expect a scientific paper regarding Reichen­bach’s re­search?) jsem upo­zor­nil na pozapomenutý výzkum senzitivní percepce v temných komorách. V ohlasech se mi dostá­valo od našich vě­deckých fundamentalistů ujištění, že v temných komo­rách po­zorované „ba­revné pla­meny“ nad magnety nepředsta­vují objektivní realitu, neboť žádný fyzikální základ tako­véhoto jevu není znám a po­znatky mo­derní vědy to, co popisoval Karl von Rei­chen­bach v 19. století, nepotvr­zují. V internetových diskuzích se též objevil názor, že Rei­chenba­chovo světlo je HOAX, což v pře­kladu z angličtiny zna­mená falešnou zprávu, mystifikaci, novi­nářskou kachnu, podvod, poplaš­nou zprávu, výmysl, žert či kanadský žertík. Ale i názor, že Rei­chenba­chovo světlo je stejným ne­smyslem jako bájná aura, údajně zobrazovaná za pomoci vy­so­kofrekvenč­ního zdroje v Kirlia­nově foto­grafii.             

Tito kritici však nečetli odbornou práci Měření povrchové teploty metodou odsávání elektronů (Tanger, Ostrava 2002), která pojednává o termoemisi volných elektronů nad povrchem kaž­dého objektu, jehož tep­lota je vyšší než absolutní nula. Vznikající koróna je závislá na vodivosti okolního vzduchu a dá se zvý­raznit například jeho zvlhčením, tedy zvětšením elektrické vodi­vosti. K těmto zá­věrům došel před několika lety odborník v oboru bezdotykového měření teplot doc. Ing. Vladimír Lysenko, CSc. z katedry fy­ziky Přírodovědecké fakulty Ostrav­ské uni­verzity, který na­místo vyso­kofrekvenčního zdroje, užíva­ného pro Kirlianovu fotografii, použil cit­livý (nA) am­pér­metr, aby pak prováděl měření elektric­kého proudu v okolí pevných anor­ganic­kých tě­les při je­jich růz­ných teplo­tách. O této metodě, která leží mezi dotykovým a bezdotyko­vým způso­bem měření teplot, referoval doc. Lysenko ve svém příspěvku na konferenci Měření a regu­lace teplot v teorii a praxi, konané v Ostravě ve dnech 4.- 5. 6. 2002. Termoemisi volných elek­tronů lze podle V. Lysenka de­tekovat též mě­řením za použití infračer­vené (IR) kamery s rozli­še­ním 0,1 Kelvina.

Proto také Ing. Vladimíra Lysenka, mimochodem člena Českého klubu skeptiků Sisyfos, zaujala vý­zva z mé publikace, ve které jsem žádal vědeckou obec o pomoc při objasňování Reichenba­chem popisovaných plamenů nad magnety. Začal se zabývat technic­kými aspekty tohoto pro­blému a po řadě experimentů a důklad­ných měření podivné „plameny“ nad magnety objasnil. Jde totiž o jev magnetoluminis­cence ve vzduchu. Princip je po fyzikální stránce po­dobný jevu polární záře, i když se tu jedná o pod­statně menší energie. Tomu odpo­vídá i pod­statně menší intenzita vyzařo­vání. Dosud se uvažoval vliv magnetického pole na jed­notlivé atomy prvků, avšak záření nad magnety vzniká jako interakce magnetického pole s mo­lekulami, což již před­stavuje vyšší struktury uspořádání atomů jednoho nebo více prvků. A tak zdánlivé plameny či světelné sloupy nad mag­nety v temných komorách nejsou vlastně nic jiného než zá­řící vzduch, jako v každém interiéru i zde vzlínající ke stropu místnosti. Takovýto po­znatek je plně v souladu s Rei­chenbacho­vým popi­sem jevu: „Držíme-li ve světelném sloupu šikmo nějaký předmět (pr­kénko, skleněnou ta­bulku, nebo plech), sloup se ohýbá a vystupuje zpod něho právě tak jako každý jiný plamen, posta­víme-li do něho pánev nebo hrnec. Foukneme-li nebo dých­neme-li do plamene, roztříští se stejně, jako kdyby­chom foukli do plamene svíčky. Nastane-li průvan, nebo pohybu­jeme-li mag­netem, ohne se plamen ve směru vzduchového proudu jako pohybující se pocho­deň.“             

Ve 20. létech 19. století se k fyzikálním poku­sům uží­valo tyčových magnetů ze "zmagnetova­ného železa" (Oersted, Am­pére, Fara­day). Když pak ve 40. létech 19. století zkoumal spektrum podiv­ného světla v temných komorách Dr. Karl Ludwig von Reichenbach, ex­peri­mentoval též s klasickým tyčovým mag­netem ze železa. A jestliže bu­deme číst Reichenbachovy texty opravdu pozorně, pak zjistíme, že k nejzajímavěj­ším projevům barevného světla v temných komorách do­cházelo díky chemic­kému prvku zvanému Ferrum (Fe), tedy železu. Když se Rei­chenbach pokoušel roz­kládat spekt­rum pozorovaného světla, nasazoval na tyčový magnet že­lezné ná­stavce, nebo na plochý pól ty­čového magnetu poklá­dal železné desky ve tvaru čtverce a kruhu. Je tedy logické, že se barvy obje­vovaly i nad póly samotných železných magnetů. Rei­chenbach coby uznávaný che­mik také zjistil, že v celé řadě látek a prvků, jejichž záření bylo v temné ko­moře pozorováno, se svým ba­revným charakterem vymyká jeden jediný prvek - totiž železo. Jak Rei­chenbach říká, bylo železo „téměř pestroba­revné, za­hrávající duhovými bar­vami". Jediný rozdíl zde nacházíme v in­tenzitě záření. Vzorky obyčejného železa měly podle Rei­chen­bacha zářit slabě, naproti tomu zmag­neto­vané že­lezo coby permanentní magnet zářilo výrazněji. Přičemž spektrum vyzařova­ného světla bylo možné rozklá­dat v závislosti na jeho pro­sto­rové orien­taci.  Pozorované složky ba­revného spektra kolem pólů permanentních mag­netů tedy navazují na svě­tové strany. 

Dostatečně výmluvné jsou popisy experimentů s tyčovým magne­tem, který Reichenbach posta­vil na stůl v temné komoře svisle tak, aby svým severním pólem směřoval vzhůru. Ploška na pólu magnetu dosahovala velikosti zhruba šesti čtverečních centimetrů. Aby tuto plo­chu zmenšil, na­sa­dil na ni Reichenbach železný násadec s hrotem, později s dvěma hroty, až na­konec opatřil ná­sa­dec čtyřmi hroty. A jak Reichenbach říká "každý zářil světlem jiné barvy. První měl plamínek modrý, druhý žlutý, třetí červený a čtvrtý bělavě šedý. Všechny čtyři vystupovaly vedle sebe ze čtyř rohů jednoho konce magnetické tyče. Podařilo se mi tedy od sebe oddělit ně­které barvy tohoto zá­had­ného spektra a každou postavit téměř nezávisle na ostatních. Když jsem s tyčí otá­čel pomalu ko­lem její osy, nepohybovaly se barvy s ní, ale zůstávaly na svých místech. Když hrot s původně žlutým plamínkem dospěl k místu, na němž byl před tím hrot svítící modře, pře­šla žluť v modř, po­dobně modř v šeď, šeď v červeň atd. Barvy tedy nebyly závislé na tyči, ale na nějakém jiném ze­vním vlivu. Ten jsem záhy našel: byly to světové strany, které měly vliv na barvu na jednotlivých hrotech u magnetu. Modré světlo bylo vždy na hrotu, který směřoval k se­veru, žluť na hrotu zá­padním, červeň na jižním a šedivá běl na východním. Ať jsem tyčí otáčel čtyřmi hroty jakkoli, barvy se ne­posunuly, ale zůstaly ve stejném postavení vzhledem ke světo­vým stranám.“

Pokud hovoříme o železe, pak pro železné objekty platí, že si mohou po vložení do magnetic­kého pole udržet mag­netické vlastnosti, při­čemž efekt magnetizace zvyšují vibrace. Proto také napří­klad časem některé mosty ze železa, v důsledku dlou­hodobých otřesů způsobe­ných projíž­dějí­cími nákladními automobily nebo vlaky, získávají magnetické vlastnosti. Neboť všechny že­lezné mate­riály, spojené v se­vero-jižním směru s geomagnetickým polem, získávají po vysta­vení vibra­cím značné množství zbytkového magneti­zmu. Vždyť nako­nec zahřátím kujného že­leza ve výhni a pak vyková­ním čtverhranu v době, kdy polotovar ve směru severo-již­ním chladne, zís­káme per­ma­nentní (trvalý) mag­net. Prů­kopníkem ta­kovéto výroby perma­nentních magnetů se v 16. století stává William Gilbert (1544-1603), ang­lický lékař a pří­rodovědec, kte­rému vděčíme mimo jiné i za za­vedení pojmu "mag­netické pole". Gilbert, který jako první de­monstroval vlastnosti geomagnetického pole na zmagnetované železné kouli, také zjistil, že když se do ruda rozžhavený že­lezný prut ne­chává vychlad­nout v se­vero-jižním směru, pak se natrvalo zmagnetizuje. Do­konce i neo­hřáté že­lezné tyče, které jsou v seve­ro-již­ním směru ulo­ženy po dvacet a více let, získají (díky zem­skému magneti­zmu) mag­netické vlast­nosti. Zde však platí, že interakci různých látek s magnetickým po­lem nelze jednoduše vysvětlit z hlediska kla­sické new­tonovské fyziky. Neboť tato interakce má výlučně kvantově mechanickou povahu.                    

Reichenbachovy poznatky o vnímání barev v temných komorách lze aplikovat i na vní­mání zvířat, přede­vším pak na vnímání ptáků. Zajímavý je fakt, že na orientaci ptáků má vliv barva světla, respektive jeho vlnová délka. Když bylo v experimentech použito monochro­matické osvětlení, orientovali se ptáci jen v modro-zelé části spektra, při žlutém a čer­veném světle se chovali dezoriento­vaně. Jestliže si však před experimentem na červené světlo přivykli, byli schopni se v něm ptáci orientovat. Dodnes není zcela jasné, zda barva světla ovlivňuje jen jejich moti­vaci, nebo procesy na úrovni jejich recep­torů.  

(pokračování)