Reichenbach a časopis Vesmír

Před téměř dvaceti lety jsem stál u zrodu posledního českého vydání Reichenbachových Ódických listů (Nakl. Anomal, Praha 1992), na němž se podílel i RNDr. Vlastimil Lapáček, CSc. (1990-91 šéfredaktor časopisu Živa). Jeden recenzní výtisk Reichenbachovy publikace byl předán i časopisu Vesmír, recenze se zde však Reichenbachovy Ódické listy nedočkaly. I obrátil jsem se po čase jako řadový čtenář na redakci časopisu svým dopisem a ten byl nakonec zveřejněn v rubrice Dopisy čtenářů. Na můj dopis za Vesmír odpověděl doc. RNDr. Jaromír Plášek, CSc., ve Fyzikálním ústavu UK se zabývající biofyzikou buněčných membrán a aplikacemi optických metod v biologickém výzkumu.            

Ten v roce 1997 na stránkách Vesmíru prohlašuje: "Volání po tom, aby se přírodovědci zapojili do zkoumání ódického světla, zůstane nejspíš nevyslyšeno. Zkoumání podobných smyšlenek a nesmyslů je totiž program, který sotvakoho přiláká, s výjimkou psychiatrů a psychotroniků, kteří k tomu ale mohou mít velice specifické a od sebe navzájem velice odlišné důvody." Doc. Plášek je také toho názoru, že "je zbytečné psát dlouze o tom, co už jednou bylo řečeno (a to dokonce ještě mnohem dřív, než von Reichenbach vydal knihu, jejíž Osmý ódický list pojednává o zjeveních na hrobech). Dovoluji si shrnout pár myšlenek z knihy Immanuela Kanta (1724–1804) nazvané Sny duchovidcovy. Veliký filozof v ní kritizuje teosofii a spiritistiku. Říká, že metafyzické a teosofické domněnky jsou sice myslitelné, ale že tuto vlastnost sdílejí s mnohými bludnými výtvory pomatenců. Kant dokazuje, že jakmile se opustí jistá půda zkušenosti, lze přísně logickým způsobem dospět k nejpodivnějším tezím a systémům. Sem zjevně patří také Reichenbachův ód" (Vesmír 76, 424, 1997/8).                          

V případě Reichenbachových textů se však v žádném případě nejedná o "teosofii a spiritistiku", jak přesvědčuje pan docent Plášek čtenáře Vesmíru, dokonce ona zmíněná osmá kapitola, která má pojednávat o "zjeveních na hrobech", ve skutečnosti pojednává jen o chemizmu, vyzařování destilací, kvašení a hnití, kde Reichenbach vysvětluje i "světlo hrobů", přičemž zcela popírá tehdy značně rozšířené duchařské pověry a názory spiritistů. Z údajného spiritistického nádechu Ódických listů pak vychází docent Plášek při citacích Emmanuela Kanta z jeho díla Sny duchovidcovy (Träume eines Geistesehers), který opravdu mluví o tom, "že metafyzické domněnky jsou sice myslitelné, ale že tuto vlastnost sdílejí s mnohými bludnými výtvory pomatenců", přičemž opravdu také dokazuje, že "jakmile se opustí jistá půda zkušenosti, lze přísně logickým způsobem dospět k nejpodivnějším tezím a systémům". RNDr. Plášek ovšem nikdy neopustil "půdu zkušenosti", on totiž nikdy žádnou zkušenost s ódickým světlem Reichenbachovým, ba ani s Reichenbachovým rozsáhlým souborem poznatků neměl - jen prostě a jednoduše spekuluje "ex cathedra", tedy od stolu, nad něčím, co vůbec nezná, a to pod pláštíkem tzv. "zdravého rozumu", který dnes někteří filozofové nazývají "hlediskem metafyziky". Neboť zdravý rozum reaguje na důsledky, nikoli na příčiny jevů. Mýty zdravého rozumu nepředpokládají všechny stránky, všechny vztahy a zprostředkování jevů. Dříve nebo později vždy prostě narazí na hranici, za kterou je už jednostranný, omezený a zaplétá se do neřešitelných rozporů.                                                   

Například to, že se našla v 19. a v první půli 20. století i u nás celá řada osob, které tvrdily, že v noci na hřbitovech zahlédly nad čerstvými hroby různé duchy (nikdy však nic podobného nezahlédly v novodobých urnových hájích, které vznikaly v Československu až po roce 1919, kdy byl přijat zákon, kterým byl zlegalizován pohřeb žehem), je neoddiskutovatelný fakt, tedy holá realita. Zrovna tak platí, že byl takovýto jev pro pozorovatele reálný. Nepředstavoval sice objektivní realitu, jen realitu subjektivní, přesto však o pravdomluvnosti těchto pozorovatelů není třeba pochybovat. Ovšem právě Reichenbach jako vůbec první badatel přichází v půli 19. století s racionálním výkladem takovýchto výplodů zjistřené fantazie. A jestliže pan docent Plášek nevěří Reichenbachovi, mohl se zamyslet alespoň nad striktně racionálním vysvětlením, které české veřejnosti podal v roce 1908 ve své monografii Problém očarování (kapitola Ód ve světle vědy) Otokar Griese (1881-1932), komentující úkazy na hřbitovech, "kde poletuje celá spousta modravých nebo jinobarevných obláčků, zvláště nad čerstvými rovy. Podle některých okkultistů jsou to odloučená astrální těla zemřelých, která spějí rovněž k zániku jako těla fyzická. Proti tomu lze však namítat, proč astrální těla se nevznášejí nad hroby mrtvol balsamovaných, jichž hnilobě se zabránilo právě balsamováním. Světelné obláčky na hřbitovech nejsou ve většině případů nic jiného, než výrony produktů hnití, jako jsou různé kyseliny řady mastné, indol, skatol aj., dále kyselina uhličitá, čpavek, sirovodík a jiné plyny. Je zcela přirozené, formuje-li vzrušená fantasie jasnovidcova beztvárné obláčky v lidské postavy, jež se nejmenším vánkem rozmetávají". Za zmínku zde stojí i článek z odborného periodika, kde Ing. Věnceslav Patrovský, CSc. říká: "Záře byla pozorována i nad čerstvými hroby vídeňského hřbitova. K Reichenbachově cti budiž připomenuto, že věděl, že jde o záření hnilobných produktů a nikoliv o duše zemřelých" (Rozhledy mat.-fyz., 66, 1987-88).                                         

Jinak řečeno, novodobý základní výzkum v případě Reichenbachova světla by podle RNDr. Pláška byl pouhým zkoumáním smyšlenek a nesmyslů. Jestliže však zkoumání Reichenbachových údajných "nesmyslů" opravdu zajímá psychiatry, jistě by čtenáři Vesmíru v případě pozapomenutých Reichenbachových poznatků uvítali stať na dané téma z pera skutečného, erudovaného odborníka. Kupříkladu psychiatra prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc., člena redakční rady časopisu Vesmír. Navíc k obecnému mapování tzv. ódických jevů (mimo temné komory) nepřivedl Reichenbacha zájem o nějaké libé pocity senzibilů, ale vědecký zájem o spontánní projevy somnambulismu a katalepsie, spolu s náměsíčností. Na toto téma nashromáždil (disponoval značnými finančními prostředky) rozsáhlý studijní materiál, který by mohl zajímat naše psychology, především pak hypnology. Ostatně, zde má také svůj původ známá Reichenbachova poznámka, kterou se distancoval od tzv. "živočišného magnetizmu", neboť v půli 19. století byl somnambulizmus, se kterým se badatelé seznamovali nejčastěji při ukázkách hypnózy, ještě obecně spojován s Mesmerovým animálním magnetizmem, tedy s učením populárního švýcarského lékaře Friedricha (Franze) Antona Mesmera.

Doporučená literatura:

Immanuel Kant - Sny duchovidcovy vyloženy prostředkem snů metafysiky. Hejda & Tuček, Praha 1920

V. Patrovský - Mylné cesty k psychické energii. Rozhledy mat.-fyz., 66, 1987-88

Karl von Reichenbach - Ódické listy. Anomal, Praha 1992

Karel Wágner - Reichenbachovo světlo. Československý spisovatel, Praha 2011