Recepty na potírání sucha

Zastavit všechny důsledky klimatické změny a vrátit klimatický systém do stavu před průmyslovou revolucí nedokážeme.

Jednoduše řečeno, při dalších výkyvech počasí se extrémního horka ani provázejícího jej sucha v příštích letech nezbavíme, neboť s výkyvy počasí nejde bojovat. Ale je možné se na ně připravit při adaptaci na změny klimatu. Světová meteorologická organizace (WMO) na svých stránkách 14. června 2025 zveřejnila Prohlášení o ovlivňování počasí, kde pojednává „záměrný zásah do zemské atmosféry s cílem ovlivnit místní povětrnostní podmínky, obvykle pomocí technik, jako je zavádění cloudových efektů (tzv. cloud seeding). To zahrnuje primárně rozptýlení látek do oblaků za účelem změny srážkových vzorců, zvýšení srážek, snížení krupobití nebo rozptýlení oblačnosti.“ Tedy modifikaci počasí (weather modification) považuje WMO za legitimní oblast meteorologického výzkumu.

Jak WMO uvádí, provozní programy zaměřené na zesílení deště a sněhu a potlačení krupobití probíhají již ve více než 50ti zemích světa. Hlavním cílem těchto projektů je získat více vody, snížit škody způsobené krupobitím, nebo dosáhnout jiných podobných praktických výsledků v reakci na zjištěnou potřebu. Podle WMO ekonomické analýzy ukazují, že operace na zesílení srážek a potlačení krupobití by v případě úspěchu mohly mít významné ekonomické přínosy, kdy zároveň uvádí, že publikované studie nezjistily významné dopady na lidské zdraví ani životní prostředí u jodidu stříbrného (AgI) či dalších běžně používaných látek při dosavadních operacích. Poptávka po těchto aktivitách zaměřených na modifikaci počasí mezitím neustále roste v důsledku výskytu sucha a dalších katastrof, přičemž dle WMO pro pozorování, zkoumání a interpretaci vědeckých hypotéz, na nichž je založena modifikace počasí, je zapotřebí pokračovat ve strategickém výzkumu. Ten by měl přesahovat rámec tradičních studií atmosférických věd a zahrnovat interdisciplinární aspekty nezbytné pro řešení komplexních otázek včetně hydrologických, ekonomických, vodohospodářských, sociálních a regulatorních aspektů. Vylepšení pozorovacích zařízení, která poskytují měření klíčových proměnných, spolu s pokročilými možnostmi numerického modelování již umožňují podrobnější zkoumání procesů oblačnosti a srážek a nabízejí nové příležitosti pro rozvoj vědy a praxe v oblasti ovlivňování místních povětrnostních podmínek: https://public.wmo.int/content/wmo-statement-weather-modification?utm_source=chatgpt.com

Jak nás o tom informovaly i naše sdělovací prostředky, kvůli závažnému suchu od května letošního roku praktikuje Kazachstán metodu vyvolávání deště, pro niž se v angličtině vžil termín cloud seeding (osévání mraků). Projekt, který probíhá v Turkestánské oblasti ve spolupráci se Spojenými arabskými emiráty (SAE), kde tuto metodu využívají řadu let, se zaměřuje na více než 900 000 hektarů zemědělské půdy ve snaze zvýšit srážky a stabilizovat zemědělskou produkci v jedné z nejsušších oblastí země. Shodou okolností den po zahájení experimentu vydala kazašská meteorologická agentura Kazhydromet varování před silnými dešti v několika jižních regionech. Když tam bouře dorazily podle předpovědi, sociální sítě se rychle zaplnily spekulacemi, že lijáky byly přímým důsledkem osévání mraků. Reakce se rychle vyhrotila a Kazhydromet musel k tomu vydat vysvětlení, neboť srážky byly ve skutečnosti způsobeny přirozeně se vyskytujícím cyklonálním systémem pohybujícím se přes region. V té době se ale již debata rozšířila přes hranice a do širší regionální diskuse o kontrole počasí. A jak web Rádia Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL) uvedl, projekt vyvolal obavy v některých sousedních státech, zda manipulace s deštěm v jedné zemi nebude mít nezamýšlené důsledky jinde.

Ve skutečnosti obavy z přeshraniční „krádeže deště“ nejsou vědecky podloženy. Robert M. Rauber, profesor klimatických a atmosférických věd na University of Illinois, jehož výzkum spadá do oborů fyzikální meteorologie, radarové meteorologie a mezoměřítkové meteorologie, redaktorům RFE/RL vysvětlil, proč že jsou účinky osévání mraků vysoce lokalizované. V závislosti na podmínkách se k tomu používá buď jodid stříbrný, nebo mikroskopické částice soli, přičemž profesor Rauber odmítl obavy o životní prostředí ohledně jodidu stříbrného s tím, že „použitého materiálu je tak málo, že je ve vzorcích vody odebraných ze země nedetekovatelný.“ Na otázku, zda by umělý déšť v jednom státě mohl snížit srážky ve státech sousedních, Rauber odpověděl: „Ne. Účinky jsou velmi lokální.“ Kdy odmítl tvrzení, že rozptýlení látek do oblaků může ovlivnit povětrnostní vzorce napříč hranicemi. A jak novinářům řekl, zavádění cloudových systémů zvyšuje srážky v rámci stávajících oblačných systémů, spíše než aby vytvářelo nové povětrnostní vzorce nebo přesměrovávalo atmosférickou vlhkost : https://www.rferl.org/a/kazakhstan-cloud-seeding-central-asia-weather/33772843.html

Jinak řečeno, metody ovlivňující místní povětrnostní podmínky si laická veřejnost leckdy plete se záměrnými technologickými zásahy do zemské atmosféry s cílem ovlivnit planetární klima, jako je například odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry nebo hypotetické zvýšení odrazivosti Země, kdy některé z nich jsou ve fázi výzkumu, přestože jsou kontroverzní. Naproti tomu při mnohaletému používání „provozních programů“ neexistují žádné potvrzené vědecké důkazy o tom, že při vyvolávání místních umělých srážek by způsobovaly sucha v sousedních zemích, urychlovaly tání ledovců či způsobovaly globální změnu klimatu. Konspirátoři si pak zpravidla pletou ovlivňování místních povětrnostních podmínek cloudovými efekty (cloud seeding), které zahrnují rozptýlení látek do oblaků za účelem změny srážkových vzorců, zvýšení srážek, snížení krupobití nebo rozptýlení oblačnosti, s jejich chemtrails. Osévání mraků je však vysoce lokalizované a využívají se k tomu jiné technické prostředky než dopravní letadla na běžných linkách napříč kontinenty. Tedy metody cloud seeding dnes legálně užívané v jednotlivých státech do chemtrails nepatří.

Chemtrail (z anglického chemical trail) má podle konspiračních teorií představovat stopu podobnou běžné kondenzační stopě (v anglických textech zkráceně nazývané contrail) za tryskovými letadly, létajícími běžně ve výškách 8-12 kilometrů, kde smísením horkých motorových spalin s vlhkým chladným vzduchem vzniká stopa, kterou tvoří drobné kapičky vody a ledové krystalky. Kdy kondenzační stopy mohou mít velmi rozmanitý vzhled a dobu trvání v závislosti na meteorologických podmínkách v oblasti letové hladiny. Naproti tomu chemtrails jako stopa za civilními letadly s proudovými motory, určenými pro nevojenské účely, tedy pro dopravu cestujících, nákladu nebo soukromé lety, má obsahovat do zemské atmosféry tajnými korporacemi záměrně vypouštěné chemikálie, které mohou být nebezpečné lidskému zdraví nebo přímo jedy, ale také viry, bakterie či různá polymerová vlákna. Chemtrails tak mají obsahovat nebezpečné částice, jak o tom v Německu referovala i strana Zelených, v množství až mnoha tun dopadající na nic netušící obyvatele, rostliny a živočichy. Dne 26. září 2009 odvysílala televize Prima o chemtrails krátkou reportáž. Ta byla později kritizována společným vyjádřením Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), Ústavu fyziky atmosféry akademie věd ČR (ÚFA AVČR), Katedry meteorologie a ochrany prostředí Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy (KMOP MFF UK) a České meteorologické společnosti (ČMeS). České úřady následně uklidňovaly veřejnost znepokojenou šířením konspiračních teorií ve sdělovacích prostředcích a existenci i výskyt chemtrails nad územím ČR s patřičným odůvodněním vesměs odmítly. https://www.youtube.com/watch?v=4bwfWvm3zHc

Je tomu už 65 let, co jsme se u nás při boji se suchem hodlali vydat podobnou cestou jakou se vydal Kazachstán a Spojené arabské emiráty. V roce 1961 byl Ing. František Pustina, tehdejší pracovník Ředitelství vodohospodářského rozvoje, pověřen státním úkolem, jehož cílem bylo po dobu pěti let prověřovat možnosti umělého vyvolání deště. Motivací, mimo jiné, bylo zvýšení zásob vody ve vodních nádržích pro období sucha, jak po tom volají i dnešní vodohospodáři. Ing. František Pustina, který na projektu spolupracoval s výzkumníky z Akademie věd, se tak stal hlavní postavou prvního úspěšného pokusu o umělé vyvolání srážek na území tehdejšího Československa pomocí jodidu stříbrného (AgI). Sportovní letoun na křídlech tehdy nesl šest hořáků, z nichž mělo letadlo infikovat jodidem stříbrným mrak dané kategorie (Cumulus congestus), jehož rysem je velmi tmavá základna a květákový vrchol. Experimentální let se uskutečnil 3. července 1963 nad vodní nádrží Klíčava na Křivoklátsku. Pyrotechnické směsi připevněné na křídlech v předepsané letové hladině při hoření produkovaly spoustu částic, na kterých vznikaly ledové krystalky, které pak roztály a padaly z nebe jako dešťové kapky. Výsledný déšť nad nádrží Klíčava byl oslavován stranou a vládou, zatímco po hospodách kolovala hláška, že se učíme od sovětských akademiků poroučet dešti a funguje nám to už na 50 procent: Buď zaprší, nebo ne. O umělých srážkách na Rakovnicku se před časem posluchači dozvěděli více v Českých podcastech, kde pro Český rozhlas o tomto projektu hovořila docentka Daniela Řezáčová z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR: https://ceskepodcasty.cz/podcast/100-let-ceske-statnosti-ve-stredoceskem-kraji/prvni-umely-dest-se-snesl-na-stredocesky-kraj-idealni-oblaka-byla-pobliz-krivoklatu?utm_source=chatgpt.com

Laickou veřejnost však nejvíce zajímá generování mraků za jasné oblohy, dle jejích představ „vznik deště z ničeho“, jak to měli udiveným lidem předvádět různí šamani a kouzelníci. Současná meteorologická literatura je v tomto ohledu poměrně jednoznačná: běžná metoda cloud seeding není mechanismus, který by dokázal vytvořit déšť z atmosféry bez potřebné vody a vhodné oblačné struktury. Seeding působí především na již existující oblaky nebo na prostředí, které je bezprostředně schopné oblak vytvořit. Ale i generování mraků za jasné oblohy je fyzikálně možné. Atmosféra totiž může vypadat z pohledu pozorovatele „zcela jasně“, přestože v určité výšce obsahuje vlhký a potenciálně nestabilní vzduch. Pokud se taková vrstva začne zvedat nebo ochlazovat, může dojít ke kondenzaci a vzniku oblačnosti. Vhodný zásah tak může za určitých podmínek tento proces ovlivnit. Například v jednom starším americkém přehledu experimentů se uvádí pět pokusů o vytvoření oblačnosti v jinak jasné obloze, kdy autor uvádí čtyři jako úspěšné. Použito bylo rozptýlení uhlíkových částic v hladině, kde se předpokládala základna oblaků. To je zajímavý historický údaj, ale sám o sobě nedokazuje „vznik deště z ničeho“.

Konkrétně Americký námořní institut na svém webu připomíná článek „Kontrola počasí a národní strategie“ velitele Williama J. Kotsche, USN, z července 1960, kde uvádí: „V září 1958 oznámilo americké námořnictvo, že v sérii vědeckých testů nad pobřežím Georgie a Floridy v období od 29. do 31. července 1958 úspěšně vytvořilo a rozptýlilo mraky dle libosti. Jako osivo, které námořnictvo použilo, byly obyčejné saze. Sedmkrát ze sedmi případů se letadlu Super Constellation podařilo mraky zničit v rozmezí od 2,5 minuty do dvaceti minut tím, že osivo dosáhlo jejich vrcholků. Z pěti pokusů o generování mraků za jasné oblohy byly čtyři zcela úspěšné. Toho bylo dosaženo očkováním atmosféry sazí ve výšce, kde by měly být základny mraků. Případ jediného selhání byl způsoben poruchou zařízení.“ https://www.usni.org/magazines/proceedings/1960/july/weather-control-and-national-strategy?utm_source=chatgpt.com

V této souvislosti budí zájem vědecké obce nejnovější článek prof. Roberta M. Raubera „Nová pozorování potvrzují starou hypotézu“, publikovaný 16. března 2026. Kromě jiného tato práce prohlubuje základní chápání fyziky smíšených fází mraků, které jsou klíčové pro modelování klimatu a předpověď srážek. Měření prezentovaná v této studii poskytují první přímý důkaz, že uvolňování latentního tepla z mrznutí kapaliny vyvolaného očkováním mraků může generovat vztlak a spustit vzestupné proudění vzduchu dostatečné k tomu, aby se vrcholy mraků zvedly o stovky metrů, což vede k sekundárním cirkulacím, které dále ovlivňují strukturu mraků a tvorbu srážek. Kdy naměřené koncentrace ledových částic ve vyvýšeném vrcholu mraků jsou o dva řády vyšší než koncentrace zjištěné v okolním přirozeném oblaku: https://agupubs.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1029/2025GL120790

Že aerosoly a prachové částice v ovzduší můžou vyvolávat srážky je známo už hodně dlouho. Československý program nebyl nějakým unikátním „tajemstvím komunistického režimu“, nýbrž součástí tehdejšího mezinárodního výzkumu modifikace počasí. Už v roce 1946 Vincent Schaefer odhalil účinek suchého ledu na přechlazený oblak a krátce nato Bernard Vonnegut ukázal, že jodid stříbrný (AgI) je velmi účinné ledové nukleační činidlo, načež v 50. a 60. letech následovala vlna dalších experimentů. Vyšlo tak najevo, že drobné částice AgI mohou při dostatečně nízkých teplotách fungovat jako ledová nukleační jádra a v přechlazeném oblaku pak vznikají ledové krystalky. Ty rostou na úkor kapalných vodních kapek a mohou následně vytvořit sněhové částice, které při průchodu teplejší vrstvou atmosféry roztají a dopadnou na zem jako déšť. Přímé pozorování tohoto fyzikálního řetězce bylo později experimentálně doloženo.

Využití AgI proti krupobití, na kterém se v Československu v letech 1973–1976 pracovalo, je pak trochu jiný mechanismus. Do bouřkového oblaku se raketou dodají tisíce až miliony umělých ledových jader, aby vzniklo mnoho malých ledových částic namísto menšího počtu velkých zárodků krup. Menší částice pak mohou při pádu teplejší vrstvou atmosféry částečně nebo úplně roztát. Tento mechanismus byl jedním z hlavních důvodů, proč se jodid stříbrný ve druhé polovině 20. století začal používat k ochraně zemědělských plodin před krupobitím. Pozoruhodné je, že tehdejší výzkumníci si již uvědomovali výhrady spojené s kumulací stříbra v prostředí. Současné hodnocení je však podstatně nuancovanější: při běžných cloud-seedingových dávkách jsou koncentrace AgI v životním prostředí velmi nízké.

Začátkem sedmdesátých let se po světě ve větší míře objevovaly články o způsobech aktivního ovlivňování počasí a ochraně cenných hospodářských kultur (např. vinohradů) před účinky ničivého krupobití, nad kterými hořekují i dnešní zemědělci. Nejznámější metoda spočívala v tom, že se do oblaku, v němž bylo možno očekávat tvorbu krup, vnesla vhodná reagencie, nejčastěji jodid stříbrný, tedy AgI. Prostředkem, kterým se práškový reagent za tímto účelem do atmosféry vnášel, byla zpravidla raketa. A tak byl v Bratislavě na přelomu let 1973/74 ve spolupráci s Hydrometeorologickým ústavem zahájen vývoj rakety METEOR proti krupobití. Na vývoji v letech 1975–1978 spolupracovaly Vojenská akademie Brno, SHMÚ Bratislava a VÚPCH, kdy projekt řešil raketu ráže přibližně 75 mm. Už v době jeho řešení však existovaly pochyby o neškodnosti AgI na životní prostředí, proto také od samého začátku tohoto úkolu bylo uvažováno o využití bentonitu namísto jodidu stříbrného. K rozptýlení bentonitu konstruktéři použili tlakového generátoru. Byl jím malý podexpandovaný RMTPL uvnitř zásobníku s bentonitem, který se zažehoval zpravidla ve vrcholu dráhy rakety. K rozptýlení 1,5 kg bentonitu postačilo s velkou rezervou 50 g dg-prachu (zrno 30 x 45 mm). V následujících letech však zájem o raketu proti krupobití ochaboval, postupně byl ukončen materiálový výzkum i zkoušky dílčích řešení, až byl koncem roku 1978 projekt „Mrak“ zastaven.

Ale zde se dostáváme k vlastnímu jádru pudla, jak se u nás říká. Bentonit je jílovitá hornina s výraznou schopností adsorpce a iontové výměny, jeho vodní suspenze jsou plastické a vlastnosti bentonitu lze ovlivnit aktivací. Díky schopnosti silně vázat vodu se používá například v kočičích stelivech, ve stavebnictví, slévárenství, při vrtech a také se počítá s jeho využitím jako těsnícího materiálu v hlubinném úložišti radioaktivních odpadů. Těží se v mnoha zemích Evropy, včetně ČR. Hlavním českým producentem je KERAMOST, a.s. z Mostu. Společnost sama uvádí, že těžba a zpracování bentonitu patří k jejím hlavním činnostem a že disponuje vlastními těžebními lokalitami. Ale existuje i řada menších producentů. https://www.keramost.cz/produkty/bentonity?utm_source=chatgpt.com

Ovšem na trh tato firma dodává i bentonitový minerální přípravek pro zemědělské využití pod názvem Gartonit, který tvoří přirozenou podpůrnou složku půdy a je vhodný pro všechny druhy plodin i okrasných rostlin. Zabraňuje vysychání, zlepšuje půdní strukturu a podporuje tvorbu kořenového systému. Tedy nejenže by bentonit, dopadající na pole s kapkami uměle vyvolaného deště, při radikálním klimatickým hnutím dehonestované metodě osévání mraků (cloud seeding) ekologickou zátěž nemohl vůbec představovat, ale širým lánům by evidentně prospěl. Například český holdingový konglomerát AGROFERT, což je soubor téměř 80 zemědělských podniků, nikoliv jeden souvislý statek, obhospodařuje přibližně 140 tisíc hektarů půdy. Jen pro představu: AGRO Jevišovice, jedna z jeho největších zemědělských společností, provozuje samotnou rostlinnou výrobu na cirka 6 800 hektarech, což je plocha přibližně 8,25 × 8,25 km pokud by měla tvar čtverce, tedy o obsahu 68 kilometrů čtverečních. Zde tak můžeme hovořit o vskutku velkých lánech sužovaných suchem.

K tomu je třeba podotknout, že se u nás na začátku 50. let rozbíhala kolektivizace, kdy proběhla první velká vlna scelování pozemků a likvidace mezí, polních cest a dalších předělů. Na konci 50. let přichází pak druhá, závěrečná fáze kolektivizace a rozorávání a scelování se dále rozšiřuje až do roku 1960, kdy byla kolektivizace formálně dokončena. Tedy dnešní obrovské lány nejsou čistě „vynálezem Agrofertu“ nebo současného zemědělství. Jejich základní prostorová struktura vznikala právě při kolektivizaci v 50. letech, kdy se z množství malých políček vytvořily velké půdní bloky, přičemž likvidace mezí a vegetace následně významně přispěla k vodní a větrné erozi.

V řadě zemí se velké zemědělské podniky obhospodařující širé lány sužované suchem v zoufalé situaci začaly znovu zajímat o generování mraků za jasné oblohy pomocí sazí, tedy o vyvolávání deště nad lány svých polí, i když nejde o multifunkční řešení. Ale nejde ani o nesmyl, když tuto možnost před více než šedesáti lety potvrdil americký výzkum, jen vědci dosud řeší dříve opomíjené dilema. Pokud by na ornici padaly saze, pak se uhlík z nich v půdě nerozpustí, poněvadž částice sazí jsou velmi stabilní a mohou v půdě přetrvávat dlouho. Mohly by se však podle jedné z hypotéz chovat zčásti jako biochar (biouhel), tedy zvýšit obsah stabilního uhlíku a v některých půdách ovlivnit zadržování vody, živin a půdní strukturu. Podle jiných badatelů však zůstává otázkou, zda saze ve velkých dávkách nemůžou orné půdě škodit. Problém je také v tom, že běžné saze mohou obsahovat dehtové látky a nevhodné minerální příměsi. Spor se pak vede o to, zda by použité saze neměly přestavovat chemicky čistý (technický) carbon black, skládající se převážně z elementárního uhlíku.

Saze (carbon black) jsou částice o velikosti desítek nanometrů a vytvářejí charakteristické agregáty. Vznikají převážně z plynné fáze při nedokonalém spalování nebo termickém rozkladu uhlovodíků. Zde pak environmentální hnutí přichází s celkem logickou otázkou, zda by saze z amerických experimentů nemohl nahradit rozemletý biochar (biouhel) vznikající pyrolýzou biomasy, typicky bez přístupu kyslíku, který má na ornou půdu, jak se v posledních letech ukázalo, blahodárný vliv. Mechanicky drcený biochar může vytvořit velmi jemné částice s vysokým obsahem uhlíku a vzhledem i některými vlastnostmi se může přibližovat sazím, ale chemicky a strukturně to není totéž. Klíčový je rozdíl mezi „jemným biocharem“ a skutečnými sazemi (carbon black). Běžným mletím biocharu obvykle nevytvoříme primární částice o velikosti několika desítek nanometrů, spíše vznikne prášek složený z velmi malých fragmentů původní porézní uhlíkové struktury. Zajímavé ale je, že pokud je biochar kvalitní a má vysoký obsah fixního uhlíku, může mít takový jemný prášek velmi vysoký měrný povrch a výrazné adsorpční vlastnosti jako bentonit, který se vyznačuje velkým specifickým povrchem a dobře adsorbuje (váže na povrchu) vodu, ionty a některé organické i anorganické látky.

Tolik tedy k receptům na alespoň částečné zažehnání sucha, snižující výnosy a kvalitu plodin, které ničí kořeny rostlin a může vést až k nutnosti zaorání celé úrody, způsobuje menší plody a celkové oslabení rostliny. Přibližně 26,8 miliardy korun vydal stát v roce 2025 na opatření proti suchu, zhruba o 5 miliard více než v roce 2024. Ministerstvo zemědělství dle tiskové zprávy ze 17. 8. 2026 připravilo i letos balíček pomoci pro zemědělce, neboť v mnoha regionech se potýkají s nedostatkem krmiva pro hospodářská zvířata a nižšími výnosy, kdy by měl resort mezi zemědělce z unijního rozpočtu doplněného o národní peníze na dopady sucha rozdělit více než 3,8 miliardy korun. Ministerstvo připravuje kombinaci mimořádných podpor, úlev v dotačních podmínkách i cílenou pomoc nejvíce zasaženým sektorům, kdy „Cílem připravovaných opatření je pomoci zemědělským podnikům zvládnout složité období, udržet produkci a zabránit dalšímu oslabování českého zemědělství.“ https://mze.gov.cz/public/portal/mze/tiskovy-servis/tiskove-zpravy/ministerstvo-zemedelstvi-pomaha-zemedelcum-zvladat-sucho-vysoke-naklady-i-dalsi-mimoradne-udalosti

Proč ale pak o výše uvedených receptech na zažehnání sucha a krupobití u nás na příslušných ministerstvech, jak se hezky česky říká, je ticho po pěšině, když provozní programy zaměřené na zesílení deště či sněhu a potlačení krupobití probíhají už v 50ti zemích? Inu, to nebude tím, že mezi lány už díky bolševikům žádné pěšiny nemáme, ten pověstný pes bude zakopán někde jinde.

Tož pošlete to dál. Rychle, než to smažou.

https://www.youtube.com/watch?v=Sse5gllSDi8