Dobrý příběh musí být napsaný tak, aby se mu čtenář divil, nebo se ho lekal, říkával spisovatel Bohumil Hrabal.
Což mi vytanulo na mysli, když jsem se začetl do publikace Příběhy spojené s objevy nových léčiv, vydané letos Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze, kterou napsal Ing. Stanislav Rádl, CSc. Při čtení těchto příběhů se čtenář ničeho lekat sice nemusí, zato však v nich může nacházet celou řadu faktů a souvislostí, kterým se bude divit. Natož když samotné téma léčiv, zde do čtivých příběhů promítané, se dotýká prakticky každého z nás. Vždyť každý si už někdy vzal nějaký lék na bolest hlavy, leckdo bere léky na cholesterol, na vysoký krevní tlak, na vyšší hladinu cukru v krvi, nebo na její srážlivost. Tak jako třeba někdy už antiparazitikem odčervil svého domácího mazlíčka. Ale málo kdo ví, jak že to v případě účinných látek bylo s jejich objevy a jak se do jejich historie zapsala celá řada našich badatelů. A to i tam, kde by to málo kdo čekal. Jako v případě penicilinu, nebo v marihuaně obsaženém tetrahydrokanabinolu, tedy THC.
A pokud v některém z kamenných knihkupectví vezmete tuto knihu do ruky, pak zjistíte, že na rubu pevné vazby je opatřena výstižnou anotací z pera Ing. Petry Ménové: „Znáte ten pocit, kdy čtete napínavou detektivku, ve které jste zvědaví na každou další stránku a kapitolu? Přesně takovou knihu právě držíte v ruce (jen místo vyšetřování vražd budete prozkoumávat vývoj léčiv). Svým pojetím je tato knížka jedinečná nejen v českém, ale i v mezinárodní kontextu: vždyť kdo jiný píše zábavné příběhy o léčivech? Každý příběh přináší poutavé vyprávění, perličky z historie i řadu zajímavostí spojených s chemií, strukturou a vlastnostmi léčiv. Věřím, že ať už chemik či nechemik, každý si v Příbězích najde to své a bude se k nim rád vracet, stejně jako já.“
V čemž má pravdu. Neboť čtenář nejen že se tu dozví jak se obávaná výbušnina změnila v léčivo, nebo jak došly vědecké týmy od jedu na krysy k účinnému léku, kterým byl po infarktu léčen americký prezident Eisenhower. Zajímavá je i historie antikoncepční pilulky, ale i příběh sildenafilu, tedy populární modré pilulky pro léčbu erektilní dysfunkce, původně vyvíjené k léčbě ischemické choroby a hypertenze. Poněkud překvapivá pro většinu čtenářek i čtenářů pak nejspíše bude historie vývoje pilulky růžové (Pink Viagra) pro léčbu poruchy sexuální touhy (HSDD) u žen, konkrétně přípravku flibanserinu. Kdy práva na tento lék získala Sprout Pharmaceuticals, aby po tom, co americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) jej odmítl schválit, k hájení svých zájmů vyburcovala aktivistická hnutí. Po schválení flibanserinu tak hlasitě volala řada feministických i lidskoprávních organizací, vyvíjejících tlak na FDA za pomoci demonstrací a kampaní na sociálních sítích, ale i dopisů členům Kongresu. Až nakonec úřad FDA podlehl tomuto tlaku a v roce 2015 flibanserin pod názvem Addyi s určitými omezeními schválil, načež pak roku 2019 schválil i přípravek bremelanotid společnosti Amag, další léčivo ke zvýšení ženského libida.
Mnozí z nás v souvislosti s pandemií covidu-19 mají ještě v živé paměti antiparazitikum ivermectin, nebo antimalarikum hydroxychlorochin, kterým jsou věnovány samostatné kapitoly Příběhů. Zde se pak mimo jiné dozvídáme, že chemická látka chlorochin byla syntetizována německou firmou Bayer jako náhrada za přírodní chinin, tehdy jediný známý lék na malárii. Aktuálně se pro nižší toxicitu více používá jeho derivát hydroxychlorochin, přičemž je u nás tato látka registrována pod názvem Plaquenil. A neodpustím si zde čtenářům připomenout, že hydroxychlorochin, používaný od 50. let jako antimalarikum, si zamiloval americký prezident Donald Trump, který 19. března 2020 na setkání s novináři prohlásil: „Je to zázračný lék, ale zlá mainstreamová média o něm mlčí!“, aby jej pak v následujících měsících více než třicetkrát doporučoval jak na Twitteru, tak i na tiskových konferencích. Nejenže tuto látku tehdy označil za „jeden z největších průlomů v historii medicíny“, ale také oznámil, že on sám ji užívá preventivě, aby se nenakazil a neonemocněl koronavirem. A jak to dopadlo, je obecně známo: sám se nakonec s covidem-19 léčil ve vojenské nemocnici Waltera Reeda nedaleko Washingtonu, kde mu byl infuzí aplikován lék remdesivir, k čemuž dostával ještě famotidin, jinak užívaný na pálení žáhy a překyselený žaludek, spolu s hormonem melatoninem.
Celou řadu zajímavých faktů najdeme i v kapitole věnované disulfiramu, u nás známějšího pod obchodním názvem Antabus, používaného v léčbě závislosti na alkoholu. Což je látka, která výrazně mění intermediární metabolismus alkoholu. Disulfiram je však také spojován s klinicky zjevným akutním poškozením jater, které může vést až k úmrtí, pročež do rukou laické veřejnosti nepatří. Přesto jej několik zastánců tzv. alternativní medicíny u nás v době pandemie doporučovalo při léčbě onemocnění covid-19. Ovšem jak se při léčbě disulfiramem ukázalo, tato látka překvapivě napomáhá u žen léčbě rakoviny prsu. Výzkum mimo zorné pole laické veřejnosti v tomto směru nadále pokračuje, přičemž o léčbě koronaviru disulfiramem nikdo z badatelů nemluví. Na internetu nacházíme jen dozvuky dřívějších úvah, jako když se na české verzi Wikipedie dosud uvádí, že v případě Antabusu se „novější onkologický výzkum věnuje jeho účinkům jako možného léku proti rakovině a připravuje se jeho testování při léčbě časných příznaků onemocnění covid-19“.
Tedy o takovýchto objevech a daných souvislostech se píše v jednotlivých kapitolách Příběhů, kde se dozvídáme i řadu zajímavostí o dlouhé roky lidmi užívaném ivermectinu pod jeho obchodním názvem Mectizan. V době, kdy nebyla pro léčbu covidu-19 k dispozici vhodná vakcína, ani účinné antivirotikum, se začaly nejrůznější vědecké a lékařské týmy intenzivně věnovat dříve schváleným lékům, již testovaným na lidech, kdy jsou k dispozici podrobné informace o jejich složení, dávkování i potenciální toxicitě. A došlo též na spolu s veterinární praxí i v humánní medicíně využívaný ivermectin. Především proto, že u ivermectinu a některých jeho analog byl popsán protizánětlivý účinek, přičemž také řada studií nasvědčovala tomu, že ivermectin může ovlivňovat lidskou imunitu. Tedy samo vytipování pro lidský organismus bezpečného ivermectinu pro novou humánní aplikaci v daných podmínkách pandemie, jak o tom mluví i autor Příběhů, ve skutečnosti nebylo nikterak překvapivé, ani ojedinělé.
Ostatně znovuvyužívání starých léků (repurposing), o kterém se v jedné z kapitol Příběhů hovoří, ve výzkumu a klinické léčbě představuje rozsáhlou změnu paradigmatu ve vývoji účinných léků pro nemoci, které dosud neumíme vyléčit. O tom nakonec ve své podstatě byl i na iDNESu nedávno publikovaný článek, věnovaný tzv. syndromu přikyvování. Nejnovější vědecká literatura totiž poukazuje na existenci silného spojení mezi za formu epilepsie označovaným syndromem noddingu (přikyvování) a onchocerciázou (říční slepotou) v Jižním Súdánu a Ugandě. Proto tam byl také lékařskými týmy při pokusech o potírání syndromu noddingu nasazen lék ivermectin, svého času u nás bouřlivě diskutovaný.
Co říci závěrem. Snad jenom tolik, že Příběhy spojené s objevy nových léčiv mají 320 stran velmi zajímavého a skvěle napsaného čtení. A že je tato publikace Stanislava Rádla již v nabídce knižních e-shopů.
