Můžou nás duchové poškrábat ?

S touto představou u nás laškovali svědkové podivných událostí, ke kterým docházelo roku 1921 v českých Budějovicích.

Kde se na podzim toho roku do jednoho z domů v Plachého ulici v centru města s rodinou nastěhoval fiakrista Ernest. A kde pak několik očitých svědků popisovalo nejen podivné bouchání, ozývající se ve skříních, ve stěnách i podlaze, či samovolný pohyb nábytku, ale i škrábance, přítomným osobám „neviditelnou entitou zde způsobené“. Podobně na webech milovníků záhad, spolu s řadou jiných strašidelných úkazů, bývá diskutován novodobý výskyt škrábanců nejasného původu na těle osob, kdy poškození lidské pokožky vypadá jako škrábance, nebo řezy žiletkou či nožem. Postižení lidé a jejich okolí v nejrůznějších kulturách tyto dermatologické projevy od nepaměti připisuzovali zlým duchům, démonům, džinům, nebo jiným entitám. V diskusích na toto téma figuruje i dodnes vzpomínaný čtrnáctiletý chlapec Roland Doe (vlastním jménem Ronald Edwin Hunkeler), reprezentující díky dobovým záznamům dobře popsaný případ, při němž se během údajného posednutí a následného exorcismu na chlapcově těle před svědky objevovaly nejen škrábance, ale i písmena.

V roce 1949 vedoucí exorcista otec William Bowdern v přesně stanovených církevních rituálech za pomoci několika dalších duchovních z chlapce vymítal démony opakovaně, po několik týdnů. Další ze zúčastněných kněží, otec Raymond J. Bishop si do svého deníku zaznamenával průběh těchto setkání, s celou řadou informací o projevech Rolandova údajného posednutí, které se mimo jiné mělo vyznačovat i tím, co laická veřejnost považovala za působení „nečistých sil“, totiž různými škrábanci či dokonce písmeny tvořícími různá slova, vyvstávající na chlapcově pokožce. V archivu Pamětní knihovny na Saint Louis University je uložena řada dokumentů vztahujících se k tomuto případu, včetně Bishopova deníku, jehož přepis lze dohledat na internetu, pročež se každý, kdo se o vlastní průběh těchto událostí zajímá, může s nimi seznámit. Nás však v této chvíli zajímá jedna důležitá pasáž, popisující do vymítání začleněný obřad eucharistie: „Když bylo přistoupeno k přijímání těla Našeho Pána, objevily se škrábance na těle chlapce od boků až ke kotníkům v tlustých čarách (in heavy lines), zdánlivě na protest proti svatému přijímání.“ Představu o tom, jak takové škrábance mohly vypadat, si můžeme udělat díky novodobým autentickým záběrům jejich výskytu.

Z novějších událostí je nejčastěji diskutován případ Sallie House v Atchisonu v Kansasu, kde měli reportéři v 90. létech natáčet téměř rok probíhající vyšetřování „řádění poltergeista“ pro televizní pořad Sightings s rodinou Tonyho a Debry Pickmanových. Během natáčení měl Tony utrpět od neviditelné entity všelijaké škrábance a cosi jako stopy po kousnutí člověkem na zádech v přítomnosti členů štábu. Během monitorovaní domácnosti sužované poltergeistem tak v jednom případě mělo za 24 hodin dojít celkem k 11 útokům neviditelné „entity“, která Tonymu před svědky způsobila škrábance, tak jako se při jednom z natáčených rozhovorů, se stopáží zhruba devíti minut, tyto objevovaly postupně na jeho břiše. Svědkem zdejších událostí byl jimi šokovaný Kerry Gaynor, původně výzkumný pracovník a terénní vyšetřovatel z parapsychologické laboratoře Thelmy Moss na University of California, Los Angeles (UCLA), jedné z nejvýznamnějších veřejných výzkumných univerzit v USA. Laboratoř byla v roce 1978 uzavřena a Gaynor je dnes znám především jako hypnoterapeut.

A nutno k tomu pro úplnost dodat, že se škrábance na těle Tonyho v Atchisonu objevovaly i později, když se rodina Pickmanových nakonec obrátila s žádostí o pomoc na církev a doufala, že se zbaví poltergeista rituály exorcismu. Což se nestalo a rodina se odtud odstěhovala. Ve skutečnosti zde ani nejmodernější vědecké přístroje a záznamová zařízení pro monitoring místností v průběhu zde probíhajícího vyšetřování neodhalily původce škrábanců, objevujících se na Tonyho těle, které Kerry Gaynor nakonec označil za dosud netušenou formu dermografismu. Některé z nich jsou k vidění na uploadu kanálu The Tape Library Archives, zveřejněném 2. února 2023. Na videu lze nastavit české titulky : https://www.youtube.com/watch?v=yyQL9aMn9eU

Události z Atchisonu jsou mnohdy porovnávány se zdokumentovanými případy „napadnutí démony“ Julie Kim (Hong-Sun Yoon) z Naju v Jižní Koreji, kde byly od konce 90. let popisovány údajné útoky zlých duchů či démonů, při kterých měla být Julie jimi poškrábána, ba i pokousána. Zde nešlo jen o výpovědi věrohodných svědků, řadu událostí, prožívaných Julií, dokládají i autentická videa. Kdy k vysvětlení takovýchto stop na kůži postiženého člověka dle některých lékařů opět míří medicínskými obory studovaný dermografismus. Pro zastánce „útoků poltergeista“ je pak významný především případ z března 2010. V oficiálním archivu Naju je článek The Pains of the Crown of Thorns Through the Little Soul, popisující dvě po sobě jdoucí epizody útoku. Kde je uvedeno, že dne 2. března 2010, přibližně v 8:40 ráno, měla podle svědectví Julie Kim utrpět útok „devils“, když byla jimi údajně sražena ze židle na podlahu, do vzdálenosti asi 3 metrů od stolu, u kterého seděla. Útoku měl nasvědčovat převrácený odpadkový koš a dvě převrácené židle, ale i tři linie škrábanců pod jejím levým okem, kdy zdroj výslovně uvádí, že tyto tři linie měly být způsobeny „útokem démonů“.

Ovšem Julii Kim proslavila především stigmata a tak se nakonec nejrůznější šrámy po jejím těle mění při náboženských obřadech v obdobu těch, které se po bičování měly objevovat na těle Ježíše Krista. Ovšem jak se každý na videu natočeném Korejci může o tom sám přesvědčit, v závěru detailně rozebírané šrámy na pokožce Julie se ani v nejmenším nepodobají ranám po bičování. Jak rány po bičování vypadají, ukazoval až nadmíru realistický film z roku 2004, nesoucí název The Passion of the Christ, u nás Umučení Krista, který režíroval Mel Gibson. Naproti tomu šrámy na nohách Julie Kim připomínají spíše sebepoškozování, tedy řezy způsobené žiletkou či ostrým nožem, přičemž však ani ten nejzatvrzelejší skeptik nemůže tvrdit, že si je v houfu přítomných věřících při pobožnostech způsobovala ostrými nástroji sama. Zde autentické video s Julií Kim při Křížové cestě 22. dubna 2011: https://www.youtube.com/watch?v=qCFJpxrG_AM

Vědeckou obcí diskutovaný dermografismus je pojem využívaný zejména v kožním lékařství, případně alergology. Jde o reakci kůže na mechanické podráždění a vyvoláme ho například přejetím nehtu po kůži, kdy tak vzniká povrchová čára. Tato čára je za normálních okolností červená, u atopických ekzémů pak bílá. Na kůži lze tak tupým předmětem či nehtem doslova psát. A jak se dočteme na webu věnovanému příznakům a projevům nemocí je „dermografismus (dermografismus, plastický dermografismus, či psaní na kůži, anglicky dermographism) reakce kůže vznikající jako odpověď na mechanické podráždění. Rozlišujeme červený dermografismus, který je projevem normální reakce kůže na podráždění (často bývá zesílen u vazoneuróz), bílý dermografismus, jenž je projevem abnormální reakce kůže a je charakteristický u atopických ekzémů a urtikariální dermografismus, vyskytující se u kopřivek. Nejčastěji postiženými jsou mladí dospělí lidé.“ Zde si lze prohlédnout i několik zásadních fotografií : https://www.priznaky-projevy.cz/kozni/446-dermografizmus-dermografismus-priznaky-projevy-symptomy

Exaktní interpretaci, tedy vysvětlení škrábanců či řezů, objevujících se bez zjevných příčin na těle postižených osob, nám dluží minimálně dermatologové spolu se zástupci oboru zvaného fyziologie, což je přírodovědný obor, který se zabývá studiem funkcí živých organizmů, jehož úkolem je poznat a pochopit podstatu těchto dějů a stanovit příčiny, které je působí. A logicky bychom se v případě tohoto jevu měli dočkat nějakých poznatků i od psychiatrů a klinických psychologů, neboť v dnešním pojetí medicíny se hovoří o bio-psycho-sociálním paradigmatu medicíny, jehož podstatou je výslednice působení biologických, psychologických a sociálních faktorů, jako tomu má být v případě stigmat, badateli dokumentovaných v náboženském prostředí. Akademici nám tak stále dluží objasnění jednoho z projevů údajného „řádění poltergeista“, za kterým nestál trik či podvod: zdánlivě „neznámou entitou“ poškrábaného člověka, který si žádné rýhy, obrazce, či dokonce nápisy, sám nehtem ani nějakým nástrojem na kůži nevytvořil.

Podivným škrábancům v podobě červených čar, případně sporadicky se vyskytujícím nápisům či obrazcům na těle člověka, pro něho vznikajících bez viditelných příčin, se dostává různých pojmenování. Lékaři bývají zpravidla označovány za formu dermografismu či plastického dermografismu, což je reakce kůže vznikající jako odpověď na fyzikální podráždění. Samotný dermografismus (dermographism) se může objevit v jakémkoliv věku, ale nejčastěji se objevuje u pubescentů a mladých dospělých. Mnoho autorů k tomu poznamenává, že důležitým faktorem je zde „nervous factor“. V místech podráždění kůže se objevují dobře ohraničená zarudlá, někdy i bělavá ložiska či urtika jako reakce kůže. Ke vzniku nejen pouhých čar, ale i písmen a obrazců dochází u člověka nejpozději do několika minut od podráždění. Ovšem v případě, kdy tupým předmětem či nehtem on sám, ani nikdo jiný, nepsal nebo nekreslil, stojí každý lékař před opravdovou vědeckou záhadou: co označit za příčinné faktory, neboť ve vědě platí, že každá příčina vždy má svůj následek. Tento problém pak většina vědeckých fundamentalistů (jejichž specializace zpravidla nepatří mezi medicínské obory) odbývá mávnutím ruky s tím, že tu jde o docela obyčejnou urtikárii, neboť spoléhají na to, že laická veřejnost neví, co ta jimi zmiňovaná urtikárie vlastně je.

Urtikárie (z latinského urtica) jinak též kopřivka, je onemocnění charakterizované výsevem rychle vznikajících pomfů či urtik (pupenů), zpravidla svědivých, hojících se ad integrum (úplně, zcela). Její etiologie (příčina a původ) zůstává často nezjištěna, což vede, zejména u její chronické formy, k rozčarování jak pacienta, tak ošetřujícího lékaře. Jestliže však na případ tajemných, dosud neobjasněných (zdánlivě duchy a démony zapříčiněných) škrábanců máme pohlížet jako na fyzikální kopřivku, která nemá imunologický podklad, pak jde podle lokalizace o kopřivku kontaktní, omezenou jen na místo působení fyzikálního podnětu, nikoliv o kopřivku reflexní s generalizovaným výsevem. Kontaktní kopřivky se vymezují na oblasti kontaktu kůže se zevně působící, vyvolávající je příčinou, kdy k uvolnění mediátorů zánětu dochází po různých fyzikálních podnětech. A jsme opět u identifikace zevně působící, stopy na kůži zanechávající fyzikální příčiny. A to zde ani nerozebíráme případy krvavých škrábanců připomínajících řezy žiletkou či ostrým nožem, které nebude žádný rozumný člověk považovat za kopřivku, jako nebude předpokládat, že se dokáže někdo sám pokousat na zádech.

Jednoduše řečeno, s kopřivkou se v životě setkal snad každý z nás. Typickým projevem jsou svědivé, vystouplé pupeny, nebo mapovité červené až narůžovělé skvrny, které se mohou během krátké doby objevit a zase zmizet. U dětí a pubescentů bývá akutní kopřivka často doprovodným projevem virové či jiné infekce, ale spustit ji mohou také některé potraviny, léky, bodnutí hmyzem, nebo jiné faktory. Ovšem za celý svůj život jsem se nikdy, ani z pouhého doslechu, nesetkal s tím, že by se někomu po konzumaci ovoce či v průběhu nějaké virózy, vysévaly po těle vystouplé pupeny, či mapovité červené skvrny, do podoby zcela zřetelných písmen či celých nápisů, nebo snad pravidelných obrazců. A to i přesto, že výsledky mezinárodní studie UCARE PREVALENCE‐D, publikované v září loňského roku, zahrnující 59 543 osob, odhadly celoživotní prevalenci symptomatického dermografismu (fyzikální kopřivka, při které mechanické podráždění kůže vyvolá nejen zarudnutí, ale také vystouplý, svědivý pupen nebo pruh) na 5,94 %, kdy samotný fyziologický červený dermografismus (neškodná reakce kůže na běžné mechanické podráždění) je ještě častější. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC12862545/?utm_source=chatgpt.com

Annales d’hygiène publique et de médecine légale z roku 1894 uvádí, že dermografismus není vždy nutně vyvolán vnějším podrážděním, neboť „lze jej vyvolat sugescí a autosugescí“ a že se může objevit dokonce bez vědomého úmyslu subjektu, nebo naopak téměř volně, když subjekt na vznik dermografismu soustředí myšlenku, kdy pro tento fenomén je uváděn odvozený termín „idéodermographie“. Ve francouzské nemocnici Salpêtrière se v 19.století stal fenomén dermografie předmětem systematického pozorování u pacientů s hysterií a dalšími neurologickými/psychiatrickými diagnózami. Výzkumníci totiž zjistili, že mohou pacientům na kůži vytvářet geometrické obrazce, písmena, slova, jména, někdy i celé nápisy. Fenomén byl původně nazýván autographismus, později dermographismus. Moderní historický přehled uvádí, že právě v 70. letech 19. století se francouzští lékaři začali intenzivně zabývat možností „psát“ slova na kůži pacientů. Avšak ve Francii byly studovány i spontánní dermografické nápisy, vyvolané mentální představou. Francouzský Institut Métapsychique International tento fenomén označoval za „dermographisme de la pensée“, tedy za „dermografismus myšlenky“. Byl tak popisován psychický fenomén, při němž se na kůži objeví kresba nebo nápis vztahující se k tomu, na co subjekt myslí, kdy psychická představa, emoce, sugesce, nebo určitý obsah vědomí, může vyvolat konkrétní kožní obrazec.

V archivech jsou k dohledání zprávy o myslí ovládaném dermografismu, kdy lidem po tom, co se soustředí a zaměří pozornost například na předloktí, pomalu na pokožce vyvstávají nejrůznější písmena, číslice, nebo obrazce, podobně jako když v temné komoře vývojka způsobí, že se osvětlené krystaly stříbrné soli fotografického papíru přemění na černé kovové stříbro, a tím se na papíře objeví obraz. Šlo o prokázání neobvyklé, zcela výjimečné lidské schopnosti, jejíž existenci řada akademiků odmítala uznat především proto, že se nikdy takových experimentů nezúčastnili a žádný z takovýchto projevů vůlí řízeného dermografismu na vlastní oči neviděli. Ovšem při těchto experimentech nešlo o vyvolávání krvácejících náboženských stigmat, ani krvavých škrábanců, připomínajících řezy způsobené žiletkou či ostrým nožem, jaké se objevovaly na těle Julie Kim z Naju v Jižní Koreji, nebo Tonyho Pickmana z Atchisonu v Kansasu.

Inu, je pravda, že ještě neznáme úplně všechna tajemství lidského organismu, natož pak celé okolní přírody. To ale neznamená, že nemůžeme v případě výše pojednávaných šrámů na lidském těle poznat jejich příčinu a skutečnou podstatu, aniž bychom do toho zatahovali existenci duchů či démonů. Ovšem ani tady se samo nic nevyřeší, žádné hotové rozuzlení nikomu do klína nespadne. Tudíž i zde pro nás platí: „Tlučte a bude Vám otevřeno, hledejte a naleznete“.

Archivní ukázka dermatografie z roku 1905, publikovaná v knize An Introduction to Dermatology (Úvod do dermatologie). Foto: Norman Purvis Walker. Wikimedia Commons, Public Domain.

POST SCRIPTUM

Pražské nakladatelství Jonathan Livingston do tisku připravuje druhé, rozšíření vydání knihy POLTERGEIST EXISTUJE, původně vydané nakladatelstvím Československý spisovatel před 15ti lety.