Můžeme vidět lidskou auru ?

Ve svých článcích a následně pak v útlé knížečce Reichenbachovo světlo, vydané nakladatelstvím Československý spisovatel tohoto roku, jsem upozornil na hypotetickou možnost vnímání terahert­zových frekvencí elektromagne­tického spektra lidmi a zřejmě i některými z vyšších živočichů. Nyní se zde pokusím čtenářům vysvětlit, proč že není třeba hledat za každou cenu v lidském organismu nějaké specializované terahertzové receptory, či dokonce orgány. Musíme si však nejdříve pově­dět něco o hormonu na­zývaném melatonin a pro někoho možná trochu překvapivě se do­tknout i historie bá­dání, spojovaného s existencí lidské aury.  

Melatonin byl prvně izolován roku 1958 biochemikem R. A. Lernerem, od té doby byl nalezen ve všech dosud zkoumaných živých organismech, od jednobuněčných mořských řas, vyš­ších rostlin, bezobratlých živočichů, až po obratlovce. U savců byly receptory melatoninu mimo mo­zek nale­zeny i v oční sítnici (kde se také melatonin tvoří), v cévách, slezině a ledvinách. Pro­dukce lidského melatoninu je ovlivňována světlem, proto k jeho maximálnímu vylučování dochází téměř výhradně za tmy, a to v epifýze neboli ši­šince, tedy v části mezimozku, která zprostředko­vává některé vlivy světla na lid­ský organismus. Jak se ukázalo, melatonin z šišinky je pravděpo­dobně hlav­ním zpro­středkovatelem cirka­diánních rytmů, tedy biologických rytmů s periodou o délce 20-28 ho­din (z lat. circa = přibližně, dies = den). Ovšem v živočišné říši hrají zásadní úlohu při vzniku a udržování cir­kadiánních rytmů podle novějších poznatků i organické pigmenty zvané kryptochromy, které se vy­skytují napříč celým spektrem organismů, počínaje bakteriemi a člově­kem konče. Cílem součas­ných výzkumů je objasnění způsobu, jakým světlo kryptochromy aktivuje, popis jejich vlivů na cir­kadiánní rytmy živých organismů, ale i stanovení role kryp­tochromů při magnetorecepci zvířat. V sítnici jsou též rovnoměrně rozmístěny gangliové buňky, které obsahují fotosenzitivní pigment zvaný melanopsin, signální fotoreceptor pro cirkadiánní ryt­mus, reagující zejména na modrou složku viditelného světla. Co je však podstatné, hormon mela­tonin pa­tří mezi regulační látky půso­bící v malých množstvích, které nejsou zdrojem energie, ani stavební částí buněk, zato se však podílejí na hormonálním řízení or­ganismu. Hormo­nálním říze­ním rozu­míme ovlivňování peri­ferních tkání specificky účinnými lát­kami, které se tvoří v určitých specializo­vaných žlázách (s vnitřní se­krecí) nebo tkáních a jsou vy­lučovány do krevního oběhu. Jsou pak roznášeny krví do cílových bu­něk, obsahujících receptor pro daný hormon, při­čemž doba jejich pů­sobení se pohybuje od něko­lika mi­nut až po několik týdnů. Spolu s nervovým systémem a speci­fickou imunitou tvoří hormo­nální sys­tém triádu, která v organismu zajišťuje sběr a vyhodno­cování informací z vnitřního i vněj­šího pro­středí a reakci na ně. Všechny tyto tři systémy jsou spolu pro­pojeny mimo jiné i na bio­chemické úrovni.                                                                                                                    

U člověka dochází za šera k rozšíření zornice, čímž se zvyšuje citlivost oka na světlo. Z hlediska biochemie adaptaci oka na různé světelné podmínky umožňuje například fotochemická reakce, při které se zrakový purpur (rhodopsin) za světla rozkládá a za tmy syntetizuje (hovoříme o regeneraci rhodopsinu z vitaminu A a opsinu). Při adaptaci na špatné světelné podmínky se však především mění funkce sítnice: do­chází k přechodu od vidění fotopického (za světla) k vidění skotopickému (za šera). Při vidění foto­pickém je citlivost oka vůči světlu nižší, ale lze dobře rozeznávat barvy, jemné detaily, nebo rychlé záblesky světla. Při vidění skotopickém sice citlivost ke světlu vzrůstá, ale ostatní funkce se snižují. Ovšem snižování intenzity osvětlení je zcela jiný proces než náhlé vymizení osvětlení v temných prostorách, kdy není vidění jen prudce sníženo, ale začasté úplně znemožněno. To je také zřejmě jeden z důvodů, proč se různí autoři rozcházejí v časových úda­jích. Na jedné straně se můžeme v nejrůzněších článcích dočíst, že k úplné adap­taci lidského oka na tmu „dochází po cca 20 minutách pobytu ve tmě“, jinde pak, že adaptace „trvá obvykle 40-60 minut, u některých osob trvá tento pochod ještě déle“. Druhá varianta odpovídá experimentálně ověřené prodlevě při adaptaci oka na tmu (s podobnou prodlevou se setkávají zoologové u ptáků, například u špačka či jiných pěvců), přičemž odpovídá i dávnému po­znatku Reichenba­chovu, který při adaptaci oka na tmu vždy počítal minimálně s hodinou.                                                     

Tato prodleva mimo jiné souvisí i s postupným vyplavováním me­latoninu do krevního řečiště a s celou řadou procesů, kdy hormo­nální systém - a na biochemické úrovni s ním propojený nervový systé­mem - v organismu „zajišťují sběr a vyhodnocování informací z vnitř­ního i vnějšího prostředí a reakci na ně“. Je sice pravda, že tma vyvolává u člověka zvýšení hla­diny melatoninu, což jej vlastně připravuje na spá­nek (proto se nám také lépe usíná v temné míst­nosti), ovšem v případě, že se člověk ve tmě k spánku neukládá a namísto toho se ve svých myš­lenkových pochodech na něco soustředí, tedy zaměří svoji pozornost, nebo něco očekává, pak nemůže melatonin na něho působit jako hypnoti­kum (uspávací prostředek), ale může například ovlivňo­vat některou z činností jeho mozku. Lze pak odůvodněně předpokládat, že v takovýchto přípa­dech do­chází k alespoň částečné senzibilizaci urči­tých mozkových funkcí. Jinak řečeno, pokud dochází v důsledku tmy v lidském organismu k vyplavování melatoninu, který vlastně má člověka připravovat na spánek, můžeme si zde připomenout poznatky hypnologů. Po­kud totiž hyp­nolog uvede subjekt do hypnózy (hypnotického spánku), dochází u subjektu k disociaci a senzibilizaci určitých mozkových funkcí. Jde tu také o al­teraci vědomí (stav transu), která je provázena senzorickými změnami, při nichž se setkáváme se zbystřením smyslů. Subjekt se zbystřenými smysly tedy může zachytit při vnímání (percepci) i tak slabé podněty, které jsou obyčejně považovány za lid­skými smysly nepostřehnu­telné. K alteraci vědomí (transu) nutně dochází též u subjektů v temných komorách, kdy očekávají vizi „ódického světla“. O transových stavech dnes hovoříme především jako o fixaci pozor­nosti (jak vnější, tak vnitřní), přičemž zde platí, že trans je všude kolem ohniska naší pozornosti. V transu tak nejsme nutně zbaveni vědomí o tom, co se děje kolem nás, nachá­zíme se jen ve stavu zvýšené pozornosti.                       

Kromě senzibilizace mozkových funkcí však bude zřejmě třeba se v případě Reichenbachova světla zamyslet i nad optickou senzibilizací, o které v souvislosti s verifikací Reichenbachových po­znatků ve 40. le­tech minulého století hovořil univerzitní profesor Alexander Spesz (1889-1967). Reichenbachovy poznatky totiž na konci 19. století někteří badatelé aplikovali na otázky spojené s existencí aury, chápané jako lidským organismem vyzařované ódické světlo. Ve své publikaci Špi­ritizmus či para­psycholo­gia? prof. Spesz píše: „W. I. Kilner uzpůsobil i osoby necitlivé, že spatřily takovéto vyzařo­vání na lid­ském těle. Nechal totiž pozorovatele hledět skrz roztok dicyánu, který stupňuje citlivost oka. Takto bylo možné spatřit na lidském těle barevné paprsky, které byly různé u muže, ženy a dítěte. Aigner paprsky i vyfotografoval.“                                                                          

Lucien Aigner (1901-1999) jako jeden ze slavných fotografů maďarského původu, považovaný za průkopníka novinářské fotografie, poté co emigroval v roce 1941 z Francie do USA portrétoval na Princetonské univerzitě Alberta Einsteina. Ale o tom, nakolik jsou pravdivé zkazky, že s ním Aigner o lidské auře diskutoval, se můžeme jen dohadovat. Pokud jde pak o Speszem zmiňovaný roztok, jedná se zde o dikyan, který je uveden pod jeho německým názvem dicyan. Známe jej jako jednu z ně­kolika kyanových sloučenin (angl. cyanogen), jejíž vzorec je (CN)2. Jedovatý di­kyan, hořce vo­nící po mandlích, je dobře rozpustný jak ve vodě, tak v alkoholu. Dikyanem měl Kilner v Anglii plnit čočky speciálních brýlí a „obrazovky“, přes které byl pozorován lid­ský organismus. Dr. John Walter Kilner (1847-1920) se v roce 1883 stává členem Královské lé­kařské společnosti, v letech 1879-1893 se v jedné z londýnských nemocnic zabývá elektroléčbou. Zlom v jeho vědecké kariéře před­stavuje rok 1911, kdy zveřejňuje výsledky svého výzkumu na téma vyzařování lidského těla v pub­likaci The Human Atmosphere, or the Aura Made Visible by the aid of Chemical Screens, po­jedná­vající o „zviditelnění lidské atmosféry, neboli aury pomocí chemic­kých obrazovek“, kde před­kládá důkazy pro existenci lidské aury, přičemž také popisuje sérii expe­rimentů, které si může každý sám vy­zkoušet. Podle podávaných zpráv Kilner a jeho ko­legové byli prostřednictvím se­stave­ných „ob­razovek“ po přizpůsobení se lid­ského oka schopni vnímat různo­barevné vy­zařo­vání lidského orga­nismu, popisované v 50. letech 19. století Reichenbachem jako „ódické světlo“, pozorované senzi­tivními jedinci v temných komo­rách.                                                                       

I když byla akademická obec vůči Kilnerovým poznatkům vesměs skeptická, pokra­čoval ve svých pokusech, neboť jej k tomu vyzýval i britský fyzik prof. Oliver Joseph Lodge (1851-1940), světově uznávaná kapacita v oboru elektromagnetického záření a tepelné vodi­vosti. A protože byl Kilnerův výzkum přerušen první světovou válkou, publikoval revidovanou verzi své knihy až v roce 1920. Kilnerovy poznatky ověřilo několik badatelů, mimo jiné i Oscar Bagnall, který pak doporučo­val nahradit v čočkách brýlí či „obrazovkách“ výše zmíněný dikyan méně toxic­kým barvivem pina­cyanolem (známým jako pinacyanolová modř), rozpuš­těným v triethanolaminu (bezbarvá až světle žlutá sirupovitá kapalina citlivá na světlo). V roce 1924 do­konce Dr. Ernest J. Stevens zakládá vý­zkumnou laboratoř pro vyšetřování ódické či auric­ké ener­gie, která se měla údajně v souladu s tehdejšími představami o lidské auře projevovat v různých barvách (červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová a růžová), avšak jeho zápisky nebyly nikde pub­liko­vány. V té době se již do zkoumání aury zapojuje tzv. Kirlia­nova fotografie, kterou vlastně objevil roku 1891 Nikola Tesla.                                                                                         

Ruský badatel Semjon Kirlian, po kterém je tato metoda elektrofotografie pojmenována, se už jen spolu s manželkou Valentinou ujal r. 1939 Teslova objevu, jenž začal být považován za metodu zobrazování aury či vnitřní ener­gie organismů. V tomto směru byl systém Kirlianovy fotografie mnoha entuziasty po celém světě dále rozpracován a stále se objevuje v tzv. alternativní medicíně. U nás se takovýmto stu­diem lid­ské aury zabýval fyzik doc. RNDr. Ivo Chudáček, DrSc. (Martin Setox), který je znám celou řadou původních prací a patentů z oblasti fyzikální vědecké foto­grafie. Proto také doc. Chu­dáček v 90. létech minulého století získal od Evropské unie v rámci programu COST (Coope­ration for Science and Technologie) grant pro studium Kir­lianovy elektro­fotografie (EFK), tedy tech­niky zobrazování na cit­livé fotografické vrstvě pomocí vy­sokona­pěťo­vého elek­trického pole, při­čemž podle publiko­vaných závěrů doktora Chudáčka "na základě pro­vede­ných studií s využitím EFK snímkování v lékařské dia­gnostice je možné tvrdit, že tato metoda po­skytuje dobrou možnost sta­novit stav psychiky a stav těla". Ale to už je docela jiná kapitola.                                                   

Z hlediska našich současných znalostí je možné chápat Kilnerovy pomůcky pro pozo­rování lidské aury jako optickou senzibilizaci, známou z výroby fotografických materiálů. Optická neboli spekt­rální citlivost fotografického materiálu se může rozšířit optickou senzibilací, kdy se do emulze při­dávají různé chemické látky zvané senzibilátory, které zcitlivují fotografickou emulzi pro určitý roz­sah spektra. Různými senzibilátory se může dosáhnout zcitlivění materiálu buď jen pro určitou část spektra, nebo pro celé spektrum základní citlivosti. Základy pro senzibilování fotogra­fického mate­riálu položil už roku 1873 Wilhem Vogel, v jehož pokusech pokračovali König a Fischer. Aby foto­grafický film byl pak citlivý na infračervené záření, musí být do fotografické emulze přidán fotosen­zibilizátor, který umožní vznik elektronu ve vodivostním pásu krystalu AgBr absorpcí fotonu infra­červeného záření. První infračervený senzibilizátor připravil v Čechách roku 1904 Ho­molka, jed­nalo se o pinacyanol, který má citlivost do 700 nm. Od té doby byla připravena celá řada infračer­vených senzibilizátorů, jejichž spektrální citlivost zasahuje mnohem dále: např. pentakar­bocyanin má citlivost až do 1200 nm.   

A tak nám v případě procesu objasňování Reichenbachova světla možná nakonec nezbyde než hledat v lidských receptorech (i v minimálním množství se vyskytující) organické pig­menty, sehrá­vající podobnou roli jako nám z infra­červené fotografie známé optické senzibilátory. Tedy hledat orga­nické pigmenty, vykonávající při uvažovaném lidském vnímání infračerveného spektra určité foto­fyzikální či fotochemické funkce. Není zcela vyloučeno, že tako­véto pigmenty z lidských (ale jistě i některých zvířecích) receptorů mohou být do jisté míry ade­kvátní stabilizo­va­ným pentakar­bocyaninům (cyaninovým pigmentům) vykazujícím vysokou fo­tostálost a účinnost spektrální senzi­bilizace. Přítomnost infračervených senzibilizátorů v lidských receptorech spolu se senzibilizací mozkových funkcí by nám umožnila pochopit schopnost vní­mat Reichenbachovo světlo, jež není závislá na pohlaví a pravděpodobně ani na věku. Přičemž lze nalézt přímou úměru mezi adaptací oka na tmu a touto prokazovanou schopností. Neboť čím kratší je adaptace oka na tmu při senzo­rické deprivaci (pobyt v uzavře­ném prostoru bez osvětlení) u pokusné osoby, tím větší je dle po­znatků Reichen­bachových pravděpo­dobnost, že pokusná osoba v temných komorách spatří „ódické světlo“ o jiných vl­no­vých dél­kách, než jaké vykazuje námi užívané umělé osvětlení tma­vých prostor. Tuto schopnost však bude rozumné označit za rudimentální (zakrnělou), neboť ji běžně nevyužíváme, i když u našich vývojově nižších předchůdců měla zřejmě určitý význam.