Může nás pokousat poltergeist ?

Poltergeistům nejsou připisovány jen jimi způsobené škrábance, ale i cosi, co se podobá lidskému kousnutí.

S touto představou, že nás může poškrábat nebo pokousat jakási neviditelná entita, laškovali i svědkové podivných událostí, ke kterým docházelo roku 1921 v českých Budějovicích. Kde v jednom z domů v Plachého ulici v centru města několik očitých svědků popisovalo nejen podivné bouchání, ozývající se ve skříních, ve stěnách i podlaze, či samovolný pohyb nábytku, ale i škrábance, přítomným osobám „neviditelnou entitou zde způsobené“. O tom byl již článek Můžou nás duchové poškrábat?, na stránkách Neviditelného psa publikovaný 7. srpna 2026, kde se pod ním rozvinula malá diskuze.

Jeden ze skeptiků pod článkem tu diskutující prohlásil: „No, bláznů pobíhalo a pobíhá po světě stále dost a dost, a když to zkombinujete se svrabem nebo kopřivkou, tak jste doma. taková informace se ovšem špatně prodává, že ano...a proto jakýsi poltergeist či co. (pozn.- i na zádech se můžete krásně poškrábat a pořezat, autore,- stačí k tomu vhodný nástroj.).“ Na jeho příspěvek reagovala návštěvnice diskuze s tím, že „Každý jen trochu inteligentní člověk s průměrným vzděláním po přečtení článku, pod kterým tu diskutujete, dozajista pochopil, že ty podivné škrábance, které nemají nic společného s duchy ani démony, nemají nic společného ani se svrabem a kopřivkou.“ Kdy jsem na výhrady skeptika jen krátce odpověděl, že v tomto článku o dermatografismu netvrdím a nikdy nikde jsem netvrdil, že se nikdo na zádech nemůže sám poškrábat či pořezat, ale že bych rád na vlastní oči viděl, jak se on dokážete na zádech pokousat. Ovšem ukázku mi nenabídl. https://neviditelnypes.lidovky.cz/veda/zahada-muzou-nas-duchove-poskrabat.A260806_132249_p_veda_nef

Vraťme se však k zaznamenaným případům poškození kůže, podobajícím se lidským kousancům, kdy zprávy popisují pohmožděnou nebo porušenou kůži ve tvaru oblouku či otisků zubů nejasného původu, ačkoli věda tyto stopy připisuje běžným fyzickým příčinám, způsobujícím nám pohmožděny. Přičemž se takovéto zarudlé skvrny před očitými svědky objevují i pod oblečením na oblastech jako jsou nohy, paže nebo trup. Například záhadologové z KPUFO (Klubu psychotroniky a UFO) mají vlastní rozsáhlý archiv podobných případů podložených fotografiemi. Kdy se výzkumníci u těchto událostí vesměs řídili starým anglickým příslovím The proof of the pudding is in eating (pudink zkoušíme tím, že ho jíme). Jako třeba při incidentu z Duchcovska na severu Čech, kde měl na těle oběti podivné kousance také zanechávat údajný poltergeist.

Jaká setkání s „kousajícími duchy“ se odehrála na našem území a jak vypadají údajné kousance duchů na lidském těle se dozvídali čtenáři z časopisu Záhady života číslo 10/2022, který popisoval případy neviditelných útočníků. Ovšem milovníci záhad nejčastěji vzpomínají na případ mladičké Clarity Villanuevové z Manily, nejslavnější a nejlépe zdokumentovaný případ útoků „kousajícího poltergeista“. Ten se odehrál na Filipínách v květnu 1953 před zraky mnoha věrohodných svědků, kdy podle Rodolfa Nazarena, reportéra United Press, byla Clarita obklopena „lékařskými specialisty, zdravotními sestrami a novináři“. Nakonec lékaři vyloučili, že by si rány způsobila sama a incident vyvolal obrovskou senzaci, načež zprávy a fotografie vyděšené Clarity přebíraly mediální agentury v USA, Evropě i Asii.

Podle dochovaných záznamů od 9. do 18. května 1953 měla být mladičká Clarita Villanuevová několikrát napadena a údajně pokousána bytostí, kterou viděla jen ona. První informace o této bizarní události pocházely ze dvou tiskových zpráv, které 19. a 20. května téhož roku přebíraly noviny po celém světě. Arsenio Lacson, starosta Manily, se měl doslechnout o tom, že osmnáctiletá dívka Clarita Villanuevová, sirota držená v městské věznici kvůli obvinění z tuláctví, posledních několik dní tvrdila, že na ni útočí neviditelný tvor, který ji kouše. V pondělí 18. května tam starosta Lacson zavolal, ať ji přivezou do jeho kanceláře, aby si on, hlavní soudní lékař Mariano Lara a další pozorovatelé, mohli s ní promluvit a na vlastní oči si ta zranění prohlédnout. Zde zpráva, kterou o případu podával Dr. Marino B. Lara, Chief Medical Examiner MPD: https://teleiosministries.com/pdfs/voice-of-healing/5501.pdf?utm_source=chatgpt.com

Během 15 minut po příjezdu začala Clarita křičet, že je znovu napadena, zatímco starosta Lacson seděl vedle ní. Podle jeho vyjádření se „svíjela a pak se smála, jako by ji někdo lechtal.“ Lacson byl šokován, když uviděl nové stopy podobající se kousnutí, o kterých věděl, že si je dívka sama nemohla způsobit. Jednu měla na krku a druhou na ukazováčku, přičemž v okamžiku, kdy se tato rána objevila, držel starosta dívku za ruku. Jak Lacson později uvedl, byla přitom Clarita vyděšená k smrti. A jak o tom informoval další z novinových článků, byla poté co podivné útoky ustaly požádána, aby se pokusila nakreslit na ni útočící entitu. Ale tužka jí měla vyletět z ruky, takže žádný obrázek nenakreslila. Starosta Lacson to později komentoval těmito slovy: „Co to je, je mimo mé chápání. Je to něco, co sahá daleko do temné, ponuré minulosti.“ A jak k tomu uvedl, byla Clarita Villanuevová vyšetřena specialisty a prohlášena za duševně zdravou. https://trove.nla.gov.au/newspaper/article/18365503

V úterý 19. května byla Clarita Villanuevová pod dohledem „lékařských specialistů, zdravotních sester a novinářů“, kdy ji reportér Rodolfo Nazareno pro United Press popsal jako osobu, která se „napínala, hroutila a upadala do transu“. Na tomto shromáždění byli také přítomni Dr. Zaguirre a Dr. Goduco, oba z Národního centra pro duševní zdraví, kdy si Dr. Zaguirre všiml „kousnutí“ vyvstávajícího na pravé straně dívčina zátylku. Goduco a Zaguirre následně dospěli k závěru, že Clarita místo útokem neviditelných bytostí ve skutečnosti trpěla nervovou poruchou zvanou „hysterická fuga“ nebo „hysterická psychoneuróza“ a že to, co bylo mylně považováno za kousnutí na její kůži, byly ve skutečnosti pouze „změny ve zbarvení kůže, způsobené nervovými záchvaty“. Oba tvrdili, že tento duševní stav byl způsoben zoufalou potřebou Clarity „uniknout ze života, ve kterém byla uvězněna“. Mariano Lara, hlavní soudní lékař, který byl 18. května přítomen událostem v kanceláři starosty Lacsona a byl svědkem několika údajných útoků entity, s hodnocením doktorů Goduca a Zaguirreho nesouhlasil a o skvrnách na těle dívky se měl vyjádřit těmito slovy: „Myslím, že jsou dílem nějaké nadpozemské bytosti.“

Myšlenka, že Clarita Villanuevová byla entitou napadána v „hysterickém záchvatu“, připadala skeptikům zajímavá, protože z ní vyplývalo, že stopy na dívčině těle, které byly interpretovány jako stopy po kousnutí, byly ve skutečnosti modřiny a rány jí vtisknuté do kůže její vlastní myslí. I když to zní jako dobré vysvětlení jejich původu, aniž by vyžadovalo neviditelného útočníka, má to jeden háček. Samotná teorie, podle níž lidská mysl může způsobit, že se taková zranění projeví na lidském těle, nebyla podle vědecké obce nikdy prokázána, i když se o ní vášnivě diskutovalo. Takže „vysvětlení“, nabízené lékaři z Národní nemocnice nic z toho, co se tehdy v Manile před svědky odehrálo, ve skutečnosti nevysvětlovalo. Starosta Lacson lékařské diagnóze nevěřil a obrátil se na manilského arcibiskupa Rufina J. Santose s žádostí o exorcismus. Výzvu boje s entitou přijali tři metodističtí duchovní v čele s Lesterem Sumrallem, aby se při vymýtání zaměřili na velký exorcismus osoby, což je liturgický úkon určený pro případy předpokládaného démonického posednutí. Po rituálech exorcismu Sumrall slavnostně prohlásil, že se podařilo Claritu nečisté síly zbavit, avšak dle dochovaných zpráv „neviditelná entita“ měla za pár dní na dívku zaútočit znovu. https://opinion.inquirer.net/143757/the-thing?utm_source=chatgpt.com

Je pravda, že ve Francii byly v první půli 20. století studovány dermografické projevy, vyvolané mentální představou, označované za „dermographisme de la pensée“, tedy za „dermografismus myšlenky“. Byl tak popisován psychický fenomén, při němž se na kůži objeví kresba nebo nápis vztahující se k tomu, na co subjekt myslí, kdy psychická představa, emoce, sugesce, nebo určitý obsah vědomí, může vyvolat konkrétní kožní obrazec, kam by mělo patřit i „poltergeistovo kousnutí“. A právě dříve studovaná ideodermografie (dermographisme de la pensée) je zde relevantní, protože poskytuje precedens pro hypotézu, že vztah mezi psychickým obsahem a kožním projevem může být specifičtější, než připouští standardní model dermografismu.

A tak jsem oslovil renomovanou paní profesorku, jednu z našich předních kapacit v oboru dermatologie, abych si ověřil, zda může být něco pravdy na „dermografismu myšlenky“, což by znamenalo, že lidská mysl může způsobit takováto zranění, připisovaná poltergeistům, na lidském těle. Předmětem zkoumání zde totiž není existence poltergeista, nýbrž možnost, že některé údajné „kousance“ představovaly dosud nedostatečně objasněný fenomén, při němž psychický obsah, očekávání nebo představa může za určitých okolností korelovat se vznikem specificky strukturované kožní reakce.

Paní profesorka mi se srdečným pozdravem odpověděla: „Zklamu Vás, ale jsem klasický dermatolog evidenced based, dermografismus je znám, myšlenkou vyvolaný nikoliv.“