Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Memento mori z pralesa

Je tomu už téměř 20 let, co byl uveden do kin film Apocalypto, zobrazující jedno z dávných mayských měst.

V neporušeném stavu je prales Amazonské pánve hustý a těžko prostupný, přesto zde však dochází k objevům dávných sídel. Během posledních několika let totiž vylepšená detekce světla a skenování vzdálenosti (LIDAR) začala pronikat lesním baldachýnem a odhalovat dříve neznámé důkazy existence kultur, které archeologové vesměs kladou před příchod prvních Evropanů [1]. A jak se dnes ukazuje, v oblastech, které byly pohlceny tropickým pralesem, žily dříve různé komunity ve shlucích osad a sakrálních staveb, živící se zemědělstvím, ale i hospodářským chovem ryb, přičemž na některých lokalitách byly objeveny zbytky poměrně důmyslných zavlažovacích systémů a kultivovaná půda zvaná Terra Preta (tmavá země) či Dark Earth, připomínající naši černozem.

Není tak divu, že některé oblasti Amazonie byly v minulosti protkány hustou sítí cest a dávná ceremoniální centra tu připomínala velká města, kdy orientace budov odrážela kosmologický pohled na svět jejich stavitelů. Kolem těchto sídel zdejší komunity obdělávaly půdu připomínající nám černozem a vysazovali ovocné stromy, kdy neopomenutelným stromem z čeledi slézovitých s plody, z nichž se vyráběl nápoj hodný pouze elit, byl kakaovník (Theobroma cacao), přičemž rituální pití čokoládových nápojů připravených z plodů kakaovníku v Novém světě sahá do 2. tisíciletí před naším letopočtem. Kdy v Mexiku a Střední Americe k dochucení nápoje, který dnes z prodejních automatů známe jako horkou čokoládu, sloužily i tobolky vanilky pravé, jinak též vanilovníku plocholistého (Vanilla planifolia), liánovité orchideje, pro její plody pěstované v řadě zemí.

Útvary zvané terra preta se vyskytují zejména v Amazonské pánvi Brazílie, v Bolívii, Ekvádoru a Peru, kde začali předci dnešních obyvatel před tisíciletími pěstovat různé plodiny. Každopádně se zdá být Amazonie jednou z oblastí, kde zemědělství vznikalo nezávisle a zdejší obyvatelé tu kromě manioku jedlého či kasavy (Manihot esculenta) pěstovali stovky odrůd místně domestikovaných tykví a fazolí spolu s kukuřicí. Přičemž pěstování několika různých plodin na jednom poli bylo běžným postupem napříč věky i kulturami, tedy fazole se často pěstovaly společně s kukuřicí, které dodávaly dusík, zatímco kukuřice tvořila pro fazole oporu. Vznik tmavých půd terra preta cílevědomou lidskou činností v Novém světě pak potvrzuje jejich plošně omezený výskyt v podobě jednotlivých útvarů o rozloze od jednoho do pěti hektarů, kdy vrstva této zeminy dosahuje síly kolem půl metru. Ale byly již nalezeny i útvary o rozloze větší než 300 hektarů s mocností až dva metry.

Rozhodující důkazy pro jejich antropogenní původ lze spatřovat především ve výskytu zuhelnatělé biomasy zvané biochar či biouhel, rozlámaných zvířecích kostí a dalších organických zbytků v profilu těchto půd. Popravdě řečeno, o zemědělské soustavě terra preta, v porovnání s našimi současnými zemědělskými soustavami hospodaření, toho moc nevíme. Tajemství vzniku těchto políček si s sebou odnesli jejich uživatelé, podléhající v nerovném boji svým podmanitelům či nemocem, které sem dobyvatelé zavlekli. Kdy podle jedné z hypotéz komunity zemědělců neměly šanci vzdorovat válečníkům s krvavými rituály, při kterých byly „obětovány tisíce válečných zajatců, jejichž srdce byla nabídnuta bohům, zatímco jejich maso bylo zkonzumováno (Durán, 1867a, 425-432)“. Takovou možnost pustošení dávných sídel měla naznačovat i filmová fikce Apocalypto režiséra Mela Gibsona z roku 2006, odehrávající se v mayské říši na poloostrově Yucatán počátkem 16. století. Ostatně úvodním mottem tohoto filmu je citát amerického historika Williama Duranta, podle něhož „velká civilizace není dobyta zvenčí, dokud se sama nezničí zevnitř“. Zde oficiální trailer : https://www.youtube.com/watch?v=gSw5l5jMnPM

Mayové i Aztékové svému božstvu přinášeli pro nás nepředstavitelné lidské oběti u příležitosti náboženských svátků a výročí pro ně významných událostí, kdy byli obětováni a nejrůznějšímu utrpení vystavováni především váleční zajatci, kvůli nimž také jednotlivá města vedla neustále války. Například inaugurace nového panovníka v mayských městech byla považována za událost kosmické důležitosti, posvěcenou potoky lidské krve, jakožto posvátné tekutiny. V aztéckých rukopisech pak nacházíme zprávy o tom, jak v roce 1486 vládce Ahuizotl u příležitosti svěcení Hlavního chrámu v Tenochtitlanu nechal obětovat 20 000 osob, což nebyli jen váleční zajatci, ale i řada jeho do otroctví uvržených poddaných. Ale o lidských obětech, které ve vyspělých předkolumbovských civilizacích dle historiků a etnografů tvořily součást každodenního života, se čtenář dozví více v publikaci Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky (Nakladatelství XYZ, 2011), kde mnoha zdroji doložená svědectví k tomu podávají Marie Kostićová, Markéta Křížová a Sylvie Květinová.

Nakonec ryze krvavý podtext měla i mezoamerická míčová hra, kterou hráli Olmékové, Mayové i Aztékové, v níž se obě strany snažily prohodit velký, těžký míč z kaučuku skrz kamennou obruč pomocí svých boků. A každý z těchto národů měl pro hru specifická pravidla i jméno, Mayové ji nazývali pok-ta-pok, Aztékové tlachtli, což byl vlastně název hracího pole. Zatím nejstarší mezoamerické hřiště na míčové hry bylo objeveno v dnešní Oaxace v Mexiku, kde bylo vybudováno mezi lety 1400 a 1300 před naším letopočtem [2]. Poletující míč byl v Mezoamerice přirovnáván k putování slunce po obloze, respektive jeho cesty do podsvětí a následnému návratu, někdy jako soutěž mezi denními a nočními božstvy, přičemž ritualizované míčové hry měly pomáhat zajistit nepřetržitý koloběh přírody či vesmíru. O obrovské popularitě této míčové hry u Aztéků svědčí fakt, že do správního centra Tenochtitlanu z nejrůznějších koutů jejich říše bylo každým rokem dopraveno více jak 1600 kaučukových míčů. V rámci oživování tradic se jako týmový sport zvaný olama bez dřívějšího krvavého podtextu dnes hraje v severozápadním Mexiku, kdy se hráči z poraženého týmu už nemusí bát, že přijdou o hlavu.

Jinak řečeno, řada sídel z amazonského pralesa zřejmě pro postihující je krvavé rituály před mnoha staletími zanikla. Ovšem i dnes se na planetě Zemi objevují válečníci, co srdce svých zajatců sice bohům nenabízí, zato však ve jménu svého náboženství dokážou zajatce vystavit nesmírnému utrpení, zohavit jejich těla, useknout jim hlavy, nebo je upálit zaživa, čímž se z filmové fikce Apocalypto stává více než pouhé memento mori. Ale těžko lze uvěřit tomu, že v pralese archeology objevovaná dávná sídla lidé opouštěli proto, že tu umírali hlady, jak se nám to leckterý klimaalarmista snaží namluvit. Vždyť stromy v okolních lesích a zemina obohacená biouhlem, mnohdy i za využití zavlažovacích systémů, tu přes všechnu občasnou nepřízeň počasí poskytovaly pracovitým lidem bohatou úrodu.

Pod pojmem biouhel či biochar se rozumí zuhelnatělá biomasa za účelem její aplikace do půdy. Od dřevěného uhlí se liší tím, že je spíše drobnozrnná, že uhelnatění není uplatněno jen na kusové dříví a že výsledný produkt se nepoužívá jako palivo. Biochar je tedy vytvořen z organických materiálů, nejen z větví křovin a stromů (nebylo třeba kvůli tomu kácet lesy), ale i různých posklizňových zbytků, představujících část zemědělci vyprodukované biomasy, které jsou vystaveny vysokým teplotám za nízkého přístupu kyslíku. Biouhel vykazuje několik výhod při zvyšování hodnoty pH půdy a obsahu organického uhlíku, přičemž z pro nás dnes důležitého hlediska může snižovat počet kontaminantů a bránit příjmu a akumulaci znečišťujících látek [3]. Díky vysokému obsahu zuhelnatělé biomasy, která v ní vytváří příznivé prostředí jak pro půdní mikroorganismy, tak i pro vázání vody, vznikala pak terra preta, za svůj původní portugalský název vděčící tmavé barvě. Podstatné je hlavně to, že je terra preta odolná vůči vyplavování živin, což jinak představuje závažný problém u půdy většiny deštných pralesů.

Pralesní půda není pro námi praktikované zemědělství vhodná. Vegetace je tu bujná jen proto, že se živí organickými látkami pocházejícími z odumřelých rostlin a živočichů. Jakmile je ale tento cyklus narušen dnešním typem zemědělství, půda se během několika let mění v neplodný úhor a zemědělci pak musí vypálit další kus lesa, aby měli na čem hospodařit. Což se ukázalo i na řadě plantáží, na konci minulého století zakládaných na místě tropických deštných pralesů, kde docházelo k degradaci půdního prostředí po vykácení vegetace. Z krajiny i ovzduší se vytrácela vlhkost, kdy docházelo až k desertifikaci prostředí, jejímž důsledkem je snižování úrodnosti a eroze půdy.

Komunity z archeology objevovaných dávných sídel však díky aplikaci biouhlu do jimi obdělávané půdy dokázaly na políčkách vodu zadržet, přičemž jim také biochar smíchaný s drůbežím trusem nahrazoval naše tradiční hnojení. Původní obyvatelé Ameriky neznali skot a nemohli tak jako Evropané využívat hnůj, respektive na hnojišti vyzrálou chlévskou mrvu, tedy směs tuhých zvířecích výkalů, moči a podestýlky. Zato však užívali zuhelnatělou biomasu s velkým obsahem uhlíku a drůbeží trus, což zlepšovalo fyzikální a chemické vlastnosti půdy. Co se týče drůbeže, neznali ještě slepice, přesněji kura domácího (Gallus gallus f. domestica), chovali však vůbec největšího domestikovaného ptáka a zároveň jedno z mála zvířat domestikovaných na americkém kontinentu, totiž krocana. Respektive první formy domestikovaného krocana divokého (Meleagris gallopavo), dosud volně žijícího v lesích Severní Ameriky.

Domestikace krocana započala před více než 3000 lety ve Střední Americe. Ke zdomácnění tohoto hrabavého ptáka nejspíše došlo nejprve v Mexiku, kde jeho chov je doložen v době Olméků, obývajících různé regiony dnešního Mexika v několika stoletích před naším letopočtem, ale i o něco pozdější kultury Teotihuacán. Krocany chovali také Mayové, kteří obývali oblast jižního Mexika, Guatemaly, Belize a Hondurasu, známou též jako Mezoamerika, později též Aztékové, obývající především střední Mexiko. V době rozkvětu kultur Inků a Močiků se již krůty prokazatelně chovaly i v Peru, kam se pravděpodobně dostaly z Mezoameriky. Když se pak v 16. století krůty začaly chovat v Evropě, vyvolávaly dohady, odkud vlastně pocházejí.

Španělé, kteří se při objevení Ameriky zpočátku domnívali, že přistáli v Indii, je označovali za indické slepice, naproti tomu Angličané měli krůty pokládat za ptáky pocházející z Turecka, což se odráží v jejich anglickém názvu turkey, přičemž takový původ byl Evropany mnohdy přisuzován i kukuřici. Krocani se v Evropě začali chovat nejprve ve Španělsku a v Portugalsku, později také v Anglii, Nizozemí a v Osmanské říši. Šíření krůt Evropou bylo rychlé a obliba krůtího masa rostla natolik, že se už roku 1573 pečený krocan v Anglii, jak o tom podává zprávu básník Thomas Tusser, stal vánočním pokrmem. Také první způsoby chovu na starém kontinentu byly různé, ve Španělsku, Itálii či Turecku se chovaly krůty většinou volně na pastvě pod dozorem pastevců, naproti tomu v Anglii spíše na dvoře v kurníku, podobně jako slepice.

Ovšem na rozvoji civilizací předkolumbovské Ameriky se podílelo především pěstování kukuřice, která tu byla jedním z hlavních zdrojů potravin. Za její domovskou oblast bývá považováno jižní Mexiko a Střední Amerika, kde byla pravděpodobně známa již 4000 let před naším letopočtem. Nové nálezy z Peru také posunuly počátky pěstování kukuřice původními obyvateli And, neboť předci Inků tu seli a sklízeli tuto plodinu již před čtyřmi tisíciletími. Do Evropy se kukuřice dostala po objevení Ameriky, kdy velký význam pro její šíření měli benátští kupci, kteří ji dovezli do Malé Asie. K jejímu rozšíření v Evropě pak docházelo díky tureckým obchodníkům, od čehož byly i u nás odvozeny její lidové názvy turecká pšenice, turecké žito, nebo turkyně.

Její podoba byla prvně uvedena v herbáři Leonharta Fuchse (1542), kterou následně převzaly i herbáře jiné. Po celém Starém světě se tato obilnina rychle šířila, ve španělských kronikách z přelomu 16. a 17. století je uváděna pod názvem maiz, jak ji nazývali obyvatelé Karibských ostrovů, navštívených Kolumbem. Ostatně odrůda kukuřice s tmavě fialovými až černými klasy původem z Jižní Ameriky, kterou známe pod českým názvem fialová kukuřice, je dosud nazývána Maíz Morado. I když je kukuřice původem z oblastí tropických a subtropických Jižní a Střední Ameriky, ukázala se být neobyčejně přizpůsobivou a četné její odrůdy daleko překročily hranice její domoviny. A tak nakonec představuje kukuřice jednu z nejrozšířenějších a neproduktivnějších obilnin dnešního světa.

Tato obilnina u obyvatel dnes objevovaných sídel v Novém světě měla rozmanité využití. Plodem kukuřice je obilka (klas), kterou lze konzumovat syrovou či tepelně upravenou, ve velké míře se také sušila a ze zrna se mlela kukuřičná mouka, přičemž kukuřičné zrno lze využít i jako krmivo pro chovanou drůbež, ale i k výrobě kukuřičného piva, zvaného chicha. Využití nacházela prakticky celá vypěstovaná rostlina, tedy i uschlé stvoly v podobě zuhelnatělé biomasy aplikované do půdy, rozmanité uplatnění tu nacházelo i šustí, podobně jako později v Evropě. U nás tradice využívání kukuřičného šustí, což je svrchní obal kukuřičného klasu, listeny obalující klas, sahá až do 17. století, tedy do doby, kdy se na Moravě začala pěstovat kukuřice ve větším množství. Ze šustí se tu stejně tak jako v nejrůznějších oblastech Nového světa vyráběly sandály, ošatky, pletly se tašky, košíky, nebo klobouky.

Více než čtvrt století se vědci i široká veřejnost snaží přijít na to, jak vypadal americký kontinent před příchodem prvních Evropanů. Amazonský prales, který je domovem obrovského množství druhů stromů, přičemž poslední odhady hovoří o počtu kolem šestnácti tisíc, představuje více jak polovinu tropických deštných lesů na naší planetě. A jak se dnes ukazuje, ve skutečnosti je na mnoha místech starý jen stovky let, přičemž roste na ruinách zaniklých civilizací. Dnes je už zřejmé, že lidé do amazonského pralesa přišli před více jak 10 000 lety a začali tu využívat druhy rostlin, které pro ně byly užitečné, aby pak asi o dva tisíce let později svůj výběr zúžili a takovéto rostliny začali kolem svých sídel vysazovat. Příkladem zdejší kultivace rostlin je i zdomácnění moukně ztepilé, jinak též známé jako baktris broskvový (Bactris gasipaes), hospodářsky významné rostliny z čeledi arekovitých [4], kterou lze považovat za nejdůležitější domestikovanou amazonskou palmu, neboť poskytuje nejen konstrukční materiál, ale také ovoce, zeleninu (palmové zelí či palmové srdce), olej, škrob, koření, dokonce i z kořenů vyráběné léčivo.

Dnes je již zřejmé, že moderní společenstva stromů v Amazonii jsou strukturována do značné míry dlouhou historií zdejší domestikace rostlin. Některé z nich, například divoké para ořechy a kaučukovník, které tu původní obyvatelé pěstovali, nadále tvoří značnou část pralesa [5], především v jeho jihozápadní části, přičemž v celé pánvi se relativní hojnost a bohatství domestikovaných druhů zvyšuje na archeologických nalezištích a v jejich okolí. S objevy dalších a dalších rozlehlých civilizací se také ukazuje, že dokázaly zadržovat v zemině vodu i živiny a zvýšit tak úrodnost půdy, na které pěstovali řadu plodin bez námi dnes užívaných průmyslových hnojiv. Intenzivní zemědělská produkce jim umožnila tvořit přebytky a zásoby, což přispělo k usedlému způsobu života, kdy tu pak díky vysoké úrovni znalostí v oblasti astronomie mohly vznikat propracované kalendářní systémy, které neznamenaly pro mezoamerické společnosti jen zápis času v jejich každodenním životě, ale sehrávaly také důležitou roli v jejich náboženství či věrouce.

Jinak řečeno, archeologické studie z posledních dvaceti let poukazují na to, že původní komunity v Amazonii byly větší, komplexnější a na největší a nejrůznorodější tropický prales na světě měly výraznější dopad, než se předpokládalo. Kdy však kvůli sběru oblíbených plodů nezakládaly plantáže, ale stromy vysazovali v jejich přirozeném prostředí, tedy v okolním lese, který zastiňuje půdu a snižuje její odpar, přičemž také rozlehlý les uvolňuje do ovzduší poměrně velké množství aerosolů, čímž přispívá ke vzniku deště. A tak se v Brazílii již objevují snahy o obnovu tradice pěstování potravin v rámci agrolesnického systému, kdy se v lesích pěstují rozmanité plodiny. Přičemž toto nově zaváděné agrolesnictví (agroforestry, forest farming) zahrnuje zemědělské postupy, které domorodé komunity, žijící v úzkých vztazích s lesními ekosystémy, praktikovaly v Amazonii po celá tisíciletí.

Nutno k tomu podotknout, že o různé systémy agrolesnictví se dnes zajímá mnoho farmářů v celé řadě zemí. Jedna z metod agrolesnického pěstování potravin je pak k vidění i na severu Senegalu, v oblasti Sahelu, kde se místní komunity snaží za pomoci Světového potravinového programu (WFP) zastavit expanzi saharské pouště a degradovanou půdu tu přivádí zpět k životu způsobem, který byl vyvinut v Brazílii na základě znalostí domorodých populací, jejichž tradiční způsob zemědělství napodobuje dynamiku lesa. A je třeba si uvědomit, že zde nejde jen o zelenou zeď [6], která má zastavit expanzi Sahary, ale i o ukotvení nejmladší generace Sahelu, která už kvůli nedostatku potravin nebude muset migrovat do Evropy. Ale možná že zástupci organizace WFP pod patronací OSN přijdou i na to, že lze v mnoha koutech světa využít poznatky původních komunit z Amazonie, které obdělávaly půdu jílovitého charakteru, chudou na minerály. Kdy jejich terra preta ve skutečnosti představuje symbol udržitelného zemědělství, po kterém dnes volá enviromentální hnutí, přičemž biochar či biouhel již není třeba vyrábět způsobem, jakým ho v malém vyráběly dávní zemědělci na americkém kontinentu.

Neboť v závodech na karbonizaci biomasy pyrolýzou, kde dochází v nepřítomnosti kyslíku k zahřívání odštěpků dřeva, zemědělského odpadu, nebo jiné organické hmoty, k tomu dnes můžeme, a to ve velkém, využívat čistírenský kal [7]. Ten je stejně třeba, pokud si nechceme zaneřádit řeky, separovat z odpadních vod, kterých díky masivní urbanizaci po celém světě neustále přibývá. Tedy čistírenského kalu, jako formy uhlíkového odpadu, má lidstvo k dispozici obrovské množství, neboť uhlík na naší planetě představuje stavební kámen života a je obsažen prakticky ve všech živých organizmech. My kdejaké organizmy jíme, potravu trávíme a produkujeme tak uhlíkový odpad ve formě kalu, obsaženého v odpadních vodách. A dokud budeme, coby všežravci, v rozrůstajících se městech používat toalety, tahle surovina, z níž se dá vyrábět biochar, nám nikdy nedojde.

Co říci závěrem. Snad jenom že nebude marné občas slézt z našeho piedestalu a zamyslet se nad zkušenostmi dávných civilizací z deštných pralesů, označovaných za plíce naší planety a pro výskyt velkého počtu přírodních léčiv za největší lékárnu světa.

Odkazy na původní zdroje:

[1] https://www.smithsonianmag.com/science-nature/lost-cities-of-the-amazon-discovered-from-the-air-180980142/

[2]https://www.smithsonianmag.com/smart-news/mesoamerican-ball-game-might-be-mountains-not-coast-180974422/

[3] https://link.springer.com/article/10.1007/s42773-022-00146-1?fromPaywallRec=true

[4] https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2014/cislo-6/mnohoucelova-palma-bactris-gasipaes.html

[5] https://foodbynature.org/wild-brazil-nuts/

[6] https://www.youtube.com/watch?v=WCli0gyNwL0

[7] https://link.springer.com/article/10.1007/s12649-019-00679-w

Hudební epilog: Deep Forest - Sweet Lullaby (Original Extended) - 1992

https://www.youtube.com/watch?v=Kc0fKzLph-8

Autor: Karel Wágner | pátek 21.6.2024 9:09 | karma článku: 15,72 | přečteno: 321x
  • Další články autora

Karel Wágner

Nejen vřesové pivo

Začneme třeba tím, že je vřes národní květinou Norska a je považován za jeden ze symbolů Skotska.

11.7.2024 v 9:09 | Karma: 6,57 | Přečteno: 133x | Diskuse | Společnost

Karel Wágner

Místo psychofarmak lžička medu ?

Psychoaktivní rostliny se v řadě zemí těší značné oblibě pro své účinky na psychiku a smyslové vnímání.

4.7.2024 v 9:09 | Karma: 10,65 | Přečteno: 312x | Diskuse | Společnost

Karel Wágner

Zázračné ovoce ?

Na jihu Floridy se pro komerční pěstitele a zájemce o zahradničení stává hitem ovoce zvané Miracle Fruit.

28.6.2024 v 9:09 | Karma: 17,71 | Přečteno: 382x | Diskuse | Společnost

Karel Wágner

Šokující palivo budoucnosti

Po každém smažení řízků nám zůstane na pánvi olej, co by se správně neměl vylévat do záchodové mísy.

5.6.2024 v 9:09 | Karma: 14,00 | Přečteno: 347x | Diskuse | Společnost

Karel Wágner

Čert aby se v tom vyznal (III)

Do osobních automobilů se spalovacím motorem lze namísto benzínu i nafty tankovat syntetická paliva.

29.5.2024 v 9:09 | Karma: 10,48 | Přečteno: 194x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Francouzský volební šok. Vyhrála levicová koalice, Le Penová je až třetí

7. července 2024  14:25,  aktualizováno  8.7 6:05

Druhé kolo předčasných parlamentních voleb ve Francii překvapivě ovládla levicová Nová lidová...

Spadlý strom v Praze zranil dva lidi. Bouřky v Česku komplikovaly dopravu

6. července 2024  11:58,  aktualizováno  22:56

Silné bouřky, které v sobotu večer přecházely přes Česko, za sebou zanechaly mnoho škod, potíže v...

Padaly kroupy jak pingpongové míče. Bouřky se opět hnaly Českem

10. července 2024  8:02,  aktualizováno  22:52

Česko má za sebou další tropický den. Denní maxima byla ve středu překročena na 56 z celkem 167...

Vraťte se domů! Barceloňané stříkali vodu na turisty, ti opouštěli restaurace

8. července 2024  9:51

Zatímco turisté obědvali nebo se jinak občerstvovali v centru Barcelony, téměř tři tisíce místních...

Biden se znovu ostudně přeřekl. Prezident Putin, představil Zelenského

12. července 2024  6:35,  aktualizováno  11:22

Joe Bidenovi se opět nepodařilo přesvědčit veřejnost, že je duševně schopen vykonávat funkci...

Na Trumpově mítinku se střílelo, exprezident má zraněné ucho, střelec zemřel

14. července 2024  1:01,  aktualizováno  1:34

Na sobotním předvolebním mítinku republikánského kandidáta na amerického prezidenta Donalda Trumpa...

Král David válčí proti Hamásu. Rozbitou izraelskou společnost spojuje hrdina z Gazy

14. července 2024

Premium Od zvláštního zpravodaje MF DNES v Izraeli Jen málo izraelských vojáků dokázalo na útok ze 7. října 2023 správně a rychle zareagovat. V...

Nejdřív vznikne mrak, pak ohnivá koule. Armáda si na testy pořídila novou zbraň

14. července 2024

Premium K českým vojákům míří nová zbraň. Rozhodli se otestovat termobarické granáty. Mají výrazně vyšší...

Rozjívená dvojčata rozbila šeď komunismu. Po letech jsme je vyfotili znovu

14. července 2024

Seriál Byla jako šídlo. Dagmar Hochová byla temperamentní dynamo a její fotky se zcela vymykaly dobové...

  • Počet článků 396
  • Celková karma 13,27
  • Průměrná čtenost 2376x
příležitostný publicista