Malá odbočka ke skřítkům

Někteří z ortodoxních skeptiků prohlašují, že víra v obrovitého bigfoota, považovaného za zoo­logům neznámého hominida, se prakticky rovná víře v miniaturní bytosti podobné lidem, na které si z pohádek pamatujeme jako na skřítky.

Příčinu jim zjevně zavdal Ivan T. Sanderson, autor publikace Abominable Snowmen, jedné z prvních knih pojednávajících o bigfootech. Ten se v šedesátých létech minulého století ve svých kryptozoologických úvahách zabýval mimo jiné i eventualitou, že latinsko­maerický skřítek El Duende nemusí být vždy jen bájnou bytostí, ale že v případě zdánlivých skřítků může jít i o vědě málo známého, či zcela neznámého živočicha, kterého pověrčiví latino­američané pova­žují za mýtickou bytost.     

Po padesáti letech začaly být pozapomenuté Sandersonovy úvahy o skřítcích připomí­nány na internetu v souvislosti s podivným tvorem, nalezeným v říjnu roku 2002 v Chile. Tehdy poblíž chilského města Concepción objevily mezi keři hrající si děti miniaturní stvoření, které bylo označováno za humanoidního tvora, v anglicky mluvících zemích nazývaného Tiny Huma­noid Creature (maličká humanoidní nestvůra). Objev poprvé publikoval Mega News Service, což je místní zpravodajský kanál v oblasti Santiago. Mrtvolku bizarního tvora asi 7,2 cm dlouhého, jenž se zdál mít dvě ruce s dlouhými prsty, dvě nohy a velkou hlavu, rodina uchovávala v krabičce od příruční lékárničky vystlané vatou, kterou ukládala do lednice, což mělo za násle­dek částečnou mumifikaci pozůstatků této hříčky přírody. Řada novinářů tehdy nalezeného tvora spolu s ufology považovala za mimozemš­ťana, jiní jej zas spolu s několika veterináři, posuzují­cími tvora podle fotografií v novinách, pova­žovali za čerstvě narozené mládě kočky, tedy za kotě.               

V chilském tisku byl tento tvor také nazýván El Duende, čímž byl de facto označován za skřítka. I když latinskoamerická verze duende legend vyvolává dojem, že se jedná o mýtus vznikající v regionu označovaném geografickým výrazem Hispanoamerika, pravdou je, že duende má ko­řeny v Evropě a poukazuje na mýty portugalských a španělských kolonizátorů z Pyrenejského polo­ostrova. Ve Starém světě šlo o mýtického tvora, který žil podle středověkých představ v jes­ky­ních hluboko v lese, nebo kdesi v zákoutích a škvírách domů, později ve stěnách dětských po­kojů. Jak španělští a portugalští dobyvatelé začali kolonizovat Nový svět, šířily se příběhy El Duende mezi domoro­dým obyvatelstvem. Nakonec se stal El Duende součástí folklóru ve Střední a Jižní Americe, na Filipínách a na ostrově Guam (objevuje se ale i u nás v romských mýtech). A tak je duende svým charakterem vlastně skřítek, stvoření podobné mi­niatur­nímu člověku, jehož povaha se mění dle místních tradic po celém Španělsku, Portugalsku a špa­nělsky mluvící Americe, tedy i v Chile.     

Samozřejmě majitelé rozkládající se mrtvolky „skřítka“, kterému nejrůznější vyznavači paranor­málna začali v nastalém zmatku připisovat nadpřirozené vlastnosti a schopnosti, chtěli vědět, o jakého živočicha se tu vlastně jedná. Podle prohlášení dalších chilských zvěrolékařů (dokonce i některých profesorů z chilských univerzit) to byl savec známý jako Monito del Monte, v doslovném překladu "malá horská opice", což ovšem není žádná opice, ale kolo­kolo (Dromici­ops gliroides), tedy maličký vačnatec vyskytující se v Chile a Argentině. Následně se však v chilské televizi objevili tři zoolo­gové, kteří v debatě o značně již populárním tvorečkovi upozor­nili novináře na fakt, že vačnatec kolokolo má částečně chápavý ocas, který podivnému bezoca­sému „skřítkovi“ prokazatelně chybí (tak jako mu chyběl jakýkoliv náznak srsti), a že tedy nemá údajný El Duende s tzv. malou horskou opičkou nic společného. Přičemž je také upozornili na fakt, že částečně mumifikovanou a místy již poškozenou mrtvolku tohoto tvora, který zjevně není mimozemšťanem, není možné bez sekvencování jeho DNA správně zařadit. Když ale přestali ufologové po tomto vyjádření odborníků o miniaturní zoologickou záhadu jevit zájem, vytratila se ze sdělovacích prostředků a žádné výsledky analýzy její DNA se v tisku neobjevily. Možná i proto, že se chilské sdělovací prostředky začaly zabývat jiným rádoby skřítkem.      

Když objevil Oscar Muñoz 19. října 2003 v La Noriana na okraji chilské pouště Atacama kosterní po­zůstatky miniaturního tvora s podivně deformova­nou lebkou, začala se hr­nout skeptikům voda na mlýn. Ohledně původu tohoto pouhých 15 cen­timetrů velkého El Duende, považo­vaného ufology za mimo­zemšťana a některými mi­lovníky záhad dokonce za nedonošený plod bigfoota, vedl tábor skeptiků zapálené diskuse. Od Oscara Muñoze však tohoto „skřítka“ odkoupil  Ramón Navia-Osorio, který 5. července 2004 podivného tvora předložil k posouzení Královské akademii věd v Barceloně, kde si jej prohlédlo několik anatomů, biologů a zoologů.     

Navia-Osorio ve své zprávě následně zveřejnil text dvou dokumentů, přičemž podotkl, že někteří z akademiků odmítli uvést svůj názor jak v písemné formě, tak i na pouhý zvukový záznam. První z nich je "radiační" zpráva, kterou nakonec podepsali E. Feijoo, C. López a J.M. Colomer. Ta se v podstatě skládá z podrobného popisu stvoření na základě jeho rentgenových snímků, ale vyhýbá se závěru o jeho původu. Nicméně, již z této zprávy vyplývá, že zde nejde o hrubý podvod, jak navrhoval jeden z akademiků, podle kterého byla kostra tohoto tvora šikovně sestavena z ptačích kůstek. Druhý dokument je přepis forenzní zprávy, kterou sepsal Dr. Fran­cisco Etxeberria Gabilonda, profesor soudního lékařství a odborník v oboru forenzní antropolo­gie z University of the Basque Country, prezident Aranzadi Science Society. Dr. Etxeberria Ga­bilonda byl toho názoru, že se zde jedná o „mumifikované tělo se všemi typickými vlastnostmi plodu. Tělo zobrazuje všechny anatomické struktury a normální vazby hlavy, trupu a končetin". Dále pak Etxeberria Gabilonda pokračuje podrobným popisem jednotlivých částí těla. Jeho zpráva obsahuje podstatnou zmínku, že pohřbený plod, jenž byl potracen ve zhruba 15. týdnu těhotenství, vykazuje zbytky pupeční šňůry.

Tvr­zení skeptiků, že se v případě tohoto cca 15 centimetrů velkého „skřítka“ jedná o pouhý pod­vod, údajně zinscenovaný ufologem Stevenem Greerem, pak bylo definitivně vyvráceno týmem nepředpoja­tých vědců v dubnu 2013, kdy měl v amerických kinech premiéru spe­kulativní Greerův film Sirius, jehož režie se překvapivě ujal uznávaný dokumentarista Amardeep Kaleka. Jak veřejně prohlásil Dr. Garry Nolan, profesor z katedry mikrobiologie a imunologie na Stanford­ské lékařské univer­zitě a ředitel Centra stanfordské proteomiky (proteomika je obor, který se zabývá globál­ním hodnoce­ním exprese genetické informace na úrovni bílkovin), sek­vencování DNA tohoto „skřítka“ uká­zalo, že jde ve skutečnosti o miniaturu člověka: „Dožil se věku šesti až osmi let. Zjevně dýchal a jedl. Je otázkou, jak velký mohl být, když se narodil,“ dodává k tomu Nolan, který se opírá o poznatky a závěry svého kolegy ze Stanford­ské univer­zity, profesora Ralpha Lachmana.          

Rozhodně nevěřím na nějaké skřítky, pobíhající po dětských pokojích, kde mají strašit zlobivé děti. Zrovna tak nevěřím na konspirační teorie, které podezírají vlády nejrůznějších států z toho, že utajují existenci všelijakých bájných tvorů. Vždy jsem však věřil tomu, že se přírodovědci řídí odkazem, který jim zanechal urputný zastánce Darwinovy evoluční teorie, lékař a biolog Thomas Henry Huxley: „Stůjte před fakty jako malé dítě, připra­veni vzdát se jakéhokoliv apriorního ná­zoru. Následujte přírodu, ať vás vede kamkoliv, jinak ne­poznáte nic.“ A tak mne neudivuje exis­tence zdánlivě záhadných bytostí. Ale udivuje mne, že nikdo z vědců, kteří se k ostatkům chil­ských tvorečků zvaných El Duende veřejně vyjad­řovali, do této chvíle, kdy píšu tyto řádky, ne­publikoval v žádném z vědeckých periodik své zá­věry. Pro mne není záhadou maličký huma­noid. Pro mne je záhadou chování výše jmenovaných vědců.