Katolická církev a fenomén zvaný poltergeist - 3. díl

Tolik tedy události, se kterými katolické duchovenstvo seznámil v roce 1907 profesor Josef No­votný. Nacházíme zde cenné informace, neboť základní rysy zde popisovaných spontánních pro­jevů te­lekineze se zcela shodují s pozdějšími popisy nejrůznějších, na sobě nezávislých pozoro­vatelů. Najdeme zde jak akustické jevy, známé ze spiritistických seancí i nejrůznějších výskutů polterge­ista (klepání a bouchání ve stěnách, podlahách i v nábytku), tak samovolné vznášení se a pohyby nejrůznějších předmětů, přičemž pozorovatel neopomenul zdůraznit velmi důležitý fakt, že „měkká tělesa vyvolávala při dopadu zvuk jako při pádu tvrdého, těžkého tělesa“. Objevuje se tu dokonce samovznícení nejrůznějšího vybavení domáctnosti, známé i ze současných případů „řá­dění polter­geista“, i poměrně vzácný fenomén Spontaneous Human Combustion (zkratkou SHC) tedy tzv. spontánní samovznícení člověka, kdy dochází k dosud neobjasněnému samovzní­cení oděvu na lidech, někdy i ke vznícení a následnému shoření celých těl zemřelých osob.                        

Poměrně dobře popsaný výskyt poltergeista v rodině Ščapových z přelomu roku 1870 nám po­dává podstatné informace, bez kterých se v budoucnu neobejdeme při objasňování tako­výchto spo­ra­dicky se vyskytujících přírodních jevů. Především je zde možné vyloučit vliv elektroroz­vodných sítí, neboť roku 1870 neměla ve svém domě jmenovaná rodina zavedenu elektřinu: zdejší fyzikální jevy tedy rozhodně nejsou adekvátní výskytům tzv. elektropoltergeista, známého napří­klad z kauzy u nás medializovaných hořících zásuvek ze Strašic. Zrovna tak mů­žeme na základě těchto docho­vaných zpráv vyloučit zahoření šatů na manželce majitele domu v důsledku tolik dnes pro­klamo­vaného výboje nashromážděného elektrostatického náboje (chůzí po koberci ze syntetických ma­teriálů se může člověk nabít elektrickým nábojem), neboť v domě Ščapových bychom v roce 1871 ještě nenašli koberec ze syntetických materiálů, či spíše bychom v jejich ves­nickém domě nenašli v tehdejších dobách koberec vůbec žádný. Přitom je však nad slunce jasné, že ona zmiňo­vaná „modrá jiskra“ z domu Ščapových nebyla ničím jiným než dlouhým elektrickým výbojem, po­zorova­ným na konci 19. a začátekm 20. století i na jiných místech spontánních projevů telekineze (kde nebyl ještě zaveden elektrický proud) – na seancích spiritistů, kde za přítomnosti přírodo­vědců do­cházelo k témuž samovolnému vzná­šení se a létání nejrůznějších předmětů.

I proto lze za vůbec nejzajímavější považovat Ščapovem popisované plazmoidy, tedy svítící či zá­řící ob­jekty ve tvaru koule, pozorované též na jiných místech výskytu spontánních projevů teleki­neze (a to v nejrůznějších zemích), podobající se kulovým bleskům: jde tu jak o zmiňovanou „ohni­vou kouli“, která vyletěla zpod postele, při­čemž „nejdříve byla maličká“, potom však se postupně zvět­šovala až do velikosti gumového míče, tak i o plazmoidy, kterých bylo „několik velikosti vlaš­ského ořechu nebo jablka: tvarem byly kulaté, barvy tmavočervené a modře růžové, ne úplně prů­hledné, spíše zakalené“. I zde nám poměrně dobře popisované jevy napomohou při budoucích in­ter­preta­cích spontánních projevů teleki­neze, neboť zmiňované plazmoidy nelze podle dosavad­ních po­znatků spojovat s přírodním je­vem označovaným za kulový blesk. I když žádná obecně uzná­vaná inter­pre­tace vzniku a příčin tohoto jevu dosud není známa, ledacos již o kulovém blesku víme: pro nás je důležitý fakt, že ku­lový blesk doprovází různé typy bouřek (na rozdíl od celoroč­ních výskytů poltergeista) v Evropě téměř výhradně od června do září, naproti tomu různobarevné plazmoidy v podobě koulí (uvnitř i vně domu Ščapových) byly pozorovány nejen v březnu, ale do­konce i za tuhé ruské zimy, totiž v prosinci. Na druhé straně je docela dobře možné, že časem na­sbírané poznatky o plazmoidech spojo­vaných s projevy telekineze, tedy i s „řáděním poltergeista“, mohou vést k závěru, že lze vystopo­vat kauzální souvislost mezi těmito plazmoidy a kulovými blesky, tedy že si oba tyto přírodní jevy žádají společnou inter­pretaci.

Zde je však třeba podotknout, že jedno z nejhodnověrnějších pozorování zářící koule v Rusku, coby meteo­rologického jevu, po­chází už ze 16. století. Dochovalo se na staré listině, nalezené v 80. letech minulého století v archivu moskevské Státní knihovny. Po překladu starobylého textu se od­borníci dozvěděli o ne­obvyklém jevu, pozorovaném obyvateli vesnice na břehu jezera Rob u Nov­gorodu. Za bílého dne se tu objevila na obloze ohnivá koule, z níž vyzařovaly dva paprsky. Koule začala rychle klesat, čímž vyvolala na břehu paniku. Nakonec zůstala viset nad vodou a postupo­vala podél jezera, při­čemž několikrát pozorovatelům zmizela, aby se pak znovu objevila o několik set metrů dále na­pravo či nalevo. Při svém putování se koule dostala poměrně blízko ke břehu, na kterém se shro­máždili ohromení lidé. Několik odvážlivců se vydalo ke kouli na pramici, přiblížit se k ní však nedo­kázali, neboť z koule sálal velký žár. V magnetickém poli jezera byly pak detekovány anomálie, shodující se s popisovanou dráhou plazmoidu. Proto byl také přírodovědci na jezeře Rob prováděn podrobný průzkum, který měl umožnit specialistům vypracovat fyzikální model prů­běhu jevu, po­psaného jejich dávnými předky.         

Aby to nebylo tak jednoduché, zhruba v téže době se v sovětském ústředním tisku objevují články chemiků, popírajících jak hypotézu, s níž přišel v roce 1987 ruský vědec Smirnov, podle kterého je kulový blesk tvořen jakousi kostrou složenou z částeček sazí, kovu a vody o velikosti mikrometrů (odpařených při úderu běžného čárového blesku), tak i komplikovanější hy­potézu nositele Nobe­lovy ceny akademika P. L. Kapicy, který předpokládal, že ionizovaný (a tedy vodivý) plyn v kulo­vém blesku musí být zvenčí zásobován energií prostřednictvím elektromagne­tických vln. Naproti tomu jsou v očích chemiků zářící koule jen „chemiluminiscenční“ útvary jasně bílé či citronově žluté barvy, které mají vznikat nezávisle na bouřkové činnosti. Mohou se volně vznášet v atmosféře, po dlouho dobu setrvávat na zemském povrchu, pohasínat a znovu se rozho­řet, přičemž mohou údajně vybuchovat a zapalovat porost nebo budovy. Právě s takovýmito útvary se měli setkat po­zorovatelé v září 1984 v Udmurtské republice, nacházející se v Předuralí, mezi řekami Kama a Vzjatka. Obloha nad poli jednoho ze sovchozů se náhle roz­jasnila a na zem začaly padat oslnivě bílé koule, které letěly po klikatých dráhách a různě tu krou­žily, až se nakonec plavně snesly na zem, přičemž prokaza­telně způsobily poruchy na elektrickém vedení a v okruhu dvaceti kilometrů vyřadily z provozu transformátory.

Inu, když se to tak vezme, nakonec tedy každý odborník (jak už kdosi jednou poznamenal v jedné z internetových diskusí) dokáže spekulovat nad podstatou „ohnivých“ či „svítivých“ koulí podle toho, na jaké fakultě získal svůj diplom. Ale na skutečně exaktní (přesnou, dokonalou) interpretaci takovýchto přírodních jevů si zřejmě nějaký čas ještě počkáme. Neboť pro drtivou většinu vědců po celém světě nejsou tyto nás při zemském povrchu provázející jevy hodny jejich pozornosti natolik, jako např. fyzikální jevy, probíhající v mezihvězdném prostoru. Ale to už je téma opravdu na hony vzdálené Novotného „zjevům spiritistickým“.     

Pokud jde o samotný spiritismus, poukazoval v roce 1906 prof. Novotný na výrok proslulého fyzio­loga  Gustava Theodora Fechnera (průkopníka experimentálních metod v psychologii, s nímž při svém pobytu v Lipsku diskutoval o spontánních projevech teleki­neze i náš první prezident T. G. Masaryk), podle něhož spiritismus sám představuje jen určitý „druh pomatenosti“. Ve svém článku Spiritismus zdokonalením křesťanství? profesor J. Novotný mimo jiné píše: „Vedle sebevraždy šílenství mezi spiritisty velmi často se při­hází. V denních listech možno čísti o takovýchto obětech spiri­tismu. Tvrzení naše potvrzuje výrok odborníka. Několik občanů budějovických podalo žádost k ministerstvu, by jim bylo povoleno zalo­žiti spiritistický spolek. Ministerstvo žádalo zdravotního radu v Praze o dobrozdání, zdaž radno po­voliti takovýto spolek. Referentem v této záležitosti byl ředitel zemského blázince prof. Dr. Schlager, který prohlásil: Spiritismus má – jak je dokázáno, na ducha svých přívrženců škodlivý vliv a v pražském blázinci jsou oběti tohoto blouznění. Na základě tohoto výroku žádost ona zamít­nuta.“

DOPORUČENÁ LITERATURA:

Josef Novotný - Zjevy spiritistické a různé pokusy vy­světliti příčinu zjevů těch. Časopis katolického duchovenstva, ročník 1907, číslo 3, str. 170-178

Ivan Štoll - Tajemství kulového blesku. Horizont, Praha 1988

Karel Wágner – Poltergeist existuje! Československý spisovatel, Praha 2011