Jak přísahal i Václav Klaus

Věrnost pracujícímu lidu, vedenému Komunistickou stranou Československa, která dnes budí nové emoce.

Většina kritiků komunistické minulosti veřejných činitelů zapomíná na fakt, že právě tohle potkávalo všechny muže, co byli v 60. až 80. letech na vojně, tedy i dnešní hlasatele laciného antikomunismu. Kdy každý záklaďák před bojovou zástavou, jako občan Československé socialistické republiky, slavnostně přísahal věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Kdy pro obranu socialismu měl být připraven pevně stát v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Celé znění přísahy zde: http://www.csla.cz/vojenskasluzba/vzs/prisaha.htm

Před bojovou zástavou přísahal nejen náš současný prezident Petr Pavel, ale svého času i náš bývalý prezident Václav Klaus, jenž ve čtvrtek 18. listopadu 2004 podepsal zákony, které rušily výkon povinné základní služby v Armádě České republiky. On sám šel na vojnu na rok, který se mu o měsíc protáhl, poněvadž přišla kubánská krize. Vojenskou službu v Československé lidové armádě absolvoval (1963-1964) standardně, i když se díky sportu dostal do prvoligového oddílu armádního klubu Dukla Dejvice, kde hrál basketbal. Jako vojín absolvent hodnostně postupoval od svobodníka, desátníka a četaře, až v posledním měsíci vojenské služby byl povýšen na podporučíka, přičemž později byl zván celkem 6x na cvičení a dotáhl to až na majora v záloze. A jak říká: „Já jsem se nikdy, na rozdíl od některých mých radikálních kolegů ve vládě po roce 1989, armádě nepoškleboval a nekarikoval ji. Vždy jsem bral armádu jako vážnou věc.“

Roku 2004 poslední vojáci základní služby narukovali v dubnu, aby pak domů šli už v prosinci, čímž povinná základní vojenská služba v České republice po téměř 140 letech skončila. Od té doby je Armáda ČR profesionální, avšak branná povinnost (povinnost bránit stát v době ohrožení) pro občany ČR, muže i ženy ve věku 18–60 let, stále trvá. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, kdy armáda nesměla bránit zemi, ztrácela v očích široké veřejnosti důvěryhodnost a vnímání Československé lidové armády (ČSLA) před rokem 1989 bylo u nás více méně negativní. Navíc byla známa svou byrokracií a zbytečným drillem, což vytvářelo živnou půdu pro vtipy o hlouposti a neefektivitě, kdy důstojníci z povolání byli označováni za „lampasáky“, „gumy“, nebo „furťáky“. https://www.mo.gov.cz/scripts/detail.php?id=3895

Vzpomínky pamětníků na základní vojenskou službu (ZVS) v socialistickém Československu dokládají, že vojna byla vnímána jako nedobrovolné odloučení od rodiny a přátel, které bylo naplněno buzerací. Vojáci základní služby byli pod neustálým dohledem režimu, s minimální možností opustit kasárna (opušťák byl vzácností), kdy služba trvala většinou dva roky a přerušila předmanželské vztahy i začátky profesní kariéry. Vojenský život byl plný striktního dodržování předpisů a nelogických příkazů či nesmyslných úkolů. Zvláště v 70. a 80. letech byla běžnou součástí života v kasárnách i šikana, což zahrnovalo ponižování a nucenou posluhu „bažantů“ pro „mazáky“. Součástí vojny byla též povinná politická školení mužstva (PŠM), která záklaďáci vesměs vnímali jako otravnou propagandu.

Kdejaký chytrolín dnes prohlašuje, že každý, kdo tehdy nesouhlasil s režimem, měl možnost se vyhnout vojně, aby tu pověstnou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa na slavnostní přísaze nemusel slibovat. Že si mohl opatřit „modrou knížku“, která se v Československu stala silným společenským symbolem vyhýbání se povinné vojenské službě, i když to byl průkaz osoby neschopné základní vojenské služby vydávaný brancům, které vojenská lékařská komise uznala trvale nezpůsobilými k výkonu služby a nešlo tedy o nic jiného, než o zdravotní klasifikaci. Jenže i když se ve společnosti šířilo v dobách normalizace přesvědčení, že získání modré knížky nějakou fintou znamená projevit odpor k režimu či armádě, získat tenhle průkaz nejenže nebylo jednoduché, ale pro drtivou většinu zdravých branců prakticky nemožné.

Jiná možnost jak se legálně vyhnout vojně prakticky nebyla. Neboť za minulého režimu neexistovala skutečná náhradní (civilní) služba, jak ji známe po roce 1989. Stát tehdy neuznával právo odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí nebo víry a brancům neumožňoval civilní alternativu. Protože neexistovala náhradní služba, branci měli v zásadě jen dvě možnosti: nastoupit základní vojenskou službu, nebo to odmítnout a riskovat trestní stíhání. Ti co nástup odmítali (např. svědkové Jehovovi), byli obvykle souzeni za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí nebo podobné delikty, tedy odsouzeni k vězení, kdy po propuštění byli často znovu povoláni a celý cyklus se opakoval. Existovala sice určitá alternativa vojenské služby beze zbraně, ale nebyla dobrovolná ani civilní. Jednalo se o Pomocné technické prapory (PTP), vojenské jednotky pro „politicky nespolehlivé“ osoby, kdy však nešlo o náhradní službu. I tito muži byli pod vojenskou disciplínou, sice beze zbraně, ale stále vojáky, tedy byli nuceni absolvovat nástupní proces a složit vojenskou přísahu, stejně jako ostatní odvedenci. Kdy přísaha byla z právního hlediska klíčová, neboť potvrzovala jejich status vojáka a povinnost plnit rozkazy.

Je ale pravda, že v 70. a 80. letech v socialistickém Československu fungoval i systém, kdy branec nastoupil základní vojenskou službu, avšak absolvoval jen zkrácený vojenský výcvik (cca 5 měsíců). Poté byl uvolněn k práci v národním hospodářství, často v hlubinných dolech, hutích, stavebnictví nebo těžkém průmyslu. Oficiálně šlo o plnění branné povinnosti „zvláštním způsobem“, kdy stát řešil akutní nedostatek pracovních sil. Samotný fakt, že branec šel do dolu, neznamenal, že se vyhnul přijímači, většina takových branců jím nejdříve prošla. Tedy i u „pětimetrů“ platilo, že absolvovali přijímač (základní výcvik) a skládali vojenskou přísahu, protože bez složení přísahy by nemohli být vedeni jako vojáci základní služby. Horníci si často pamatují hlavně to, že „šli do dolů místo vojny“, ale zpravidla šlo o tento model.

Náš bývalý prezident Václav Klaus se ke své základní vojenské službě v různých rozhovorech vyjadřoval spíše věcně než nostalgicky. Ve srovnání s akademickou kariérou či obdobím normalizace o ní hovořil jako o epizodě odpovídající době, součásti povinného systému socialistického státu. Ovšem k tzv. modré knížce se vyjádřil zcela jasně v rozhovoru s názvem Vojna byl dobrý vklad do života, publikovaném v červnu 2021 ve zpravodaji Hradní stráže: „Já jsem zásadní odpůrce modré knížky. Myslím si, že to je eskapismus, že je to vyhnutí se individuální zodpovědnosti a jestli to někdy někdo, i v éře komunismu, považoval za hrdinství, tak tento názor jsem já opravdu nikdy nesdílel. To říkám zcela rezolutně.“ Zde odkaz na původní zdroj: https://www.klaus.cz/clanky/4754?utm_source=chatgpt.com

Československou armádu vnímali, na rozdíl od běžných branců, jinak například parašutisté, nebo ti, co se zajímali o letecký sport a věnovali se třeba létání na větroních (bezmotorové létání), které má v českých zemích dlohou tradici, avšak po druhé světové válce bylo organizováno přes Svazarm, který zajišťoval výcvik. Kdy největším a technologicky nejvyspělejším provozovatelem letadel a vrtulníků u nás bylo vojenské letectvo, přičemž stát financoval kompletní pilotní výcvik a kariéra vojenského pilota měla vysokou společenskou prestiž, nabízela stabilní zaměstnání, bydlení a sociální jistoty. Mnoho mladých lidí, co chtěli létat nebo pracovat na letišti, tak vstupovalo do armády, často bez původního úmyslu stát se kariérními vojáky. A kdo se věnoval parašutismu, což bylo možné i za minulého režimu, avšak vedla k tomu prakticky jen cesta přes Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), měl zase blízko k výsadkářům, přičemž výsadkové jednotky byly místem, kde se očekávala vysoká fyzická i odborná připravenost z civilu. Přestože byla v minulosti pověst armády zatížena politickými čistkami a represemi, výsadkáři si udržovali určitou auru „profesionálů“.

Rovněž náš současný prezident Petr Pavel absolvoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově (1980–1983) se specializací na průzkumné a výsadkové jednotky, což odpovídalo jeho zařazení k výsadkářům. Aby následně v Československé lidové armádě sloužil u průzkumných jednotek, které patřily mezi elitní složky armády, zaměřené na speciální operace, což zahrnovalo seskoky padákem, operace v týlu protivníka a nasazení v malých jednotkách. V návaznosti na tyto zkušenosti nastoupil v září 1988 tříleté studium ve Zpravodajském institutu Generálního štábu, tedy specializované postgraduální studium, aby pak roku 1992 v USA absolvoval kurz strategického zpravodajství (Strategic Intelligence Course) na Defense Intelligence College, Bethesda, Maryland. Po jeho absolvování pokračoval ve vojenském vzdělávání ve Velké Británii, kde v letech 1995–1996 absolvoval studium na Staff College, ve městě Camberley.

Staff College byla elitní vzdělávací instituce britské armády, určená pro důstojníky připravované na vyšší štábní a velitelské funkce, plánování na operační či strategické úrovni a mezinárodní alianční spolupráci. Studium v Camberley bylo pro Pavlovu kariéru zásadní, neboť probíhalo v době, kdy Česká republika zahajovala jednání se Severoatlantickou aliancí o chystaném vstupu. Umožnilo mu osvojit si západní štábní procedury, což mu otevřelo cestu k pozdějším funkcím v aliančních strukturách, které vyvrcholily jeho zvolením předsedou Vojenského výboru NATO. V letech 1996–1997 ještě působil jako asistent (Aide-de-camp) ředitele Vojenského zpravodajství Armády ČR, které procházelo reorganizací. V březnu 1997, kdy opustil tuto funkci, byl Petr Pavel v souvislosti s přípravou Česka na vstup do Aliance, jako styčný důstojník Ministerstva obrany ČR, vyslán do nizozemského Brunssumu, do sídlila Spojeneckého velitelství sil (JFC Brunssum).

Na summitu NATO ve španělském Madridu, který se konal 8. až 9. července 1997, obdržela Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem oficiální pozvání k zahájení přístupových rozhovorů o vstupu do Severoatlantické aliance. Toto rozhodnutí znamenalo první vlnu rozšiřování NATO o země bývalého východního bloku po skončení studené války. Po pozvání následovaly přístupové rozhovory a v prosinci toho roku byly protokoly podepsány. Po jejich ratifikaci ve všech členských zemích se tak Česká republika 12. března 1999 stala plnoprávným členem Severoatlantické aliance.

Což některým pamětníkům zašlých časů ještě pořád, jak se u nás říká, leží v žaludku. Dokonce máme u nás politiky, co volají po vystoupení České republiky z NATO.