Roku 1590 vyhlásil papež Urban VII. zákaz užívání tabáku na veřejných místech. Jeho zákaz se týkal jakékoliv formy, tedy kouření, žvýkání i šňupání tabáku v krytých přístřeších, především pak uvnitř kostelů. Zákaz však nebyl příliš respektován a po několika desetiletích byl církví zrušen. Zákaz kouření a alkoholu, ale i pití kávy, také vyhlásil roku 1633 sultán Murad IV., kdy holdovat tabáku bylo zakázáno pod trestem smrti, který se v Osmanské říši skutečně uplatňoval a denně tak bylo kvůli tomu popraveno v průměru 18 nešťastníků. Ani v tomto případě ale zákaz dlouho nevydržel, Muradův nástupce Ibrahim I. přezdívaný Šílený, ho zrušil. Podobně vyhlásil zákaz kouření roku 1634 i ruský car Michal, kdy trestem za jeho porušení bylo bičování a vyhnanství na Sibiř. Roku 1647 byl trest dokonce zpřísněn na trest smrti, ale o dva roky později byl zákaz kouření odvolán. A není zde bez zajímavosti, že často vzpomínaný odpůrce kouření Adolf Hitler byl v mládí silným kuřákem, kdy podle různých zdrojů měl kouřit 20-40 cigaret denně. Později s tím přestal, neboť považoval kouření za „mrhání penězi“. A jako i mnoho jiných odnaučených kuřáků se stal velkým odpůrcem kouření, kdy označoval tabák za „pomstu rudého muže na bílém muži“.

Řekl bych, že zcela postačí zákaz kouření ve vnitřních prostorách restaurací a na zastávkách MHD, což je veřejností akceptováno. Pokud by se měl zákaz týkat například i venkovních zahrádek restaurací, moc by asi jejich majitele nepotěšilo. Oni už i tak mají co dělat, aby udrželi návštěvnost svých podniků.

Podle mě ten zákaz kouření měl být úplně naopak. Uvnitř restaurací povoleno ( označeno jako kuřárna) a venku, všude na ulicích, balkonech, zastávkách a veřejných budovách zakázáno. Tím by se eliminovalo obtěžování nekuřáků a pohazovani vajglů po ulicích. Samozřejmě, v případě, že restaurace s kouřením má nějaké zaměstnance, tak tem náležitě připlatit za rizikové pracoviště s pravděpodobností rakoviny.

Zkuste to bez toho nálepkování.