Hledání příšer

Když o nich bulvár spekuluje, mnohdy v nich vidí tvory co ve skutečnosti vyhynuli někdy před 66 miliony let.

Tedy dinosaury, co vymizeli z povrchu zemského při paleogenním vymírání. I když moderní věda ukazuje, že přímými potomky malé skupiny teropodních dinosaurů (těch co chodili po dvou nohách), jsou ptáci. To znamená, že z evolučního hlediska jsou dnešní vrabci, holubi, slepice i pštrosi vlastně potomci dinosaurů, kterých je kolem nás přehršel. Ovšem žádného z dinosaurů, co vyhynuli před miliony let, živého nikdo nikde neobjevil, i když v to mnohý záhadolog dosud doufá. Kdy za důkaz jejich existence zpravidla považuje dochované výpovědi cestovatelů a domorodých obyvatel.

Jenže pokrok nezastavíš, jak se u nás říká. A tak se za důkaz existence nějakého neznámého či dosud neurčeného zvířete už nepovažují očitá svědectví, ani fotografie, nýbrž environmentální DNA z místa jeho výskytu. I pravdomluvný člověk může být přesvědčen o tom, že někde viděl nějakého tvora, co ve skutečnosti neexistoval. Možnou falešnou vzpomínku očitého svědka pak ve výzkumu nahrazuje environmentální DNA (eDNA), tedy genetický materiál, který organismy uvolňují do svého okolí. Což vědeckým týmům umožňuje detekovat přítomnost nejrůznějších druhů živočichů rozborem vzorků vody, půdy nebo vzduchu. A tak dnes badatelé pátrají po zlomcích dědičné informace tvořené písmeny genetického kódu dostačujícími k tomu, aby se dala potvrdit existence třeba i údajně v poušti Gobi se vyskytujícího olgoje chorchoje, kterému legendy připisují podobu obrovitého červa, co dokáže vystříknout jed na vzdálenost několika metrů. Přičemž milovníci záhad zpravidla trvají na tom, že dokáže zabíjet i elektrickým výbojem. https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-exotika-a-amerika-myticke-stvoreni-olgoj-chorchoj-na-vas-ciha-v-mongolsku-36666

Kryptozoologové dosud marně hledali jeho stopy a tunely v písku, kdy se řídili starým příslovím, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Příběhy o olgoji se předávaly z generace na generaci a staly se součástí mongolského folklóru, což nakonec bere v potaz i vědecká obec, která se však k detailům legendy staví skepticky a tvrdí, že se ve skutečnosti jedná o hada, žijícího v mongolské poušti. Ale poušť Gobi není jen mořem písečných dun, jak si ji leckdo představuje, její velkou část tvoří hory a suchá údolí, především pak vyprahlé kamenité pláně, kde na několika málo místech vyvěrá voda a kolem ní dokáže přežívat vegetace. Kde se dosud vyskytuje, ač je to k nevíře, v Gobi žijící legendami opředený mazaalai, dlouho považovaný za pouhý mýtus. Tedy medvěd gobijský (Ursus arctos gobiensis), kriticky ohrožený poddruh medvěda hnědého. Zde stojí za zhlédnutí krátké video ze seriálu BBC, u kterého si lze na YouTube nastavit české titulky: https://www.youtube.com/watch?v=FmhJUjgzu6k&t=52s

Naproti tomu legendární lochneská příšera má už smůlu. Ve vodním prostředí je množství detekovatelné DNA dostačující k tomu, aby se přítomnost nějaké příšery dala potvrdit či vyvrátit. Z odebraných vzorků vody a sedimentu se totiž dá zjistit, jaké organismy v prozkoumávaných jezerech a řekách žijí. Ale jak se již ukázalo, zlomky dědičné informace tvořené písmeny genetického kódu se nacházejí i ve vzduchu, což postačuje pro identifikaci druhu i odlišení jedinců, poněvadž po uvolnění z organismu se fragmenty DNA, které se často na souši vážou na mikroskopické částice prachu, udrží ve vzduchu i několik dní. Tedy všude tam, kde se na zemi objevily čerstvé stopy nějakého neznámého tvora, lze nalézt fragmenty jeho DNA i ve vzduchu: https://www.lidovky.cz/orientace/analyza-dna-vzduch-clovek-zvire-vyzkum-epidemie-utok-zvire.A260706_085723_ln-orientace_lval

Každý organismus totiž svoji dědičnou informaci uvolňuje do prostředí. U mikrobů k tomu dochází při zániku jejich buňky, z rostlin se kromě odloupnutých buněk dostávají do okolí i pylová zrnka, podobně jako se z hub do okolí šíří jejich výtrusy. DNA zvířat do prostředí uniká především z poztrácených kožních buněk a chlupů, ale také ze slin, výkalů, moči, nebo krve. Dnes jsou k dispozici přístroje na čtení DNA, které vědcům umožňují podle genetického kódu identifikovat nejen jednotlivé druhy organismů, ale z odebraných vzorků v terénu mohou identifikovat i hledaného jedince. Nejmodernější analyzátor se jim vejde do batohu a v terénu ho lze připojit například na laptop, tedy nasbírané vzorky už nemusí transportovat někam do laboratoře. Díky obrovskému technologickému pokroku tak výskyt každé bytosti z masa a kostí lze ověřit na dané lokalitě čtením DNA. Což přináší zásadní zvrat i do metod kryptozoologie, zabývající se pátráním po všelijakých legendárních příšerách.

Jinak řečno, nezpochybnitelné důkazy o existenci každého vědě neznámého zvířete namísto očitých svědectví, kontroverzních fotografií či videozáznamů, dnes výzkumníkům poskytují sekvenace DNA ze vzorků vody, půdy nebo vzduchu, posbíraných na místě jeho výskytu.