21. srpen jako memento

V posledních dnech nám řada sdělovacích prostředků připomněla pro nás neradostné chvíle z roku 1968.

Kdy invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna drtivou většinu občanů šokovala, aby pak na náměstích a v ulicích měst následně proti tomu začali protestovat. Dosud mezi střípky vzpomínek se mi vybavuje, jak na letáky oblepeném podstavci jezdecké sochy Sv. Václava se vyjímal nejčastěji u nás citovaný slogan „Lepší hřebík do prdele, než mít Rusa za přítele.“ Přesto se v bývalém Československu tehdejší Sovětská armáda zabydlela a zůstala zde až do roku 1991. Ovšem v očích některých našich spoluobčanů pověstného Rusa se samopalem už nahradil jiný zloduch. Ten neviditelný, bez vůně a bez zápachu. Konkrétně oxid uhličitý, jinak též CO2, co nechvalně proslul rovněž 21. srpna.

I když v řadě článků z nejrůznějších webů, novin a časopisů je diskutovaný plyn CO2 oslavován jako životodárná součást přírodního dění. Dozvídáme se ledacos o tom jak rostliny, stromy a fytoplankton v oceánu přeměňují oxid uhličitý na kyslík prostřednictvím fotosyntézy. Že bez CO2 by žádná fotosyntéza neprobíhala, bez ní by nebyly žádné rostliny, keře a stromy, bez rostlin by pak nebyla žádná zvířata, ani lidé. Z čehož má vyplývat, že oxid uhličitý rozhodně není žádný fujky plyn, nýbrž životodárný element. Jenomže do takového postulátu jaksi nezapadá v těchto dnech vědeckou obcí vzpomínaná tragédie, od které uplynulo 40 let.

Večer 21. srpna 1986 v severozápadním Kamerunu farmář, který si postavil dům na vyvýšeném místě nad jezerem Nyos, zaslechl podivné dunění. Když se zadíval na jezerní hladinu, uviděl jak mění barvu. To ovšem netušil, že neviditelné mračno plynu bez barvy a zápachu se dere z bývalého kráteru zaplněného jezerní vodou. Odborná studie, která později spojila výpovědi svědků s geologickými údaji, popsala menší projevy vzlínání plynu ze dna jezera už před hlavní katastrofou. Náhlý výtrysk vody 21. srpna kolem desáté večer pak provázel vlastní únik magmatického oxidu uhličitého (CO2), uloženého na dně jezera. Z jezerních vod uvolněné mračno oxidu uhličitého, s vyšší hustotou než jakou měl okolní vzduch, díky čemu se drželo při zemi, terén svedl do níže položených údolí, kde stály vesnice. Pozdější odborné práce stanovily bilanci této katastrofy na 1746 mrtvých obyvatel zasažených vesnic a úhyn zhruba 3500 kusů hospodářských zvířat. Podobně už 15. srpna 1984 u jezera Monoun, které leží zhruba 200 kilometrů jižně od Nyosu, výron oxidu uhličitého usmrtil 37 lidí : https://www.usgs.gov/publications/21-august-1986-lake-nyos-gas-disaster-cameroon-final-report-united-states-scientific

Jedna z fotografií pořízených v srpnu 1986 u jezera Nyos, kde podle zprávy USGS zemřela zvířata i lidé na udušení oxidem uhličitým. | Foto: U.S. Geological Survey / Public domain.

Jak uváděla vědecká studie z roku 2014, publikovaná v žurnálu Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), na kterou veřejnost upozornil server BBC, rostliny na naší planetě v letech 1901 až 2010 pohltily o 16 procent více oxidu uhličitého (CO2), než klimatologové předpokládali. Dřívější mylný údaj byl podle amerických vědců důvodem, proč veškeré klimatické modely počítaly do budoucna s vyšší koncentrací CO2 v atmosféře. „Tento nový výzkum naznačuje, že bude o trochu jednodušší splnit cíl o globálním oteplení pod dva stupně,“ řekl k tomu Chris Huntingford z britského Střediska pro ekologii a hydrologii. K čemuž dodal, že velký důraz klade na slovo „trochu“ : https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-rostliny-absorbuji-vic-co2-nez-se-myslelo-245233

Jinak řečeno, rostliny díky nadbytku oxidu uhličitého tvořily více biomasy a zanechávaly planetu zelenější. Jenže to, co fungovalo celých 110 let, nebude pokračovat donekonečna. Současná data ukazují, že tento pozitivní efekt (tzv. carbon dioxide fertilization) naráží na svůj strop, poněvadž samotný CO2, pokud v půdě chybí voda, dusík nebo fosfor, k růstu nestačí. Častější sucha a extrémní horka, která přináší globální oteplování, dnes rostliny stresují natolik, že v mnoha oblastech fotosyntézu naopak tlumí. Studie publikovaná roku 2023 v časopise Science naznačuje, že fotosyntéza sice zrychlovala do roku 2000, poté však v letech 2001 až 2016 zůstala více méně konstantní. A výzkumníci zde hovoří o tom, že do budoucna se rychlost fotosyntézy zastaví, což ztíží udržení rostoucích emisí CO2 a tedy i oteplování pod kontrolou. https://www.science.org/doi/10.1126/science.adf5041

Nejrůznější aktivisté a spolu s nimi i řada politiků prohlašují, že hodlají „zastavit globální oteplování“. Jenže to neznamená vrátit klima do původního stavu. Tedy že ledovce přestanou tát, hladina oceánu přestane stoupat, ledové štíty se rychle stabilizují, oceány se přestanou oteplovat a ekosystémy se rychle vrátí do předchozího stavu. Tyto procesy ve skutečnosti mají vlastní časové konstanty a některé pokračují staletí až tisíciletí. Tedy klimatický systém má svoji setrvačnost a změny budou pokračovat i po snížení emisí CO2 na Evropskou komisí požadovanou „čistou nulu“. Ale ani čistá nula neznamená, že svět přestane používat uhlík nebo že každý člověk bude mít nulové emise. V tomto konceptu jsou jen zbývající globální emise vyváženy odstraňováním stejného množství CO2 z atmosféry. Jenže odstranění tak obrovského množství CO2 z atmosféry by z energetického a tím i ekonomického hlediska bylo natolik náročné, že se celá tato koncepce pragmatikům, nedbajícím emocí nebo ideálů, jeví jako utopická.

Jinak řečeno, zastavit všechny důsledky klimatické změny a vrátit klimatický systém do stavu před průmyslovou revolucí mávnutím čarovného proutku nejde. Namísto toho se vědecké týmy již zabývají otázkou jak dlouho po dosažení čisté nuly v případě emisí CO2 bude teplota ještě růst a o kolik. Co se však stane s ostatními skleníkovými plyny? Pokud bychom v roce 2050 měli nulové emise CO2, ale stále významné emise metanu, oxidu dusného atd., jejich vliv bude ještě nějakou dobu pokračovat. Proto IPCC rozlišuje net-zero CO2 a net-zero GHG coby skleníkových plynů. V modelových scénářích, které stabilizují oteplování, je tedy třeba výrazně omezit i ostatní skleníkové plyny. Co ale můžeme v příštích letech očekávat s poměrně vysokou jistotou?

V roce 2050, na který si Evropská unie maluje snížení emisí CO2 na čistou nulu, bude dozajista teplota poblíž trochu děsivého maxima dosaženého danou emisní trajektorií. Což sice bude až za více než 20 let a většina spoluobčanů důchodového věku se toho nejspíše nedožije. Obzvláště když vlny veder s sebou běžně přináší i zvýšenou úmrtnost. Pak ale ani jim takový výhled nemůže být lhostejný, když při dalších výkyvech počasí se extrémního horka ani provázejícího jej sucha nezbavíme.

Inu, je pravda, že s výkyvy počasí nejde bojovat. Ale je možné se na ně připravit.