Jednoznačným viníkem, proč pravda  prohrává, jsou naše soudy.

Mám na mysli případ poslanců (Tluchoř a spol.), které policie obvinila z korupce. Tito poslanci se nedokázali smířit s tím, že jejich strana nedodržuje volební sliby a raději se vzdali poslaneckého mandátu. Policie je ve vykonstruovaném procesu obvinila, že se dopustili trestného činu a potupným způsobem je uvrhla do vazby. Nejdříve zřejmě přišel podnět, že se poslanci mohli trestného činu dopustit. Soudce toto podezření uznal za možné a povolil použít mimořádných prostředků ke sledování celé skupiny občanů (telefonické odposlechy). Policie dospěla k závěru, že má dostatečné důkazy a skupinu pozatýkala. Jakého trestného činu se dopustili, je otázkou pro mága. Poslanci nepochybně jednali v dobré víře, aby bývalá vláda mohla dál vládnout.

 Pro každého občana platí presumpce neviny. V právním státě jen za konkrétní trestný čin (nebo za nepochybný důkaz, že k trestnému činu došlo – třeba 7 milionů v krabici) může být občan obtěžován policií. V naší republice to neplatí. I když máme stranu, která má ve svém názvu „práva občanů“, rozhodně se tímto případem nezabývá.  Dokonce její kandidující poslanec je současným ministrem vnitra. Při nástupu do funkce sliboval, že uvedený případ bude rychle vyřešen. Smutné je, že asi většině občanů to nepřipadá divné. Jsme vychovaní totalitní ideologií.

 V daném případě navíc fatálně selhaly naše soudy. Soudce prvního stupně, soudci Krajského soudu i soudci Nejvyššího soudu měli na misce vah „obvinění z neprokázaného trestného činu“ a "občanská práva občanů a poslanců". Všichni soudci rozhodli ve prospěch jakéhosi neexistujícího trestného činu, a občany nechali ve vazbě.

Takové věci by se soudcům v právním státě stávat neměly.