Je či není Česko Arizóna,

…pravých mužů zóna, kde se ve znamení pokroku střílí rovnou od boku…!? Řádění šílených střelců bývalo dříve především doménou skoro ve všem liberálně volnější Ameriky, země to neomezených možností. Jenže svět se už dávno nedělí jenom na ni a ten jeho zaprděný zbytek. Jako u Verdůnu se střílí na severu, jihu a východě, ale také např. u protinožců.  

Absurditu situace samotné nikdy nelze v plném rozsahu i dosahu pochopit ani vysvětlit, ale hlavně – NIKDY ji nelze (jako třeba film) přetočit zpátky! Ani následná, byť sebevícnejerudovanější debata už mrtvé nevzkřísí. Následky svých příčin totiž často odnášejí právě nevinné oběti. Veřejnost je zas a znova šokována, pozůstalí jsou zdrceni, a jediné co můžeme dělat my, je upřímně s nimi soucítit…

Jak upozorňuje psycholog Daniel Štrobl, na rozdíl od té nedávno minulé, dnešní mediální doba informací šířených leckdy v přímém přenosu zasévá do společnosti zvláštní – a dost nakažlivou – infekci, při níž se depresemi sužovaní lidé nechávají inspirovat extremním chováním některých jedinců. A lék zatím nebyl vynalezen, a zřejmě (ani náhodou) nikdy nebude. Bohužel.

Zdeněk K. z Moravy na prahu dospělosti zplodil syna a postavil dům. I přesto, že jeho manželku trpí vážnou nemocí (schizofrenie), byl dříve znám jako kliďas, který doslova lpěl na své práci. Coby elektrotechnik s řadou odborných zkoušek a certifikátů byl svým okolím brán jako spolehlivý a ceněný řemeslník. Ovšem zhruba před deseti lety firma, v níž pracoval, zkolabovala…

Manželé přišli o práci a oba skončili na Úřadu práce. Hrdý pracant údajně nechtěl vzít práci pod svou kvalifikaci, takže se postupem času začal povahově měnit a stranit lidí. Zřejmě mu nepřidal ani zhoršující se stav manželky, díky kterému se pro své sousedy stali nechtěnými, a to tak, že velmi. Smutnou ironií osudu proto je, že naakumulovaná frustrace vyvrcholila v restauraci DRUŽBA, kdy po běsnění Zdeňka K. zůstalo na zemi ležet osm bezvládných těl, včetně střelce.

Znovu připomínám, že jsem se zprvu nechtěl účastnit veřejné diskuse k případu. Je smutný a slušného člověka prostě musí rozhodit. Všechny teď trápí jediná otázka. Selhal jedinec nebo společnost? Mimo je i syn mnohonásobného vraha, který nechápe, co se stalo. Upřímnou soustrast proto tímto směřuji nejen k pozůstalým, ale i k němu.

V žádném případě však nechci, aby můj text vyzněl tak, že tady snáším argumenty ve prospěch šíleného střelce. To kategoricky a předem odmítám. Jen se snažím zamyslet (a možná blbě!?) nad tím, kolik takových lidí mezi námi žije a jak rozpoznat blížící se nebezpečí výbuchu přetlakovaného kotle. Copak může někdo vědět KDO, anebo CO je oním příslovečně pomyslným polínkem přiloženým navíc!?

„Nezabíjí střelná zbraň, nýbrž člověk se zlým úmyslem,“ říká expert policejního prezidia Libor S., který přiznává, že mezi lidmi jsou deseti, resp. možná i statisíce nelegálně držených zbraní. Ano, tak to prostě je, jakože neexistují špinavé peníze, neboť to jen lidi je berou do špinavých pracek. Média teď spekulují o tom, že v tomto případě jde snad o selhání lékaře, který měl před udělením souhlasu s vydáním zbrojního pasu rozpoznat, že střelec není psychicky v pořádku. Promiňte, ale to mi rozhodně nepřipadá moc fér, i když co vlastně dneska je!?

To už bychom ale rovnou mohli obvinit onu firmu, že Zdeňka K. svým kolapsem připravila nejen o práci, ale zároveň jej nasměrovala na cestu do pekel. Anebo ještě líp. Nemohou za to všechny naše vlády po sametu, které všem vytvářejí natolik „rovné“ podmínky pro podnikání, že živnostníci, firmičky i firmy kolabují něžně a běžně jedna po druhé a zoufalých lidí bez práce, naděje a s absencí smyslu života tak rapidně přibývá…!?