Nekázeň je velkým problémem nejen našeho školství. Agresivita roste a učitel byl již při vyučování zavražděn. Dočkáme se i školního atentátu. Domnívám se, že to je jen otázka času
Stanislav Bendl: Ukázněná třída aneb Kázeňské minimum pro učitele, Triton, Praha, 2005, brož. 304 str.
Třetina začínajících učitelů má problémy s kázní. Tento poznatek vyplývá z kniha Průcha Jan: Moderní pedagogika, Portál, 4. přepracované vydání. (Na trhu je již páté vydání této knihy prof. Průchy, ale to jsem zatím nečetl) Kázeň je proto velmi důležitou okolností práce učitele a dalších profesí, pracujících s mládeží.
Kniha Stanislava Bendla má předmluvu a deset kapitol a seznam literatury. V první kapitole se zabývá některými díly dětské literatury, v nichž se řeší otázka kázně dětí. Např. Cituje knihu Jana Karafiáta Broučci, kterou česká populace dobře zná. Některé citované knihy řeší kázeň v souvislosti s náboženstvím a dalšími okolnostmi, které byly běžné v minulosti. Druhá kapitola „Kázeň jako ochrana žáků i učitelů“ uvádí v jejím úvodu, že část učitelů odchází ze školství kvůli rostoucí nekázni a násilí. Autor knihy uvádí v textu konkrétní příklady nekázně nebo cituje zahraniční zkušenosti s problematikou. Třetí kapitola „Vymezení a reinterpretace kázně“ uvádí, že existují různé definice kázně a hovoří o novém rámci výchovy v dnešní době. Klade se důraz na sebekázeň, sebeovládání, sebevýchovu, odpovědnost za své chování a život. Čtvrtá kapitola „Projevy školní nekázně“ je velmi stručná a začíná citací dílčích šetření a opakování konstatování České školní inspekce o tendenci růstu počtu kázeňských problémů základních škol. Jak se uvádí, roste výskyt šikany, problémy s drogami, dětskou kriminalitou, rasismu. Pátá kapitola „Diagnostika (ne)kázně začíná konstatováním, že základním předpokladem prevence a nápravy nekázně je odhalení její existence. Ovšem šikana zůstává očím učitelů skryta i kvůli neochotě obětí upozornit na problém. Ovšem představa autora knihy, že si každý druhý učitel či škola uspořádá vlastní šetření příčin nekázně, se mi jeví jako scestná. Myslím, že učitelé nemají kapacity, aby si potom ještě vyhodnocovali a analyzovali výsledky takového šetření či výzkumu. Jako začínající učitel jsem nejen já na škole, kde jsem učil, řešil nekázeň. Ovšem vedení školy přistupovalo k problému značně výběrově, některým učitelům se otloukalo o hlavu, že ředitel aj. Nejsou spokojeni s kázní při vyučování, neboli učitelé zůstávali bez pomoci, zatímco problémy jiných učitelů řešila půlka školy. Nepochybuji, že se tomu tak děje i dnes, že tedy část učitelů a jiných pedagogických pracovníků zůstává napospas svým problémům. Tato kapitola je velmi rozsáhlá a zabývá se i vyhodnocením případného šetření či pozorování nekázně.
Šestá kapitola „Příčiny (faktory) nekázně“ na samém začátkü zmiňuje příčiny nekázně, biologické, vliv prostředí či dílčí situace a poznamenává, že stejné faktory nepůsobí stejně na všechny žáky. Hovoří o kruhové kauzalitě, tedy že problémy v některé oblasti zvyšují riziko nevhodného chování v jiné oblasti a toto nevhodné chování zpětně zesilují problémy v původní oblasti. Tedym ře problémy v oblasti volného času, sociální zdatnosti, rodinného systému či vztahu s vrstevníkx zvyšujáí riziko užívání drog ajejich konzumace následně zhoršuje problémy ve výše jmenovaných oblastech.
Autor knihy uvádí schéma faktorů podílejících se na projevech nekázně a popisuje speciální teorie nevhodného chování. I tato kapitola, stejně jako předchozí, je velmi rozsáhlá.
Sedmá kapitola „Modifikace chování (techniky založené na operantním podmiňování)“ začíná slovy o behaviorální psychologii Skinnera a jeho spolupracovníků a její aplikací pro výchovu ve škole. Na konkrétních příkladech popisuje autor, jak potlačovat negativní chování a naopak posilovat žádoucí chování. Tato kapitola je nejdůležitější částí knihy, co se týká metod, jak řešit nekázeň ve škole, ale je třeba konstatovat, že každý učitel nebude zdatným psychologem.
Osmá kapitola, která je pro změnu velmi stručná, na počátku uvádí portrét ukázněného žáka a v závěru jako východisko školní kázně uvádí uvědomění si faktu, že určitá míra nekázně je přirozená. Tedy učitelé by neměli dělat dalekosáhlé závěry o zkaženosti dnešních dětí, každý byl kdysi dítětem.
Předposlední část „Opatření na podporu kázně ve škole“ cituje různé názory, jak řešit problémy ve škole, např. instalace bezpečnéostníchn rámů, zavedení kamerových systémů, nebo příznání statutu veřejného činitele učitelům. Dále autor knihy uvádí několik řešení nekázně žáků ve školách, z nichž některé jsou utopií, jako např. zrušení škol atd. Dále však píše o různých specifických kázeňských programech, ale také aspektech architektonických, hygienických nebo akustických či ergonomických pro řešení kázně. Celkem tak autor knihy uvažuje o opatřeních na podporu kázně o několika platformách: škola, (viz výše), vedení školy, učitelí a žáci. Autor knihy podrobně popisuje různá opatření, včetně moderních či módních, jako jsou poznávací zájezdy nebo seznamovací kurzy. Kniha popisuje různá opatření některých škol např. pro oblast šikany.
Poslední část „Závěr“ líčí, jak škola, teorie a praxe školní kázně procházela historickým vývojem a uvádí odkaz nejcýznamnějších odborníků na pedagogiku, nejen Komenského či Makarenka. Úplný závěr pak logicky patří seznamu literatury.
Kniha řeší některé otázky kázně a neukázněného chování žáků, bohužel ne vždy nabízí jednoduchá řešení, která asi v dnešní době nemusí vždy existovat, ale konstatování, že u každého žáka může být příčina jiná a na každého působí něco jiného, se mi jeví, jako velmi vágní. Autor opomíjí problém drog, který je u nás velmi důležitý, protože se ze statistik dozvídáme, že jsem na prvním místě v Evropě, co se týká experimentů mládeže s drogami. Ale problém drog by byl logicky na ne jednu, ale několik knih.
RNDr. Karel Vašíček, exučitel
