Fyzický zákrok proti žákovi byl v pořádku, řekla školní inspekce..

  Poprvé v historii se školské orgány či ministerstvo nebo krajský úřad zastaly učitele či školy, když došlo k fyzickému incidentu mezi žákem, či studentem a učitelem.

Pracoval jsem jako učitel 3,5 roku na dvou vojenských školách a jednom učilišti v Pardubicích. Potom jsem ze školství naprosto znechucen odešel, doufám, že navždy. Konflikty byly na denním pořádku, občas i nějaká strkanice. Opravdu jsem se rozčílil cca 1x za rok a pak jsem občas někomu jednu střelil. Je, myslím, příznačné, že ti „študenti“ tvrdili: „My Vám můžeme nadávat a Vy nás nesmíte uhodit“.

Na vojenské škole jsem měl takový incident jeden. Student obtěžoval, aktivně narušoval výuku, odmítal opustit třídu. Tak jsem jej chytil za ruku a vyvedl ze třídy. „Spoluštudenti“ mu poradili, ať jde ke školnímu lékaři a ten konstatoval, že má na ruce nějakou modřinu. Podotýkám, že i při vyvádění ze třídy kladl odpor. Vedeni školy ale postupovalo jinak, že student očekával. Student dostal podmíneně vyloučení, neboť evidentně spáchal přestupek. Já jsem byl po nějaké době za trest přeložen k normálnímu útvaru. Na škole jsem učil jako voják základní prezenční služby.

Žádné protekční dítě jsem nebyl. Moji rodiče, ani já jsme neměli, jak zajistit nějakou protekci. Škola využívala vojáky základní školy na pozice, které měl normálně vykonávat zaměstnanec. Neboli šetřila na platech. Neměli jsme víceméně žádné kazeňské pravomoce a vojáci z povolání aktivně podrývali naši autoritu tím, že nechali de facto naše podřízené, tedy žáky, kteří vykonávali dozorčí na rotě, aby nás kontrolovali, zda jsme neutekli přes plot na vycházku, atp.

Když jsem si stěžoval vedení vojenské školy, že mně žáci vyhrožují, že mě vyhodí z okna, tak se tomu vedení smálo: „Cha, cha, ještě Vám vyhrožují?“

Popř. nám naši nadřízení říkali, že nejsou spokojeni s kázní žáků na našich hodinách atd., ale když jedné zkušené soudružce učitelce odmítali žáci mazat tabul,  tak to soudruh ředitel vyřešil individuálními pohovory se všemi žáky ze třídy.

Nebylo to už na vojenské škole, ale na učilišti. Když tam jeden učeň druhého na hodině soudruha zástupce ředitele píchl kružítkem jaksi do zadní tváře hrdinově, tak to řešila půlka školy.

Když jsem se před několika lety setkal se spolužáky z univerzity a povídali jsme si, tak došlo i na podobné incidenty. Nebyl jsem v tom sám. Moji spolužáci mi řekli, že dali facku studentovi a řešilo se to až na ministerstvo. Jiná moje spolužačka dala rovněž někomu pár facek a postižený si stěžoval, že mu údajně rozbila brýle za několik tisíc korun.

Když před několika lety přednášel na univerzitě v Pardubicích jeden profesor a po přednášce jsme šli do restaurace, tak jsem vyprávěl, že jsem při hodině odmítl pustit učně na toaletu s tím, že na to má přestávku. Tak pan profesor řekl, že jsem porušil jeho lidská práva.

Pan profesor budoucí instalatéry či zámečníky nikdy neučil, tak nevěděl, jak to v praxi vypadá, když má někdo učit nemotivované asertivní či agresivní „študenty“. Podotýkám, že když byl na mé hodině zástupce ředitele, tak se jeden učeň přihlásil a chtěl jít na toaletu, aby ukázal, jak jim „ubližuji“ Odmítl jsem. A soudruh zástupce mi řekl po hodině, proč jsem jej nepustil, tak jsem odvětil, že když ho pustím a on se tam pozabijí, tak se mi řekne, proč jsem jej pustil a když jej nepustím, tak je to taky špatně.

Podotýkám, že kdyby přinesl potvrzení od lékaře, tak by to vypadalo jinak. Dnes se to na některých školách řeší tak, že ve třídě je tlačítko, učitel jej stiskne a někdo přijde a doprovodí žáka na toaletu.

Podobnou příhodu vyprávěl, myslím, i ředitel jednoho gymnázia. Student třikrát během hodiny šel na záchod. Když mu to potřetí učitel nedovolil, tak vykonal potřebu ve třídě do umyvadla. Dostal trojku z chování. Rodiče, místo aby dítěti vyčinili, obrátili se na krajský úřad a ten rozhodl, že škola pochybila a trojku z chování zrušilo. Tak může rozhodnout ten, který netuší, jak to reálně na školách vypadá.

Vraťme se k incidentu, který mě přiměl, sesmolit tento příspěvek.

Průběh můžete vidět zde:

https://tv.idnes.cz/domaci/zakladni-skola-ucitel-video-zaci-agresivita-zakrok-skolni-inspekce.V190711_145830_idnestv_iri

V předchozích případech vždy krajský úřad či školní inspekce nebo ministerstvo rozhodly v neprospěch učitele. Jednou to po nějaké době skončilo sebevraždou učitele, který musel opustit školství. Zřejmě vyhazov z práce nebyl jedinou příčinou této sebevraždy.

Bývalá ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková prohlásila, když se řešil podobný incident, že „nedovolíme, aby někdo bil naše děti“, atp.

Pouze v jednom případě rozhodl tehdejší ministr školství Ivan Pilip (který byl mimo jiné časopisem Moderní vyučování označen před lety za nejhoršího ministra školství v naší demokratické historii) jinak.

Ředitelka školy naplácalo jednomu „nezbedníkovi“ pravítkem na zadek. Tehdejší školský úřad rozhodl, že učitelka ve školství skončí. Případ se dostal až na ministerstvo a to rozhodlo, že ředitelka zůstane na škole na své pozici a potrestalo jak ředitelku školy, tak vedoucího školského úřadu dočasným snížením osobního ohodnocení.

V dalších případech byla definitivně zničena kariéra učitele či učitelky, kteří někoho „zpacifikovali|“.

Když jsem o své osobní zkušenosti hovořil se svou sestrou, učitelkou na základní škole  a se svou spolužačkou, rovněž celoživotní učitelkou na základní škole, tak obě nezávisle na sobě prohlásily, že „kázeň si musí učitel nastolit sám"..

Tak tedy jinak to vypadá v páté třídě a jinak s budoucími číšniky atd.

Pokud chcete vidět, jak to vypadá někdy na našich školách, podívejte se na pořad České televize „Pološero“ s podtitulem „Jsem učitel, kdo je míň“.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/216562222000008-polosero-jsem-ucitel-kdo-je-min/

Do tohoto pořadu natočila Česká televize cca 95 minutový rozhovor se mnou o mých pedagogických zážitcích. Nakonec tento můj příběh do pořadu nezařadila, neptal jsem se proč, možná i proto, že příběhy jiných učitelů byly drastičtější.

Pravý doktor přírodních věd Karel Vašíček