Nebudu se zabývat nedostupnosti práva a zvěrstev v souladu se zákonem, protože se o tom konečně začalo otevřeně mluvit. Nebudu si přihřívat polívčičku, dnes mě zajímá vzpomínka na Karla Kryla. Zajímá mě dvacetiletá vzpomínka na datum 3. března 1994. Do té doby jeho písničky v jednoduchém kytarovém doprovodu burcovaly české veřejné mínění a odhalovaly pravdu o zpupnosti mocipánů a jejich posluhovačů. Tím více, že opět zazněly z exilu.
„Demokracie není pohodlná věc a je třeba se jí učit, aby nám někdo tuhle krásnou revoluci neukrad. Je to práce tichých dní a dlouhého rozvažování. Otázka taktiky, ne taktizování a strategie.“ Řekl Karel Kryl po návratu z Mnichova, při prvním kontaktu s novináři.
Potom v prosinci zazpíval z balkónu Melantrichu i na mnoha jiných mítincích. Je to k neuvěření, ale počátkem devadesátých let byl Karel Kryl znovu za rebela. Snad proto,že nesdílel bezmezné nadšení, že byl odpůrcem rozdělení Československa? Měl do médií jen omezený přístup, přitom byl mimořádně nadaný básník, písničkář i komentátor. Na těch málo koncertech, co mohl, nebo chtěl vystoupit, četl i svoje básně. Jestli to se Havlovskému, „pravdoláskovému“ režimu nelíbilo? Nebudu nosit dříví do lesa a o pozdějším ješitnému prezidentu Klausovi v téhle vzpomínce mluvit nechci .
„Demokracie vzkvétá, byť s kosmetickou vadou, ti co kradli po léta teď dvojnásobně kradou, ti kdo nás léta týrali nás vyhazují z práce a z těch, kdo opravdově zpívali, dnes nadělali zrádce…
Demokracie dozrává do žaludečních vředů, bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů. A je to mýlka soukromá snad z optického klamu, že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.“
Ještě podruhé jsem si dovolil použít Krylova slova a ještě jednou opakuji slova mého titulku; země lhostejnosti. Mimo všeho jiného i ke Karlu Krylovi. Zemřel v Mnichově 3. března 1994, letos 12. dubna by se dožil sedmdesáti let. Alespoň, že mu bylo splněno přání spočinout v rodné zemi.
