Sám sebe jsem včera zklamal, když jsem čudlík na televizi zmáčknout nedokázal. Paní Jílková se svým pořadem „Máte slovo“ na ČT je tak uhrančivá… asi jako když si ulomíte zub. Jazyk už máte bolavý, ale do díry po zubu se ten jazyk cpe dál. Debaty tohohle typu nemají nikdy valnou úroveň, ale ta poslední o uprchlících před vlastním náboženstvím, byla obzvláště povedená. I k jinému tématu se málokdy najdou diskutující, kteří se vzájemně poslouchají, tentokrát byli všichni vzájemně a úplně „hluší.“
Jsem přesvědčen, že paní moderátorka tu hluchotu ještě podporovala. Jakmile někdo ukročil do historie, byl umlčen a poučen, že debata je o pomoci imigrantům. Jako by paní Jílkové hluchotu někdo naordinoval. Komu záleží na tom, aby příčiny, dnes již světového požáru byly zamlčeny? Řekl bych, že tuhle důležitou otázku, částečně odpověděl nějaký divák z publika. Pravil, že byl islám mírumilovný tisíc čtyři sta let až do doby, když v roce 1979 napadl Sovětský Svaz Afghanistán. Těch tisíc let je hloupost, ale vražedný, islámský terorizmus, se od války v Avghanistánu může datovat.
Západ včele s USA měl na dálném východě a v severní Africe „svoje zájmy“ již dávno. Jenže tentokrát začal vyzbrojovat mudžáhidy a piplat Al–Kájdu, až stvořil mnohohlavou saň. Po nesmyslné válce v Iráku následovala řetězová reakce dalšího zmaru. Věří snad někdo, že tisícihlavý drak spadl s islámského nebe sám od sebe? Čím dříve pochopíme, že arabové nikdy nebudou nosit kabáty evropského střihu, tím lépe!
Podle islámského práva je svět rozdělen na tři části: dár al - islám (území islámu), dár as-sulh (území mírových dohod) - to znamená země, se kterými byla uzavřena smlouva a nakonec dár al-harb (území války.) To jsou zbývající území. Islámské právo k zemím skupiny „území války“ nezná jiný vztah, než „svatou válku“ – džihád.
Celým dějinám islámu vládne idea dobytí křesťanských zemí západní Evropy a Poslušnost k pravidlu „svaté války“ vysvětluje důvod, proč je historie islámu historií nekončícího válčení za dobytí Východořímské říše, jejíž metropolí byl Konstantinopolis (Cařihrad). Po staletí proti sobě stály islám a křesťanství v hrozných bitvách, které vedly na jedné straně k dobytí Cařihradu v roce 1453, Bulharska a Řecka a na druhé straně k porážce Osmanské říše v námořní bitvě u Lepanta z roku 1571 (v této bitvě porazilo spojené španělské, benátské a papežské loďstvo flotilu Osmanské říše, která tak ztratila převahu ve Středomoří ; (zdroj Encyklopedie Diderot).
V celé své historii islám ukazoval svoji válečnickou tvář a dobyvačného ducha pro slávu Alláhovu. Také proti „modloslužebníkům“, kteří si musejí zvolit mezi konverzí k islámu nebo smrtí. S „lidmi knihy“ (křesťané, Židé a lidé ze Sáby), musí muslimové „bojovat, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi“. (Korán, Súra 9,29).
Podle muslimského práva jsou křesťané, Židé a stoupenci jiných náboženství, žijící v muslimském státu, podřadnou sociální skupinou, a to navzdory tomu, že mohou být stejné rasy, jazyka či původu jako většinové muslimské obyvatelstvo. Islámské právo nezná pojetí národa a občanství, ale pouze pojem umma, což značí jediné islámské společenství; Z tohoto důvodu může každý muslim, neboť je příslušníkem společenství umma, žít v jakékoliv islámské zemi jako by to byl jeho domov. Stává se tak subjektem stejného právního řádu, má podobné zvyky a těší se stejnému společenskému postavení. Proč tedy všichni utíkají do Evropy???
Jak rád bych se nepatlal v problémech muslimského světa a světa vůbec, v umělých problémech Evropy a sám sobě naordinoval pohodu a klid. Probíral se jenom krásami života a nezávislosti stáří. S nadhledem pohlížel na pachtění za majetkem, nebo nezvladatelnou touhu poroučet druhým. Jenomže nemám čudlík!
