Tam za mořem piva...

Jednou snad, někdy budeme žít v zemi, kde buldoci mají gumové zuby a hlídaj vandráci. Nebo, kde laskavá hospodyňka šuká po kuchyni a pro pírko za plot skočí. Okolo bude přátelský svět, něco jako Staré bělidlo. A lidé budou vyprávět, jeden druhému naslouchat, aby si oddechli od hrůzných zpráv.

I když v dnešní době není moderní zabývat se minulostí, snad teď v době adventu, mě i mladí  prominou. Rád vzpomínám na chvilky z dětství, když babička na peci sušila šišky pro husy. V podvečer jsme se mnohdy posadili na vychládající pláty kamen a vyprávěli. Světnici osvětloval blikající plamen petrolejky a já se těšil na Ježíška. Bylo mně úplně jedno, že  elektrická energie byla důležitější pro průmysl a plnění komunistického, pětiletého plánu.

Potom, každé ráno, husí čekalo krmení. Babička husu zaklekla a namočené šišky, postrkované lidskou rukou, putovaly do volete. Před vánočními svátky už byla husa sádelnatá, že se sotva postavila na nohy. Někdy jsem, chudáka husu litoval. Nelíbilo se mi, že musí polykat i když se jí nechce. Když jsem se později zakousl do krajíce chleba se stékajícím husím sádlem, jsem zapomněl.

Z té doby mně však utkvělo v paměti že dříve lidé opravdově věřili. V rodinu, ve vlast a národ, slovu, starým zvykům, pohádkám i v Boha. Někdo i v komunismus…  Ne všechna víra a ideje byly správné, ale jedno té době nelze upřít. Člověk žil s vírou něčeho vyššího, s vědomím něčeho většího a hlavně sounáležitosti. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že dnes hraje každý jen sám za sebe.

Kde se tohle nové náboženství Velkého Ega vzalo? Samozřejmě – lidé se drží příkladů! Máme politiky, schopné zřeknout se nakradeného majetku? Vůdce schopné pozvednout morálku společnosti, svým osobním příkladem? Těžko říci. Všichni jsme si velmi, ale velmi rychle, zvykli na pohodlí, spotřebu a konzum. Otevřeně, nebo skrytě závidíme kdo si kupuje větší dobroty, značkové zboží a kdo odjíždí na vzdálenější dovolenou.

Jóó za tím mořem piva zakázali práci, stromy jsou plný cigaret a stohy s koupelnama. Myslím, že tuhle písničku zpíval Jan Werich. Jenomže tehdy jsme dokázali rozpoznat, že je to satira. (Označení pro žánr využívající komičnosti, výsměchu a ironie ke kritice nedostatků a záporných jevů.)