Sto let státnosti.

Máme století naší vlasti slavit? A mají Češi za stoleté trvání republiky dost svých hrdinů? Letce RAF z II. světové války, jenž skončili v komunistických kriminálech? Nebo bratry Mašíny?Pronásledují nás samé otázky.

Také lenost je pro většinu z nás vrozená a většině lidí je přirozená. Je to normální a v politice z toho plyne i stálé hledání důvěry v někoho, kdo za nás vyřeší třeba i soukromé životní problémy. Není proto hlavní postavou dneška Andrej Babiš? Vždy jsme si někoho našli, kdo zařídí, co národ potřebuje. Komunisti po válce, socialisti s lidskou tváří v roce 1968, Havel v potrhaném sametovém kabátě, Václav Klaus, který nechtěl vidět špinavé peníze, nebo je to „ utržený vagon,“ současný prezident Zeman?

Nestyďme se.

První Masarykovu republiku po dvaceti tvořivých letech ukončil německý fašizmus a po válce přišel Vítězný únor roku 1948. Je dlužno říci, že vláda jedné strany začala svobodnými volbami a Československou republiku zdědila. S vyspělým strojírenstvím a demokracií, kterou záviděli všichni kolem. Bylo by to na zvláštní povídání o tom, jak jsme prohospodařili hrdost na vlast, národ a vlastenectví.

Přispěla k tomu jenom padesátá léta minulého století a vláda jedné strany? V té době jsem byl dítě a potvrzuji, že za totalitní komunistické vlády jsme strádali. Dlouho existovaly potravinové příděly a v roce 1953, při měnové reformě jsme přišli o všechny úspory. Elektřina se šetřila pro průmysl a já jsem školní domácí úlohy často psal při světle petrolejové lampy. Jenomže; tak – nějak, sousedi na svou lidskou a profesní hrdost, vlastenectví a národ, nikdy nezapomínali. Ve škole jsme zpívali: “Děduška maroz, jolku nám priňos,“ ale doma nás čekal vánoční stromeček a dárky od Ježíška.

Když jsem musel do učení, na kontě našeho státu řízeného diktaturou RVHP jsme ku podivu měli mnoho světových úspěchů. Na příklad, motocykly Jawa a ČZ vyvážené do celého světa, unikátní konstrukci osobních, nebo nákladních automobilů Tatra. Škoda - Liaz autobusy, výrobu tramvají a z ČKD lokomotivy, na které Sovětský svaz dával štítky Made in USSR. Měli jsme vlastní výrobu osvědčených dvoumotorových dopravních letadel L-410, akrobatických letadel Zlín a závodních větroňů Blaník. Traktory Zetor jezdily po polích i v Africe a naše obráběcí stroje se podílely na průmyslové revoluci začátku sedmdesátých let.

Také nás světové výstavy v Bruselu, nebo Montrealu i Ósace, přes útisk RVHP a nesvobodu, vynesly na piedestal světovosti. Měli jsme největší návštěvnost svých pavilonů, v nichž cizinci v úžasu sledovali unikátní Laternu Magiku či Kinematograf. Měli jsme své světové vynálezce, jako byl Wichterle, nositele Nobelových cen či filmových Oscarů. Světovou špičkou byli a podnes jsou filmoví režiséři Forman, Menzel, Krejčík. A nesmím zapomenout na sport, kde jsme byli světoví v hokeji, atletice, kolové, volejbalu, motokrosu, cyklokrosu a zápasnických a vzpěračských disciplínách.

Blahorodí a samoděržaví – nestyďte se za voliče.

Pokud jde o hrdiny, nestyďte se přidat ještě hrdiny posledních devětadvaceti let. Nejsou to naši vyvolení poslanci pro Brusel, nebo domácí rádoby - politici, ale odvážní lidé, kteří se nepřizpůsobili dnešní pokřivené morálce a jejímu výkladu. Ne náhodou podobnému marxismu. Jsou to lidé, kteří „jenom“ zachránili život jinému před násilníkem, nebo při dopravní nehodě, nebo když starého člověka převedli přes frekventovanou silnici. To jsou ti neznámí, kteří drží laťku skutečných morálních hodnot ve společnosti a svým příkladem je předávají dál.

Přítomnost po sto letech.

Ve stoletém rámci, se ještě vrátím ke zmíněnému šedesátému osmému roku minulého století. Zatím – co my si užívali socializmu s lidskou tváří, na západ od našich hranic řádili Hippies - květinové děti. Odmítali vlastenecké cítění a prosazovali kosmopolitizmus, prosazovali spontánní chování, volné nebo žádné oblečení.  Chlapci nosili dlouhé vlasy a korálky proti většinové metrosexualitě. V té době byla také populární teorie, že socialistický a kapitalistický systém se budou sbližovat, až k nerozeznání.

Přiznávám, že se mně socializmus s lidskou tváří, květinové děti a především současnost, jeví v mlhách pochyb. Snad bych to mohl vyjádřit citátem amerického dramatika Arthura Millera: „Epocha končí, když vyčerpá své základní iluze.“  Když pozoruji Evropskou unii a snahu nikým nevolených byrokratů typu J.C. Junckera, jak tvoří evropský superstrát, představuji si  C.K. Rakousko – Uhersko a obraz císaře Fantiška Josefa, jak ho hospodský Palivec dal na půdu, aby na něj nesrali mouchy.

Konec?

Existuje vůbec ten západ, kterému se většina našich občanů, přikrytá Havlovým potrhaným sametem, chtěla vyrovnat? Určitě ne! Dnes je sešněrován liberálním neomarxizmem, který vyprodukoval multikulturalismus a samozřejmě i politickou korektnost, která nedovoluje otevřeně pojmenovat hrozící nebezpečí.  Na konec jenom dodám, že místo politické korektnosti bychom neměli být lhostejní k minulosti a hlavně k naší budoucnosti.