Je mi smutno, když mnoho posledních dnů do vánočního času nepatří. Od házení vajec po prezidentovi, přes rozhádanou sněmovnu kvůli svým platům, až po vybuchlé muniční sklady. Lidé se sami sobě vzdalují, nejsou schopni odpouštět, naslouchat druhému a být k sobě vstřícnější. Nerad dodávám, že vedle adventního rozjímání a vzájemného porozumění, se mnozí perou o svou vlastní jedinečnost.
Nebylo by spravedlivé za příčinu vyprchání kouzla vánoc označit jenom naše novodobé vůdce a jejich samoděržaví. Až příliš vstřícně, my všichni, se vzdáváme odkazu našich dědů a zbytečně rychle podléháme změnám životního stylu. Jako bychom zapomínali kdo jsme, že poroučení větru a dešti už dávno selhalo. At´ se to mocným líbí, nebo ne, všichni bychom měli naslouchat přírodě! Jaro a léto je obdobím aktivity a růstu, na podzim i v zimě ubývá světlo a příroda dostává oddech pro další tvořivé síly. Naši předci se těmito rytmy řídili, „my dokonalí, již dnes nemusíme?“
Měli bychom také vědět, že již v dávnověku, před Židy a Křesťany, zde existovaly prastaré, pohanské zvyky k oslavě slunovratu. Toho vyjímečného dne, kdy tma ztrácela nadvládu a vše živé se probouzelo do tepla a světla. Není náhoda, že jedním z hlavních symbolů křesťanských Vánoc jsou svíčky. Židé v tomto období, dokonce slaví svátek světel – Chanuku. Zkrátka; okolnost, že se těžké zimní období plné mrazu mění a přibývá světla, bylo odjakživa důvodem k zamyšlení, radosti a oslavě.
Aby rozjímání nebylo tak smutné, přidám vzpomínku na dětství. My vesničtí kluci jsme se nikdy doma mnoho nezdržovali. Ale odpoledne před Štědrým večerem to bylo jinak. Musel jsem být z domu vykázán. Ten den mně nějaké vnitřní rozechvění, ani nedovolilo klukovské hry prožívat naplno. I ve hře na partyzány mně bylo jedno, jestli jsem byl Němčour, nebo partyzán. Nemohl jsem se dočkat večera.
Když potom; konečně vzal děda do rukou zvoneček, přišel očekávaný okamžik. Vstoupili jsme do svátečně vyzdobeného pokoje. Na stolku se vyjímal voňavý a nazdobený stromeček, na něm zavěšené cukroví a jablíčka, až se ohýbaly větvičky. Přitom ještě musel nést hořící svíčky. Také oheň v kamnech čaroval. Na stropě si hrály plamínky a spolu se svíčkami dokreslovaly můj posvátný údiv. Po špičkách přicházel čas na dárky, které přinesl tajemný Ježíšek.
Ošálit paměť se nevyplácí, proto musím vzpomenout ještě další zážitek té doby. Už před vánočními prázdninami se v tělocvičně naší školy, objevil velký strom až ke stropu. Museli jsme mu říkat Jólka. Vyprávěli jsme si o sovětských dětech a Voloďovi Uljanovovi, Čuk a Gekovi a četli si o Synovi pluku. Zkrátka; soudružky učitelky a Děda mráz se hodně snažili, přesto našeho českého Ježíška v nás, neměli šanci porazit.
Opravdu, ale opravdu nechci své smutné rozjímání, dělat ještě smutnější, ani se nechci rouhat! Jenomže s odstupem času, ta komunizmem vykloubená doba mého dětství, se nezdála tak vlezlá a zlomyslná, jakou prožívají děti dnes. Neumím vyjmenovat novodobé Santa Klause a všechna lákadla, co ovlivňují naše současné životy. Jsem si však docela jistý, že současná změna životního stylu jde proti samotnému člověku. Okolí je plné neporozumění, násilí a agresivních reklam. Bohužel, ve vánočních a předvánočních dnech neklid a stres vrcholí.
Snad proto jsem dnešní adventní zamyšlení, nazval smutným rozjímáním. Hezké dny!
