Šmíra.

Lidé málokdy snášejí šmíru ve svém okolí, ale co je za humny mnohé z nás nezajímá. Myslíte, že poslanecká sněmovna je už za humny? Nebo je blíž, než bychom si přáli? Koho z nás netrápí, co ti herci předvádějí? Nastavují zrcadlo poměrům ze kterých vzešli? Nebo si političtí herci za dvacet let dokázali vytvořit vlastní, nové tvůrčí klima?

Dost už bylo otázek! Kdo někdy sleduje přímý přenos s parlamentu, jistě si udělá obrázek sám. V tomhle divadle bylo vždy kašparů o trochu víc, jenomže teď se převtělují na tragédy. Na programu, totiž, zbyla už jenom tragédie.

Když pominu projednávání reforem, na pořad se také dostavil zákon o třetím odboji. V televizi se na minutu mihla Naděžda Kavalírová s poslancem Bendou. Jedním z trapných kašparů, který v dospělosti vůbec nepoznal, jak se žije mimo poslaneckého divadla.V zákulisí si povídal  s předsedkyní konfederace politických vězňů, narozené v roce 1923.  Měl obě dvě uši zalehlé a neslyšel. Nechtěl slyšet jak se osmaosmdesátiletá paní, odsouzená ve vykonstruovaném procesu za vlastizradu a špionáž obává, že po schválení  odškodného se protikomunističtí odbojáři rozmnoží, třeba jako solární panely. Mimo jiné paní Kavalírová,  v roce 2011, podobně čelí vykonstruovaným obviněním stejně jako v roce 1956.

Řecký filosof Aristoteles říká, že tragedie musí končit katarzí, to znamená, vyčištěním. Kéž by! Od dob Aristotela uplynulo nějakých 2.400 let, a navíc, tehdy divadlo nebyla žádná šmíra!