Teda, dneska je zatím úterý a slavná mně nepřipadá ani středa před pětašedesáti lety. Možná proto, že tehdy mně byly pouhé tři roky. Přesto, mnohým z nás nezazlívám, že včera slavili významné datum významné události, jejíž trpké ovoce jsme sklízeli celých, dalších jedenačtyřicet let.
Než se dostanu ke včerejším oslavám, ještě odbočím. Byl jsem u toho, když jsme v listopadu roku 1989, u nás v Havlíčkově brodě, plané hrušně a jabloně zasazené v únoru 1948 káceli. Jenomže vykopávat kořeny, podle Václava Havla, už nebylo nutné. Pravil – nejsme jako oni! Dodnes se potýkám s myšlenkou, jestli to bylo domluvené, nebo jenom naivita snílka ve vleku profláknutých rudých hochštaplérů, jako byl Adamec, nebo Marián Čalfa.
A důsledky? Na dokreslení svého názoru, si ještě dovolím ocitovat svůj projev ze dne 27.11.1989, když se v pravé poledne ozvaly sirény ke generální stávce. Byla hrozná zima, ale Brodské náměstí Karla Havlíčka, snad zažilo největší shromáždění občanů, co si pamatuji. Trvalo dlouho než jsem se osmělil:
„Chtěl bych toto shromáždění pozdravit jménem svým i jménem Čs. Strany socialistické. Požadavky vyplývající ze vzácné shody nejširších společenských vrstev byly vyřčeny. Co bude dál? Někteří se ptají teď, někteří se zeptají později… nesmí však dojít ani k tomu, aby se ideály, především mládeže, rozplynuli v slibech, proklamacích a usneseních.To bychom se totiž, naší mládeži nemohli podívat do očí. Dejme průchod přirozenému demokratickému vývoji! Dopřejme sluchu každému z nás, snažme se, aby v naší republice člověk mohl žít jako člověk mezi lidmi! ...
Vrátím se k únorové středě roku 1948, jež byla o 41 let dřív. Její výročí je určitě slavné, tedy jak pro koho. Možná se teď rouhám, ale tvrdím, že včerejší oslavy komunistů u Gottwaldova hrobu jsou docela přirozeným vývojem. Přirozeným vývojem po listopadu 1989. Za chutný ptačí zob a liz v krmelcích, se modrá politika už dávno zaprodala. Spolu s ostatními „pravičáky“ si z veřejné služby lidem už dávno udělala soukromý kšeft. Oranžové růže už také voní jenom ve stranických sekretariátech ČSSD a pro lidi mnoho vůně nezbývá. Proč se tedy Sobotkové, Nečas, Kalousek a jiní tolik diví, že hysterický antikomunizmus nezabral?
Ještě dodám, že středa 25. února 1948 by už dávno nebyla slavná, kdyby se polistopadoví politici nezaprodali svým kšeftům a člověk mohl žít jako člověk mezi lidmi.
