Přes to vlak nejede.

Vzpomínám, že kdysi, zrovna když jsem pospíchal, spadly závory. Myslím železniční. Na dohled už byl vlak, klepání kol a zvláštní pocit pokory.Tehdy bylo všechno naše a všichni byli „vlastnictvím KSČ. Často se ptám, kde se brala ta pokora, úcta k ostatním lidem a hodnotám, jenž vytvořili naši otcové. Nenalézám odpověď

Snad proto se ještě se vracím k 17. listopadu. Také jsem se zapojil do „boje za svobodu a demokracii.“ Jenomže současně přišel Vaškův samet. Ideály pravdy a lásky začali praktikovat ti samí „vlastníci.“ Přidali se veksláci a zloději všech barev a odstínů. Zkrátka všichni, co první byli u lizu. Teď už nemusíme sametově lhát, ani skrývat chtíč po moci a majetku. Jenomže je nám, drtivé většině občanů, tahle výhoda houby platná.

Snad proto, že před třiadvaceti lety bylo zpočátku jenom nadšení. Potom chtíč po bohatství předběhl právo i řád. Poslední ránu morálce přinesla oranžovo-modrá oposmluvní taškařice. Jako predátor, modrý pták ovládl krajinu a na velkého bimba, vždycky nějaká kořist zbyla. Jenomže způsoby „utrhni, co můžeš,“ zdaleka všechno, ale všechno nevyřešily.

Sociální kritik Max Lerner jednou napsal: V Anglii vše, co není zakázáno, jest dovoleno.

V Německu je vše zakázáno, co není dovoleno.

Ve Francii je vše dovoleno i když je to zakázáno.

V Rusku je vše zakázáno i když je to dovoleno.

Kdo ví, co by tento pán napsal o Česku? Troufám si trošku napovědět:

V Česku všichni serou na všechny a na všechno.

Před spadlými závorami, již mnozí z nás čekají hodně netrpělivě. Jenomže železnice se také mnoho změnila. Koleje a výhybky zarezly, protože naši političtí šíbři je nepotřebují. Stačí jedna kolej. Vlaky se přetlačují a mašinfírové se hádají, komu svítí zelená. Nám zbylo jenom čekat, až šíbování skončí a vlak se rozjede.