Předvánoční (ne)pravdivý příběh.

Bylo těsně před vánočními svátky, když jsem na chodníku škobrtnul. Nebyla to hromada zámkové dlažby (jak by si mnohý myslel), ale úhledně přepásaný balíček tisícovek. Konečně se na mě usmálo štěstí. Místo dlažební kostky jsem sebou praštil o sto tisíc! V poloze ležícího střelce se rozhlédnu, rychlý pohyb a peníze jsou v kapse. Jestli mě někdo označí za nepoctivce – ať! Vždyť život se nemazlí s nikým.

Docela zvesela jsem z kalhot otřel trošku bláta a kráčel dál. Žádný vánoční úmysl jsem neměl, potřeboval jsem jenom koupit papíry do tiskárny. Papírnictví bylo na dohled a moje dobrá nálada čišela na všechny strany, když poklid prořízl ženský hlas: „Kde mám tržbu? Ukradli mi peníze!“ -Ticho. „Přišla jsem o sto tisíc,“ neznámá žena řekla již tišeji, jako by nechtěla vyrušovat samé nezaujaté pozorovatele. Balíček peněz mě pálil v kapse, až se mně teplo nepříjemně rozlévalo do tváří. Z papírnictví jsem si potom odnesl balík papíru, ale k tiskárně se nehodil. Zpitoměle jsem hleděl na toaletní papír. „Nazdar Karle,“ vzpamatoval mě známý hlas. „To je pěkný dárek pod stromeček,“ pokračoval kamarád. „Vidím, že se zodpovědně staráš o rodinu.“ V tu chvíli jsem se uklidnil a chtěl se příteli v nejbližší hospodě svěřit.

 Jenomže mě svíral nepříjemný chlad a kamarád záhadně zmizel. Zůstaly jen podivně silné údery kroků, jenž bušily z bílé a husté mlhy. Do mojí mysli pomalu začala pronikat i slova: „Poď, nic mu nejni – jenom je vožralej.“ Těžko jsem se zdvihal. Nejdříve na kolena a ihned hmátl do kapsy. Peníze zmizely. Napadlo mě, že začnu křičet, ale nevydal jsem ani hlásek. Jenom očistil tu trošku bláta a šel koupit papíry do tiskárny.