Přátelská výpomoc.

Dnes je jedenapadesáté výročí „přátelského gesta“ spřátelených armád Varšavské smlouvy. V záplavě důležitých informací z důležitých medií jako je ČT, se mnozí mladí utopí. Stačí, když se dojdou vykoupat na koupaliště.

„Přátelské podání ruky jsme si užívali všichni.“ S úderem půlnoci na 21. srpen 1968 začala na Ruzyňské letiště v Praze přilétat obří letadla se štábem pomocníků a vojenským materiálem. Ten den ráno, překročily hranice Československa vojenské kolony. Havlíčkův Brod zachraňovali převážně Poláci, silnice však byly přecpány i sovětskou technikou. V té době jsem bydlel v Chotěboři, pracoval v Havlíčkově Brodě, jenomže po silnici byla malá šance se do práce dostat.

Mezi lidmi byl strach a nejvíce skloňované slovo válka. Před tím všudypřítomným strachem, se nám 11. srpna narodil syn. V obchodech se nedala koupit mouka ani cukr a na silnicích byl obraz zmaru, který dokreslovala ruská vojenská auta. Vypadala jako z 2. světové války. Sem a tam jezdily cisterny s benzínem, tahající řetězy po silnici, cisterny s vodou a podivné kukaně radiovozů. Nebojácný pozorovatel brzo zjistil, že špinaví a unavení rudoarmějci byli převážně příslušníci asiatských národů. Asi nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že tento první sled byl určen k boji. Na našem venkově, až na malé výjimky, k ničemu takovému nedošlo. Cizí vojáci se potkávali jenom se vzdorem, s otočenými ukazateli směru a neochotou unaveným vojákům podat i vodu.

Přidám dvě osobní vzpomínky: Tehdy jsem byl zaměstnancem Plastimatu v Havlíčkově brodě. Myslím, že to bylo 23. srpna při vyhlášení protestní generální stávky. To ráno u hlavní silnice, kde je dnes hypermarket Albert, zastavila malá kolona vyčerpaných a zmatených Polských vojáků. „Pojďme se na ně podívat, pohlédnout jim do očí - okupantům!“ A nápad se stal skutkem. Vykročili jsme k hlavní silnici a cestou se přidali kolegové ze Zetoru. Vojáci byli špinaví a vynervovaní sami sebou, natož když je začalo okukovat asi padesát lidí. Jenže akce rychle skončila. Oni, totiž byli i odhodlaní. Jejich velitel by se možná, nerozpakoval použít zbraň.

Vždy jsem rád jezdíval na houby, nemohla to změnit ani okupace. Stalo se začátkem září, když jsem mířil na svoje místa. Na motorce jsem projížděl silnicí mezi Dolní Krupou a Kojetínem. V půli lesa - závora. Hub jsem se nechtěl vzdát a rozhodl se po kraji silnice závoru obejít. Však vyskočil ruský voják a já místo na hřiby, hleděl do hlavně samopalu. V tuhle chvíli jsem zjistil, že houby počkají, protože šlo o život. Otočil jsem motorku a ujížděl. Jenomže jsem byl mladý, vzdorovitý a zvídavý.

Rozhodl jsem se les objet a projet směrem od Rozsochatce. Vyjíždím na kopec a blížím se k vytouženému místu z druhé strany. Teď mě přepadl opravdový strach. Na louce u lesa - byl snad tankový prapor. Tanky, obrněné transportéry, hemžení vojáků v černých kombinézách a pojíždění techniky. Při tom vzteku jsem měl štěstí. Silnice dál byla průjezdná. Na houby mě přešla chuť, ani dnes už v těchto místech houby nehledám. Možná mě odradilo, že se tam ještě dlouho povalovaly posrané ruské a polské noviny.

„Přátelskou pomoc,  přátelským „podáním ruky“ nám nabídla vojska pěti států Varšavské smlouvy. SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. V prvém sledu naši zemi obsadilo asi 100.000 vojáků, 2.300 tanků a 700 letadel.