„Nad hlavou létají netopíři a národ němý, tlučou oficíři.“ Ve své písni zpíval Karel Kryl. Co se stalo dvacátého prvního srpna před osmačtyřiceti lety? Byla to pomoc, nebo zásah do životů občanů suverénního státu?
S rozbřeskem dne 21. srpna roku 1968, se silnice Československa začaly hemžit vojenskou technikou armád, tehdejší Varšavské smlouvy. Dlužno dodat, že ještě před tím, více než měsíc trvalo vojenské cvičení "Šumava". Jakoby nemělo konce a zčista – jasna, se řádně zmatení vojáci spojeneckých armád ocitli na našem území. Vnímavý pozorovatel brzy zjistil, že zaprášení rudoarmějci byli převážně příslušníky asijských národů. Jejich vojenská technika vypadala, jakoby prošla druhou světovou válkou.
Byl jsem krátce po vojenské službě, proto jsem to mohl dobře porovnávat. Lejty (cisterny) na vodu a lejty na benzin chrastili po silnici řetězy. Kukaně radiovozů a potrhané plachty nákladních aut plné vykulených vojáků. Projíždějící první sovětský sled, byl evidentně předurčen k boji. Vojáci se však setkali jen s občanským vzdorem. Lidé otáčeli ukazatele směru a názvů měst. Neviděl jsem, že by někdo unaveným vojákům podal skleničku vody. Bydlel jsem tehdy, u manželčiných rodičů v Chotěboři a slovo válka nebylo jenom strašákem.
Nerad mluvím o sobě, snad po čtyřiceti osmi letech sám sobě prominu. Deset dní před tímhle osudným dnem, se nám narodil prvorozený syn Karel. Opravdu jsme všichni byli pořádně vystrašeni i mladý, třiadvacetiletý, novopečený otec. Zaměstnán jsem byl v Plastimatu a na motorce dojížděl do Havlíčkova Brodu. V ten čas nebylo dojíždění jednoduché. Mezi Chotěboří a Havlíčkovým Brodem se pohybovala vojenská auta. Vypadala jako vysloužilá z II. Světové války a na korbách byli převážně šikmoocí rudoarmějci. Později je na silnicích Havlíčkobrodska vystřídaly transportéry a tanky polské „osvobozenecké“ armády. Mimo jiné, asi na půl cesty mého dojíždění do Havlíčkova Brodu, na kopci u lesa nad Rozsochatcem, lágroval nejméně jeden polský tankový prapor.
Přidám ještě jednu vzpomínku. Myslím, že to bylo 23. Srpna, při vyhlášení protestní generální stávky. (Tehdy byl parlament pod vedením Smrkovského ještě akční a v továrnách se více stávkovalo, než pracovalo.) To ráno v Havlíčkově Brodě u hlavní silnice, kde je nyní hypermarket Albert, zastavila malá kolona vyčerpaných a zmatených Polských vojáků. „Pojďme se na ně podívat – na okupanty!“ Nápad se stal skutkem. Vykročili jsme k hlavní silnici a cestou se přidali i někteří kolegové ze Zetoru. Polští vojáci byli špinaví a vystresovaní. Vypadali, že mají hlad, žízeň a nevědí kde jsou.
Ale naše zkoumání rychle skončilo. Mimo dezorientace, byli totiž, i odhodlaní. Jejich velitel nadporučík, se tvářil, že použijí zbraně. To nebylo jenom o ochromujícím strachu a ponížení nás, asi třiceti lidí. Také o zmanipulovaném vědomí podobných vojáků, jako jsem, ještě před dvěma lety, byl i já. Nebudu se dále pouštět do vzpomínek, používám je jenom jako dokreslení přehmatů té doby.
Pojmy.
Tehdy, před čtyřiceti osmi roky obsadila Československo vojska pěti států Varšavské smlouvy. SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. Byla obsazena většina důležitých měst, byla obsazena letiště, kde začala přistávat transportní letadla s vojenskou technikou. Během týdne do 27. Srpna byly obsazeny všechny politické úřady, pod kontrolu se dostal rozhlas i televize. Intervenčním jednotkám velel generál J.G. Pavlovskij a měl k dispozici obrovské zdroje. Na 750 tisíc vojáků s 800 letadly, 6300 tanků a 2000 děl a raket. Tím naděje „Pražského jara 1968“ skončily.
Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců, měly zabránit případné palbě spojeneckých, invazních jednotek. V tehdejší době byla v Československu ve výzbroji stejná technika, jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy. A tak v případě protiútoku Československé armády, by se vědělo, kdo – je kdo.
Ať je tohle období hodnoceno jakkoliv, začaly se objevovat zárodky významu slova vlastenectví. Touha po svobodě nebyla vyprázdněným pojmem a kupodivu i komunističtí fanfuláci se na sebe usmívali. Nesmím zapomenout na spontánní sbírku, do tzv. Fondu republiky. Někteří zaměstnanci, také celé podniky, se rozhodli dát 1 – 5% z měsíční mzdy. Vzpomínám i na akci pod názvem: “Každý občan 1 gram zlata na Zlatý poklad republiky.“ Někde jsem se dočetl, že v roce 1969 přetavené zlato vážilo 86,2 kg a finanční sbírka tehdy činila 278 807 268, 50 Kč.ínek, používám je jenom jako dokreslení podivných přehmatů té doby.
Nové dojmy.
Těžko, dnes v době velkozlodějů, bude někdo pátrat, kam se Fond republiky z roku 1969 poděl. A co zanechalo největší šrámy na duši…? Že se nám, dříve narozeným, již dvakrát rozplynula naděje? Jako by po dalším rauši roku 1989, už nastal absťák! Upozorňuji; ne jen na rozkradenou republiku, hlavně na vykradené pojmy – co je vlastenectví a morálka společnosti. Ostatně, to by měla posoudit dnešní, mladá generace.
