Než vypukne bujaré veselí.

 „ Čas je běžec dlouhým krokem,“ zpívá Jiří Suchý. Nebo také: „ Čas prchá jako jelen do prdele střelen.“ To prý říkala sprostá tetička Jana Buriana a já vztah k času, lépe vyjádřit neumím. A také mně to nebrání, se trošku zastavit a zamyslet.

Jsem ještě z generace, která vnímala své předky jako hrdiny. Ne jen proto, že zažili dvě světové války a dokázali přežít bez penicilínu. Jejich hrdinství spočívalo ve vztahu k rodině, sousedům, ke všem živým i mrtvým. Ve vrozené úctě ke každé práci. Ještě před padesáti lety stavovská čest byla pojmem, ale také závazkem. A nezabránila tomu ani sílící komunistická moc.

Do mojí dětské paměti se silně vryl smrad z rybího tuku. Také rčení dědy, že nejblbějšímu sedlákovi vždycky vyrostou největší brambory. Ten rybí tuk jsme povinně polykali ve škole a  v té době, nejblbější sedláci vstupovali do nově založeného družstva. Zkrátka, všichni jsme se ocitli v péči lidově-demokratického státu. Za námi školáky často přijížděla pojízdná zubní ambulance. Následky nesu dodnes. Nějaký dentista-učedník, mně vytrhl úplně zdravou stoličku. Jen těžko a bez možnosti nápravy, moji rodiče pochopili, že ten dělnický, zubní technik, se musí někde vyučit.

A ten čas přeskákal roky až k dnešním dnům. My, dříve narození, jsme zestárli do věku našich dědů. Mezi tím jsme si vycinkali svobodu a dožili se nového tisíciletí. Ale také se dožili nového přístupu k životu. Šizuňkové byli v každé době, ale až teď, si mohli založit kšefty bez pravidel. Dupou po zádech i zadluženým chudákům, aby se dostali o něco výše. Kam?

Podvody, informační machinace, prožitky, profity a komfort. Morálka je zbytečná, ekonomicky neproduktivní a ztrátová. Můžeš být zbabělec, kariérista a křivák, třeba vrah, ale vozíš-li se v Audi 4x4, jsi občanem VIP a většina dveří je před tebou otevřena. Takový člověk se nebude rozhlížet po jiném vzorci života. Neuvědomuje si, že brzo utone v záplavě sobě podobných a bezmezně chtivých.

Laskavý čtenář snad promine můj sklon k moralizování. Jak jinak se mám podělit o své myšlenky. Snad jen s kamarády u piva, nebo právě tady na blogu. Pro řadového občana už jiná možnost není. Mojí generaci poznamenal sice komunizmus, ale také naši dědové a otcové, kteří pokorou, svým přesvědčením, úctou a láskou, dokázali vzdorovat. Dnešní doba vzory tohoto druhu postrádá a mladé generaci snad ani nechybí.

Přeji všem blogerům šťastný nový rok 2012, a přes všechny úskoky mocných, abychom všichni mohli žít lidsky mezi lidmi.