Můžeme na něco navázat?

Před týdnem jsme slavili výročí slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří v 9. stol. prosadili Staroslověnštinu, jako bohoslužební jazyk. Mám rád úspěšné příběhy z dávných časů, ale raději bych prožíval současnost.

Současné příběhy života, na které bychom mohli být hrdí a oslavovat přítomnost a těšit se, co hezkého nás v budoucím čase potká. Připadá mi, že současná blahorodí k tomu nemají dost chytrosti, předvídavosti ani odvahy. Jen rádi poslouchají svoje řečnění:  co-by - kdy-by, které je, Bůh ví proč, v mediích bráno vážně a ceněno pokřikujícími davy na ulici.

 Už třicet si hrajeme na demokracii.

Jak dlouho se ještě bude opozice vymlouvat na „dědictví komunizmu“?  Po třiceti létech „svobody“ nemáme jenom monokulturu řepky na polích. K tomu více než 2 generace mladých, kteří jsou myšlenkovou monokulturou taky. Život, který je založen na výprodeji českých „hlav“, výprodeji českého kapitálu a posilování a zvýhodňování zahraničních peněz v zemi Baťi, jsou promarněné dny. Také prohospodařený potenciál klasických politických stran a stranictví.

Troufám si tvrdit, že to způsobila bezobsažná hra o koryta. Nejhorší pravda mě pronásleduje, že skutečně už třicet let žijeme z komunizmu, ale jinak než ODS a podobné strany připomínají.  Kde jinde by modří soudruzi čerpali nenávist. Modří marxisti si nechtějí připustit, že dědictví komunizmu zde přetrvává především jinak.  V poctivé práci našich otců a dědů, kteří v nelehkém, rudém režimu a pokrytecké době budovali domy, silnice, mosty i tou dobou, moderní strojírenské závody. Za jak dlouho, vy modří vymítači ďábla si myslíte, že bychom, po tolik skvělé privatizaci do rukou cizího, mnohdy konkurenčního kapitálu, do rukou dobrodruhů, úplatkářů a tunelářů, jezdili po prvním kousku dálnice?

Má smysl oslavovat?

Zanedlouho si budeme připomínat sté výročí vzniku Československa. Budou naše upatlaná blahorodí nahlížet na svou bývalou vlast s nadhledem? Budou s vrozenou „ upřímností“ 28. říjen roku 1919 opravdu slavit? Dlužno dodat, že naši demokracii mezi válkami, nám záviděl celý svět. Ani to se některým z našich blahorodí, dnes nelíbí. Myslím, že i demontáž republiky v roce 1992 Klausem a především Mečiarem se nesla v tomto duchu, jen se přidala nezvládnutelná touha po moci.

V rámci uplynulých sto let Československa se nejčastěji mluví o T.G. Masarykovi, Edvardu Benešovi, Klementu Gottwaldovi a samozřejmě Václavu Havlovi. Ne náhodou jmenuji již zemřelé politiky, kteří psali dějiny. O žijící se zajímají politologové a jiní brebtové, o kterých se za sto let možná nikdo nedozví. Na štěstí, dějiny píšou i ti, kteří nikdo nevolil. Na příklad podnikatele, umělce, vědce a vynálezce, také nebojácné a čestné novináře, nebo čestné a nebojácné hrdiny všedního života.

Proto slavit sto let naší vlasti stojí zato. Za to stojí i vybírat ty, za kterými nestojí beztvará a nemyslící masa. Protože oni političtí blahorodí, bez stranických sekretariátů, bez zmanipulovaných davů by ničím nebyly.